top of page

                      Hovory za zrcadlem moudrosti 

OBSAH KNIHY:

1)  Aktuálně - aktuální téma covidu, očkování a jeho následky
2)   Thajsko a buddhismus - rozhovor o cestování, principy a směry buddhismu
3)   Moje osobní cesta víry - vzpomínky na dětství, víra a její poznání v průběhu života, víra a náboženství

4)   Cesta duše - karmické zákonitosti, vibrační úrovně a princip rezonance

5)   Svět duše a naše innate - úloha mozku a srdce, úloha DNA, základní principy akupunktury 

6)   Naše duše a proces inkarnace - kvantový pohled na naši duši, úloha mřížek

7)   Myšlenky na téma genetiky - principy genetiky, funkce DNA, karmická genetika

8)   Historie lidstva - teorie vzniku lidstva, úloha DNA, Bůh a Stvořitel

9)   Člověk a jeho emoce - vlivy stresu - význam a projevy stresu na fyzické úrovni, meridián žaludku

10) Psychosomatika, strach a další souvislosti - emoční projevy a úloha ledviny, element vody, mezilidské vztahy

11) Ledviny a element vody - souvislosti elementu vody a ledvin, smyslový orgán uši, hudba, solfeggio frekvence

12) Negativní emoce zloby a hněvu - úloha jater a žlučníku, psychosomatické souvislosti, smyslový orgán oči, teorie                                                             a význam barev

13) Negativní emoce smutku - úloha plic a psychosomatické souvislosti, smutek a žal, smyslový orgán nos, čich,                                                        řízení kůže, emoční úloha srdce, smyslový orgán hmat, funkce tenkého střeva

14) Epifýza - šišinka mozková - úloha této záhadné žlázy a její funkce, historie výzkumu šišinky

15) Náš druhý mozek - střevo a jeho propojení s mozkem, psychosomatické souvislosti  

16) Limbický systém - nálady, emoce a motivace a jejich řízení

17) Zamyšlení nad hormonální regulací - hormon DHEA

18) Smyslové orgány podle elementů - jednotlivé smyslové orgány, jejich psychosomatické souvislosti v našem těle

19) Kouzlo jídla - několik receptů krkonošské a indické kuchyně, brambory

20) Psychosomatika a etikoterapie - význam psychosomatických souvislostí, úloha etikoterapie, řeč našich orgánů a                                                            našeho těla obecně, význam bolesti, klinické příklady z praxe 

21) Vzpomínky na cestování - cestovatelské střípky, historky, osobní vzpomínky

22) Závěr - co se do textů nevešlo, seznam doporučené literatury

​​​

Chuchelna - prosinec 2025

​

​

   Aktuální téma      

​

     V minulosti jsem již napsal řadu knih, protože osobně pokládám psaný a následně tištěný projev za ten standardní, klasický a trvalý. Poslední dvě knihy „Zrcadlo moudrosti“ a následně „Oranžová kniha“ byly psány ve formě dialogu, který zprostředkovával italský novinář a dostával tak odpovědi na různé otázky. Nejen odborné, ale i aktuální. Rád bych tedy pokračovat v určité formě dialogu i nadále. Ve svém věku již nepředpokládám, že bych vydával tyto texty jako knihu, neboť je to ekonomicky velmi náročné a perspektiva návratu aspoň části režijních nákladů se zdá v této době prakticky nereálná. Proto jsem se rozhodl publikovat některé svoje názory formou textu, který budu zveřejňovat na svých webových stránkách.         

​

     Tuto knihu začínám psát v době, kdy celá naše společnost je rozdělena těsně před prezidentskými volbami (2023). Při revizi textu na podzim v roce 2025 je před parlamentními volbami situace obdobná. Možná ještě výrazněji. To, že tady byla vždy, tedy i v minulosti názorová pestrost, to je celkem pochopitelné. Patří to k určité formě demokracie a názorové svobodě. Ale v dnešní době dochází k takové polarizaci společnosti, která je až na hranici jakési virtuální občanské války. Nikoliv fyzicky, ale názorově. Rozhádáni jsou manželé, partneři, rodiče s dětmi, ale i přátelé mezi sebou. Je to snad určitý záměr někoho z dálí, aby byla ta naše společnost takto rozdělena? Asi ano, ale teprve budoucnost nám odhalí skutečné příčiny tohoto nelichotivého stavu. Vzpomínám si na období svého působení v obecním zastupitelstvu. Jsem už pamětník, rozhodně služebně i věkově nejstarší člen zastupitelstva v obci. V dobách po revoluci jsem zastával funkci člena rady obce spolu se starostou, místostarostou a dalšími dvěma radními. Pokud se o něčem diskutovalo a rýsovala se určitá názorová neshoda, vždy jsme problematiku rozebírali tak dlouho, dokud jsme se neshodli na společném, pro všechny přijatelném názoru. Ten se pak stal i výstupem z našeho jednání. Tento postup pokládám za naprosto normální a přirozený, neboť pouze v diskuzi s rozdílnými názory můžeme dospět k smysluplnému závěru. Pak nastalo období, kdy začaly v obci soupeřit dva tábory. Jejich rozdílné názory nebyly řešeny v diskuzi, ale spíše direktivně, v tomto případě hlasováním členů zastupitelstva. Každá akce vyvolá reakci. Stejně tak i v malé obci, jakou je ta naše. Názorová neshoda a rozhodování ve prospěch tehdejší vládnoucí skupiny pochopitelně vyhloubila pomyslný příkop mezi občany. Nervozita u všech jednání byla vždy patrná a projevovala se na celkové náladě v obci. A obdobnou situaci vidím dnes v celé naší společnosti, která je skutečně nemocná. Principy direktivního rozhodování a vládnutí se zcela zřetelně projevily zejména v době virtuální pandemie. Na jedné straně očkovaní, na druhé neočkovaní. Na jedné straně strach, na druhé straně naděje. Na jedné straně direktivní a nesmyslná nařízení a na druhé straně zdravý selský rozum. To je rozdělená společnost. Sám ve své medicínské praxi zastávám názory zdravého rozumu. Názory, které jsou podloženy dlouholetou praxí a zkušenostmi. A tady bylo zjevně hned na počátku jasné, že tu něco nehraje, že je něco špatně. Již dva měsíce před propuknutím „pandemie“ bylo světu sděleno, co máme očekávat. Když byla při výskytu 41 pozitivně testovaných (nikoliv nemocných) u desetimilionové populace naší republiky vyhlášena epidemie, tedy spíše pandemie, tak jsem si vzpomněl na svá studia na lékařské fakultě, kde jsme se učili, že epidemie se vyhlašuje v okamžiku, kdy onemocní 1.600 pacientů na 100.000 obyvatel v dané lokalitě. Tady něco nehrálo již od počátku. Bohužel rozhlas, televize, noviny, všechny sdělovací prostředky a momentálně vládnoucí představitelé států vytvořili ve společnosti situaci, která se postupně prohlubovala tak, že ji v té atmosféře strachu uvěřila většina obyvatel. Bohužel i těch, kteří by svou inteligencí a vzdělaností měli přispívat k pozitivním přístupům a pozitivní náladě ve společnosti. Nastala situace, která ovládla prakticky celý svět. Strach. Strach z nemoci, ale především strach ze smrti. Je to snad nejsilnější lidská emoce s negativním nábojem, která dokáže mnohé. Nyní s určitým časovým odstupem zjišťujeme, že tomu tak skutečně bylo. Těch, kteří si v nastalé situaci zachovali svůj racionální názor, bylo poměrně málo. A vzhledem k tomu, že měli odlišné názory od těch vládnoucích a v té chvíli většinových, byli nazývání jako konspirátoři, popírači, dezinformátoři. Byli postaveni mimo celou společnost. Časem se zjistilo, že jejich názory byly nejen správné, ale i pravdivé. V té době se říkalo, že rozdíl mezi konspirací a skutečností je zpravidla pět měsíců. Bohužel to byla doba bolestná, ale přinesla i něco pozitivního. Odlišila tak na jedné straně lidi optimistické, se zdravým rozumem a na druhé straně na ty poslušné, kteří podlehli strachu a manipulaci. Když pominula akutní vlna „pandemie“, přišla druhá zkouška. Vojenský konflikt na Ukrajině. A jako mávnutím čarovného proutku během krátké doby zmizela problematika covidu. Opět rozdělená společnost. Opět černá nebo bílá. Tentokrát na zastánce východu a zastánce západu. Ale i historické souvislosti tohoto konfliktu nejsou jen černobílé, ale s mnoha faktory, které se na celé situaci podepisují. Energetická krize se vzrůstající cenou energií. Problémy s klimatem a zelenou energií. Vše se záměrem odlákat pozornost od podstatných problémů civilizace na této planetě. A opět s určitou mírou strachu, co bude v budoucnosti. Každý člověk, podléhající negativní emoci strachu je nejen snadno ovlivnitelný, ale zároveň snadno manipulovatelný. A v současné době zažíváme situaci s rozdělenou společností díky prezidentským, ale i parlamentním volbám. Až budete číst tyto řádky, bude vše rozhodnuto. Také předpokládám, že celá společnost se začne uzdravovat, neboť jsem stále velkým optimistou, což se snažím šířit i kolem sebe. V době, kdy provádím závěrečnou korekci textu knihy na podzim 2025 uběhlo od doby, kdy jsem tento úvodní text psal, více než 35 měsíců. To jen na vysvětlenou.      

 

     Jako lékař spolupracuji s různými léčiteli, kteří mají mimosmyslové, jasnovidné schopnosti. Nedávno jsem obdržel mail od jedné paní s těmito schopnostmi, která čte aury lidí, ze kterých se dá zjistit řada různých obecných informací. Sdělila mi, že již dlouho žije mezi světy a více než 25 let předává lidem zprávy o jejich domovech, duších a poslání. Ale v poslední převratné době po letech naděje dochází k výrazným změnám. Doslova píše: „jako kdyby zhloupli a dostali se do jiné časové smyčky díky látce, kterou si nechali aplikovat do těla s nadějí, ale ve skutečnosti s negativním dopadem. To vše se potom projevuje nejen v jejich auře, ale i v jejich chování a jednání, vzrůstající agresivitě a názorovém zacyklení, jako kdyby byli stále ve stavu jakési hypnózy. Nechtějí si přiznat svou chybu a žijí tak v neustálém názorovém poli mimo současnou realitu. Proto je tak důležité zachovat si v současné době určitý optimismus, šířit ho kolem sebe a vést lidi opět do reálného světa, jak jsme ho znali v minulosti.“ Tak především si musíme uvědomit, že ten systém očkování, jak tady proběhl, byl naprosto netypický. Nejednalo se totiž o žádnou vakcínu ani očkovací látku, ale o chemikálii, která byla vpravena do těla. Navíc nevyzkoušenou. Proto ani dnes nejsme schopni zjistit, co se vlastně do našeho těla pod záminkou očkování dostalo. A také nejsme schopni odhadnout, co se bude v našem těle dále dít. Podle mých informací byly používány tři typy vakcín. Kontrolní skupina tak dostala pouze fyziologický roztok. Ale kdo? Takže určitá část „očkovaných“ bude naprosto bez obtíží a příznaků, neboť vlastně očkováni nebyli. Ty druhé dvě skupiny vykazují určité příznaky, které popisujeme jako následky nebo komplikace. Buď nevýznamné, jako je bolest v místě vpichu, zarudnutí, krátkodobá zvýšená teplota. Pak jsou ty závažnější, které se projevují především na srdci a cévním systému, dále na nervovém systému, ale i bolestí v hybném systému. Ve své ordinaci se stále často setkávám s řadou různých obtíží, které je možné dávat do souvislosti s očkováním. Mnohdy to sami pacienti nejen připouštějí, ale sami sdělují, že výraznější obtíže začaly po určité době od očkování. Mezi ty, na které si často v ordinaci stěžují jsou pochopitelně bolesti svalů a kloubů, bolesti v zádech, bolesti hlavy, což jsou obecně dominantní obtíže pacientů, navštěvujících ordinaci rehabilitačního lékaře. Ale také jako akupunkturista se setkávám s hučením v uších, především u mladých pacientů, dále s řadou neuralgií, závratí. Častěji se také vyskytují obrny lícního nervu. V ordinaci se také setkávám s různými následky poruch centrálního nervového systému, jako jsou stavy ochrnutí po mozkových příhodách, a opět zejména u mladších pacientů, než je statisticky obvyklé. Mnohdy úporné bolesti v zádech s typickou propagací do dolních končetin velmi často vzdorující jindy úspěšné rehabilitační terapii. Jako homeopat se setkávám s řadou kožních problémů, ale také i alergických, dechových, imitujících astma. Díky tomu, že očkování bylo mnohdy prováděno bez předchozího lékařského vyšetření, tak docházelo k případům určité nadměrné imunitní reakce. Pokud měl daný člověk určitou optimální hladinu protilátek, která ho chránila, tak si očkováním tuto hladinu nadměrně zvýšil, že došlo k určitému „přestřelení“ s následnou autoimunitní reakcí. Takže zvýšením imunity si vlastně sám sobě uškodil, protože jeho vlastní tělo si začalo vyrábět protilátky proti sobě samotnému. A jsou také pozorovány následky nejzávadnější, které mohou člověka ohrozit na životě. Pochopitelně jde o lidi, kteří trpí již nějakou jinou přidruženou nemocí. A pokud si přiznáme, kdo je vlastně absolutně zdravý? I ve svém nejbližším okolí vidím řadu pacientů s nádorovou problematikou v souvislosti s očkováním. U nejvíce ohrožených vidíme pak různé poruchy srdce. Jednak záněty srdečního svalu, zejména u mladší generace, ale i arytmie, mrtvice s následným ochrnutím. Ale především aktivaci různých nádorových procesů včetně již dříve „vyléčených“ recidiv. A to se nejedná pouze o věkovou skupinu dříve narozených, ale i o mladé jedince. Především sportovce. Podle dostupných dlouhodobých statistik v kalendářním roce běžně umírají 1-2 sportovci při nějakém vrcholném výkonu třeba díky neprojevené vrozené vadě nebo po nadměrné zátěži organizmu. V roce 2022 podle oficiálních statistik zemřelo za první čtyři měsíce roku 42 mladých sportovců, především na selhání srdce. Jednou ze závažných komplikací očkování na covid je totiž zánět srdečního svalu (myocarditis). Co je dalším závažným důsledkem vakcinace je paradoxní oslabení imunitního systému. Přestože by tomu mělo být právě naopak. Poslední statistická data uvádějí, že očkovaní mají 27- krát větší šanci onemocnění nějakou virovou infekcí proti neočkovaným. Asi nejzávažnější jsou zásahy spike proteinů, které jsou navázány na mRNA lipidové nanočástice a prostřednictvím lymfy pronikají do buněk různých orgánů. Nerozkládají se a zůstávají v buňce. Tím dojde k zablokování buněčné RNA a následnému genovému ovlivnění. Co je však velmi závažné, že tyto substance pronikají přes hematoencefalickou barieru a dostávají se do mozku. Tato bariera je pro mnoho škodlivých látek včetně mnoha těžkých kovů nepropustná, ale díky nanočásticím se stává propustnou. To vysvětluje řadu neurologických komplikací. Dále jsou popsány a statisticky doloženy údaje o nadúmrtí, především v mladších věkových skupinách. Ve věku 25–44 let je nárust úmrtnosti udáván až 82 %. To už je poměrně závažný důsledek hodný zřetele. Celková míra nadúmrtí byla v naší republice v roce 2022 kolem 3,6 %, ale v roce 2023 už 7,7 %. Což je celkový nárust 32.345 osob za rok. Dokonce se začalo hovořit o „epidemii srdečních nemocí“, která postihuje stále mladší osoby. Tyto údaje platí pro celou Evropu a daleko výraznější jsou v zemích, kde byla proočkovanost obyvatelstva nejvyšší. Třeba ve Finsku, které uvádí až 19,2 % nadúmrtí za rok.  Podle celoevropských statistických údajů také výrazně poklesla porodnost, udávaná v průměru až o 13 % v prokazatelné souvislosti 9-10 měsíců od zahájení očkování. Podle posledních ročních statistických údajů (2024) zemřelo v souvislosti s očkováním asi 15 milionů lidí na světě. Ale teprve budoucnost nám ukáže, co všechno můžeme ještě očekávat. Dnes už se určité informace o zdravotních následcích covidové pandemie dostávají do médií, ale jsou většinou uváděny jako následky po prodělaném covidu, nikoliv po očkování. Dochází také k záměně postvakcinačního syndromu za postcovidový. Hlavními příznaky postvakcinačního syndromu (po očkování) je nadměrná únava, vyčerpanost a poruchy imunity, které vedou k reaktivaci spících virů, jako jsou viry herpes, EB a CMV. Co mne však na celé té situaci trápí nejvíce, to je moje zjištění, že tyto lipidové nanočástice jsou součástí i řady dalších očkovacích látek, které jsou aplikovány našim dětem, třeba v podobě povinného očkování hexavakcínou. Důsledkem je řada problémů, které je možné dávat do souvislosti s očkováním jako je třeba exponenciální nárust vzniku autismu nebo ADHD či jiných poruch chování u dětí.     Ti, kteří chtějí oslabit nežádoucí účinky vakcinace musí provést cílenou detoxikaci. Ta spočívá v užívání bylin, homeopatik a v cílené úpravě životosprávy, včetně emočního přeladění. Ale vždy s nejistým výsledkem díky neznalosti mechanizmu působení této chemické látky v našem těle. Ale všichni mohou podstoupit detoxikační proces vždy s vědomím, že musí přijímat odpovědnost a následky svého nesprávného rozhodnutí. Předpokládám, že řada léčitelů a osvícených lékařů dokáže cíleně pomoci.​

​​​

​   

    Thajsko

 

     Kam se nyní chystáš na dovolenou?

    „Tak to je téma, o kterém vždy rád hovořím. Když se mne náhodou někdo v ordinaci zeptá na něco souvisejícího s cestováním, tak vždy ožívám. Pravě jsem se na jaře 2025 vrátil z Thajska. Země v jihovýchodní Asii, kde jsem byl již sedmkrát. Ta první cesta se uskutečnila v roce 1997 s akupunkturistickou společností a návštěvou zdravotnických zařízení v Bangkoku, provozujících akupunkturu. A pro mne to byla také cesta svatební. Od té doby se tato „země úsměvů“, jak se Thajsku přezdívá, stala mou oblíbenou destinací.“

     A můžeš mi prozradit, proč?

   „Těch důvodů je hned několik. Krásná země, nejen pláže a moře, ale i památky a hory, mnoho chrámů. Pak také stále se usmívající Thajci. Thajské masáže, vyhlášené, které dokáží pomoci s řadou zdravotních obtíží, a dnes naštěstí profesionálně provozované i u nás. Vynikající kuchyně, kterou pokládám za tu top ve svém žebříčku navštívených zemí. Ale i atmosféru celé země díky buddhismu. Což je filosofický směr, který je mi nejbližší.“

     Co symbolizuje kuchyň Thajska a čím tě tak oslovila?

    „Především čerstvostí všech potravin, ze kterých jsou jídla připravována. Díky blízkosti moře jsou to různé ryby, mořské plody, řasy. Rozmanitá čerstvá zelenina, kterou mnohdy z našich krajů ani neznáme. Dále vyzrálé tropické ovoce, pro Thajsko především lahodné a sladké ananasy, ale i mango, dračí ovoce, mangostiny, rambutany, anona, papája a nám známé různé melouny. Thajská kuchyně využívá i nabídku různých ingrediencí z okolních zemí. Různé těstoviny a rýžové nudle, ale především rýži. Thajsko je mimochodem také dominantním vývozcem rýže, zejména té jasmínové. Základní trojkombinaci chutí thajské kuchyně tvoří česnek, limetka a čili papričky. Proto je tradiční thajská kuchyně převážně ostrá. I když asi ne tolik, jako v nedaleké Indii. Ale v turistických oblastech jsou vždy vstřícní ke svým hostům a připravují jídla méně ostrá, která zahraničním turistům vyhovují.“

     Která oblast je pro tebe zvláště přitažlivá?

    „Tak především hlavní město Bangkok. Dnes více než desetimilionová metropole se svými více než pěti sty buddhistických chrámů, 150 nemocnicemi a nepředstavitelně komplikovanou dopravou. Díky své nadmořské výšce prakticky v úrovni moře je vedena doprava vozidel ve městě mnohdy v několika patrech několikaproudých komunikací dálničního typu stále velmi intenzivní. Dostat se na druhý konec metropole a překonat tak téměř 100 km vzdálenost trvá při nekomplikované dopravě 4 hodiny, mnohdy pochopitelně déle. I když v době jedné naší návštěvy jsme se v určitých částech města pohybovali i metrem. Většinou v nadzemní části, ale díky značným stavebním nákladům i pod zemí. Přestože při naši první návštěvě před téměř 30 lety nám bylo sděleno, že v Bangkoku není možné metro vybudovat. Je, ale za jakou cenu. Dnes je to realita. Bangkok má tolik památek, že ani týdenní pobyt není schopen je aspoň z velké části obsáhnout.“

     Takže především buddhistické chrámy?

    „Ano, těch je tu skutečně mnoho, ale jen několik stojí za opravdovou návštěvu. Každý návštěvník metropole prakticky musí navštívit Královský palác, což je poměrně velký komplex, kterému dominuje Chrám Wat Phra Keo, kde je umístěna nejposvátnější relikvie Thajska, kterou je malá 65 cm vysoká nefritová soška Buddhy. Ale i návštěva Wat Po, nejrozlehlejšího chrámového komplexu Bangkoku stojí za návštěvu. Především socha ležícího Buddhy v nirváně délky 46 metrů, ale mnoho dalších soch Buddhů, kterých tady napočítáme asi 400. V tomto chrámu probíhá také výuka tradiční thajské medicíny, a především je tu škola thajských masáží. Další chrám, který je pro nás atraktivní, to je Wat Traimit, ukrývající ve svých útrobách sochu Buddhy z ryzího zlata výšky 4 m a vážící 5,5 tuny. Wat Saket je chrám na vrchu, nazývaný také jako Zlatý chrám. Ostatně zlata si užijete v Bangkoku skutečně dostatečně. Tedy aspoň při návštěvě různých památek. Ale je tu ještě jeden chrám, který sice není ze zlata, ale z barevných porcelánových střípků, stavěný v khmérském stylu, a to je Wat Arun, chrám ranních červánků. Ten je mým favoritem mezi všemi těmi ostatními. Je vybudován a břehu řeky Chao Praya a prošel nedávnou rekonstrukcí. Při naši první návštěvě v roce 1997 bylo možné vystoupat do strmých schodech do výšky a prohlížet si thajskou metropoli z nadhledu. Ale při dalších návštěvách byl chrám obklopen lešením, což na dlouhých více než 20 let znemožnilo jeho návštěvu. Teprve ta v roce 2023 nám umožnila se do areálu chrámu znovu vrátit. Ale už bez možnosti vystoupat na vyhlídkovou plochu vysoko nad zemí. Ale i tak byla pro nás návštěva celého komplexu v nedělním čase skutečným svátkem“

     A co jiné oblasti než hlavní město?

    „Do Thajska se létá především za odpočinkem a relaxací. Tedy k moři a k návštěvě dlouhých bílých písčitých pláží kolem celé země. Jednak na ostrovy v Andamanském moři, jako je Phuket, Phi-phi, Lanta a řadu menších malebných ostrovů. Dále na pobřeží Krabi v jejich sousedství. Ale také na Koh Samui, kde jsou dlouhé a nádherné pláže a pro turisty zvláště přívětivá atmosféra. Řada turistů se spokojí s návštěvou města Pattaya nedaleko Bangkoku, které bylo vybudováno z původně rybářské vesnice pro americké vojáky při válce ve Vietnamu jako rekreační dovolenková oblast. Kdo nechce k moři a na prosluněné pláže, může navštívit vnitrozemí. Nabízejí se starobylá bývalá sídelní města Sukkhotaj, Ayutthaya, ale i Chiang Mai s množstvím zachovalých památek. Nebo horské oblasti na severu s návštěvou zde žijících národnostních menšin. Dále oblast kolem řeky Kwai. Nezapomenutelným zážitkem bývá i jízda na slonu nebo jízda na raftu v džungli. Při návštěvě severního Thajska můžeme také zavítat do malých horských vesniček, kde žijí svým specifickým životem menšinové kmeny přistěhovalců z různých okolních zemí.“

     A co náboženství a celková atmosféra země?

    „Jak jsem již říkal v úvodu, Thajsko je převážně buddhistickou zemí. Žije jich tu oficiálně 95 %. Jde o theravádský buddhismus, který ve svých kořenech přicházel zejména ze Srí Lanky. Toto tolerantní a mírumilovné „náboženství“ vytváří z Thajska zemi klidnou, prakticky bez násilí a negativních vlivů současné civilizace. I když díky turismu je i tato část Asie negativními vlivy civilizace poznamenána. Vždyť každý rok navštíví tuto zajímavou zemi více než 33 milionů turistů.“

     Jaké máš ještě vzpomínky na Thajsko při své první návštěvě?

    „Já jsem do Thajska cestoval jen dva roky po své cestě na Srí Lanku, o které tvrdím, že mi změnila život. A to díky tomu, že jsem se tam setkal s myšlenkami buddhismu, s buddhistickými chrámy a celou tou návaznou filosofií. Vždyť i Srí Lanka je centrem theravádského buddhismu stejně jako Thajsko. Srí Lanka byla cílem naší odborné stáže v akupunktuře již v roce 1995. A po těch dvou letech i návštěva kliniky tradiční čínské medicíny v Bangkoku. Byli jsme tu vřele přijati vedením kliniky jako oficiální návštěva, absolvovali jsme prohlídku a časově krátkou odbornou stáž akupunktury. Je vždy dobré získávat informace a ověřovat je praxí v místě jejich vzniku nebo tradičního využívání. Vždyť všude v těchto zemích jsou vždy kliniky, provozující západní styl medicíny, jak ho známe od nás. Ale také ten tradiční, který má svou kolébku v starobylé Číně a Tibetu.“

     Takže tě ta návštěva obohatila i v odborné oblasti. A co ty následné návštěvy Thajska?

    „Po deseti letech v roce 2007 jsem Thajsko navštívil v rámci cestování po Francouzské Indočíně, kdy Thajsko bylo tou výchozí, ale i závěrečnou destinací. Po překročení hranice na severu Thajska jsem se dostal na břehu řeky Mekong do Francouzské Indočíny a procestoval tak Laos, Vietnam a Kambodžu. Abych se vrátil zpět do Bangkoku, podruhé na této cestě. Třetí návštěva Thajska v roce 2017 byla relaxační na ostrově Koh Samui. Tento ostrov na východním pobřeží mne učaroval. Svou neopakovatelnou atmosférou a klidem, krásami přírody a vším, co vždy souvisí s odpočinkovou dovolenou. Ta následující návštěva v roce 2020 byla poznávacím zájezdem po devíti ostrovech v Andamanském moři. Ostrovy na západním pobřeží jsou zcela odlišné, ale mají své neopakovatelné kouzlo. A ta další v roce 2023 byla opět relaxační na slunných plážích Koh Samui. Následovala návštěva ostrova Koh Lanta v roce 2024. Ale tento ostrov je obýván převážně muslimy, takže jde spíše o ostrov v buddhistickém světě. A konečně ta poslední návštěva v roce 2025 na jaře nám opět navrátila na ostrov Koh Samui, na pláž Lamai, kde jsme byli už v minulosti velmi spokojeni a nadšeni. Ale jen pevně věřím a doufám, že nebyla tou skutečně poslední a do oblíbeného Thajska se ještě někdy vrátím.“

     Je ještě něco, co tě na Thajsku tak přitahuje?

    „Jak jsem říkal na začátku, je to země nesmírně přívětivá, s usmívajícími se obyvateli. Mám vždy pocit, že jsem všude vítán. A to nejen komerčně, když přináším finance jako běžný turista, ale i lidsky. Když se na mne jako na stárnoucího človíčka usmívají mladé Thajky, je to vždy příjemné. Takže je to o lidech, jejich přístupu a filosofii. A tady hraje určitě i svou dominantní roli buddhismus, který je tu aktivně praktikovaný. Další fenomén je pro mne již dříve zmíněné jídlo, ale o tom jsem už mluvil. A thajské masáže jsou jediné, které mne dokáží srovnat na fyzické i emoční úrovni. A Thajky je dělají skutečně velmi dobře, s citem, cíleně ošetřují ta místa, která to nejvíce potřebují. To dokážu ocenit i jako profesionál, neboť práce s pohybovým systémem je pro mne jako rehabilitačního lékaře naprosto zásadní a dominantní.“

     Tak příště se vrátíme ještě k tématu buddhismu.

​

    Buddhismus

 

     Dominantní náboženství v Thajsku je buddhismus. Můžeš nám ho trochu přiblížit?

    „Mohu a velmi rád. Ale jen na začátek musím uvést na pravou míru, že nejde o klasické náboženství, jak ho známe z našeho křesťanství. I když je oficiálně tak nazýváno s tím, že jde o čtvrté nejrozšířenější. Je to spíše určitý filosofický směr, pocházející z Indie. Učení, připisované kralevici Siddhárthu Gautamovi, který je ve světě známější jako Buddha. Narodil se kolem roku 563 před naším letopočtem v zahradách Lumbini na jihu dnešního Nepálu, prakticky na hranicích s dnešní Indií. Ve svém strastiplném životě došel k osvícení pod stromem bódhí, což je Ficus religiosa, který se stal pro buddhisty posvátným stromem. Buddhismus zahrnuje celou řadu různých tradic a duchovních praktik s filosofickým výkladem. Základem jsou čtyři ušlechtilé pravdy, které jsou přesně formulovány. Existuje utrpení, existuje ale také příčina utrpení. Toto utrpení je možné ukončit, protože existuje cesta vedoucí k zániku utrpení, která je nazývána ušlechtilou osmidílnou stezkou. Cílem je překonávat utrpení způsobené touhou a nevědomostí o pravé povaze skutečnosti včetně pomíjivosti. Základní myšlenka celé filosofie charakterizuje tři základní jevy. Všechny jevy jsou pomíjivé, všechny jevy přinášejí utrpení a veškeré bytí je iluzorní jako sen. Cestu vedoucí k osvobození Buddha formuloval do ušlechtilé osmidílné stezky, která zahrnuje určité způsoby chování. Správné pochopení, správné myšlení, správnou řeč, správné jednání, správný život, správné úsilí, správné soustředění a správnou bdělou pozornost. Gautama také formuloval pět základních pravidel, které jsou obdobné prakticky ve všech světových náboženstvích. Zdržet se zabíjení a zraňování živých bytostí, zdržet se braní věcí (nekrást), zdržet se nesprávného sexuálního chování, zdržet se zraňující a nepravdivé mluvy (nelhat, nepomlouvat, zbytečně nemluvit) a zdržet se zneužívání omamných prostředků.“

     Jak podobné našemu desateru, že? Při zmínce o Thajsku jsi uvedl pojem theravádský buddhismus. Existuje tedy i jiný směr a můžeš nám to celé vysvětlit? 

    „Ty hlavní směry buddhismu jsou tři. Théraváda, mahájána a vadržajána. I když jako hlavní jsou udávány ty první dva. Všechny mají stejný základ, stejnou filosofii a mnohdy i stejné cíle. Vycházejí z mnohem staršího náboženství, které je dodnes označováno jako hinduismus. Theravádský buddhismus je rozšířený převážně na Srí Lance, v Thajsku, Barmě, Laosu a Kambodži. Je nejstarší a uznává cestu bódhisattvy a respektuje poměrně přísná pravidla, vycházející z původního Buddhova učení. Tedy realizaci individuálního probuzení, které je možné dosáhnout v současném životě díky moudrosti a slitovného soucitu. Jde o cestu jedince vedoucí k nirváně. Ta je určena jako zánik veškeré touhy a tím veškeré strasti. Nirvána je tak symbolizována jako ukončení cyklu znovuzrození. Většina Thajců si ale takovou nirvánu nepřeje a věří v reinkarnaci. Thajci věří s určitou pokorou tomu, že pokud nyní žijí skromně a v chudobě, v příštím životě se určitě narodí do bohatší společnosti. Svůj osud přijímají nejen s pokorou, ale i s úsměvem. Proto je Thajsko mnohdy označováno jako „Země úsměvů“. Reinkarnace je podle Thajců vnímána jako určitá odměna, někdy i jako určitý trest. Buddhistická teorie karmy tak vychází z přesvědčení, že lze v budoucím životě svůj úděl vždy vylepšit určitými zásluhami. Platí zde rčení: „konej dobro a obdržíš dobro“, „konej zlo a obdržíš zlo.“

      A co tedy mahajána?

     „Zatímco ten mahajánský buddhismus se praktikuje v Nepálu, Bhútanu, Číně, Malajsii, Vietnamu, v Koreji a Japonsku, kde ho někdy nazýváme také zenovým učením. Jde o určitý volnější výklad Buddhova učení, cestu probuzení pro dobro všech bytostí cestou soucitu. Má více směrů a škol a je nejrozšířenější. Třetím směrem je buddhistické učení nazývané vadržrajána s dominancí v Indii a Tibetu, kde se také někdy označuje jako lamaismus. Vadžrajána je někdy také označována jako tantrický buddhismus a je ze všech těchto směrů nejmladší.  Využívá určitá zaříkávadla (mantry), tajemné obrazce (mandaly) a symbolická gesta rukou (mudry). Ale těch různých škol a směrů je v buddhismu mnoho. Každá větev buddhismu má rozdíly v určitých detailech, čímž se odlišuje od té druhé. Třeba i barvou mnišského roucha. Co je jim ale společné, to jsou určité zásady, označované také jako ctnosti. Patří k nim štědrá dobročinnost, přísná kázeň, trpělivost, odhodlané úsilí někdy označované jako víra, meditace a moudrost. Zajímavá je třeba historie buddhismu v Tibetu, kde je zakořeněn velmi silně. Myslím si, že je to historicky poměrně složitá problematika, takže z našeho pohledu Středoevropana nemá ani praktický význam. Chci jen zdůraznit, že jde o zcela mírumilovné náboženství, sledující cestu lásky a štěstí pro všechny živé bytosti. A to si myslím, že je podstatné k pochopení celé této filosofie.“

     Řečeno dost obšírně, ale myslím si, že jsi vystihl pravé principy buddhismu, a hlavně jejich cíle. V této souvislosti bychom mohli provést určité srovnání s islámem, hinduismem, a především s křesťanstvím, které asi známe nejlépe, neboť žijeme v zemi, kde je právě toto náboženství nejvíce rozšířeno. Třeba se k některému z nich ještě někdy v budoucnu vrátíme.

​

​

       Moje osobní cesta víry 

 

     Buddhismus je ve své podstatě velice zajímavý. Z tvého minulého vyprávění jsem pochopil, že jsi jeho zastáncem a možná i obdivovatelem. Ale jak se to slučuje s tvým současným životem v křesťanském světě? Jak jsi se k myšlenkám buddhismu vlastně dostal?

    „No, to je krásná otázka. Byla to určitá cesta mého probuzení. Začnu možná trochu historicky. V dobách mého mládí jsem byl ve škole systematicky vychováván k lásce k Sovětskému svazu, k myšlenkám komunismu, k vedoucí úloze jedné strany, ale i k socialistickému životnímu stylu, k materialistickému vnímání života. Ale moje vnitřní pocity byly naprosto opačné, nerezonovaly s logikou předkládaných argumentů ve škole i ve společnosti. I když jsem si to tehdy nedokázal vysvětlit. Roky ubíhaly, absolvoval jsem studium medicíny na lékařské fakultě a začal pracovat pro naše zdravotnictví nejprve v nemocnici, potom na poliklinice a stále jsem byl svázaný určitým systémem. Po sametové revoluci v roce 1989 jsem začal uvažovat, jak se osamostatnit a založit si vlastní privátní lékařskou praxi podle svých představ. Nebýt svázaný systémem tehdejšího zdravotnictví, systémem podřízenosti, systémem nemocnic a poliklinik. Musel jsem čekat více než dva roky na příslušnou legislativu, abych se osamostatnil a začal na profesním poli svobodně dýchat. Mohl jsem konečně dělat to, co mne bavilo nejvíce. Ještě více než předtím jsem se věnoval akupunktuře, kterou jsem prováděl na malý úvazek již od roku 1981.“

     A jak ses dostal k akupunktuře? Ta se tehdy na lékařské fakultě určitě nevyučovala?  

    „Máš pravdu, na fakultě jsem o ní neslyšel prakticky nic. Ale náhody přece neexistují. Na vojně jsem se dostal do Bratislavy, kde se mnou sloužil kolega lékař Ivan, jehož sestra pracovala v Praze na konzulátu Japonska. Jednou mi přinesl malou knížku v anglickém jazyce se slovy, že jde o nějakou léčebnou metodu, kterou on nikdy stejně dělat nebude. Tak ať se na to podívám. Ano, byla to knížka o akupunktuře. Na vojně je poměrně dost volného času, tak jsem ji začal číst. Myšlenky v té knize mi byly povědomé, možná i známé, a tak jsem se o tuto problematiku začal zajímat více. I když literatury na toto téma bylo tehdy naprosté minimum. Ale po nástupu do nemocnice to moc nešlo. Bylo hodně práce, musel jsem se učit na atestaci z chirurgie a věnovat se také rodině, a především malým dětem. Dost často jsem sloužil služby v nemocnici, kde byl časový prostor ke studiu minimální. Hledal jsem nějakou oficiální možnost studia akupunktury, ale vše bylo vázáno na nutnost složení atestace z nějakého základního oboru. Hned po splnění této podmínky jsem zjistil, že byl vypsán termín základního kurzu v rámci doškolovacího systému vzdělávání lékařů. Hned jsem se přihlásil a kurz absolvoval spolu s dalšími asi padesáti zájemci. Měl jsem štěstí, že tehdejší ředitel nemocnice mi povolil akupunkturu oficiálně provádět, dokonce mi nabídl i malý úvazek na tuto odbornost. Což bylo v tehdejší době naprosto nevídané. Až později jsem od svých kolegů zjistil, že jsem byl asi jediný lékař v celé republice, který měl na akupunkturu oficiální malý pracovní úvazek. Pustil jsem se aktivně do práce a akupunkturu začal praktikovat.“

     No a jak to souvisí s tím tvým probuzením?

    „Už se k tomu dostávám. Se svou tehdy čtrnáctiletou akupunkturistickou praxí jsem byl osloven lékařkou Miládkou Barešovou, která byla mou tehdejší učitelkou a školitelkou. Byla mi nabídnuta pracovní cesta s odbornou stáží akupunktury na klinice v Colombu na Srí Lance. V té době mi bylo 42 let. Kdo se zajímá o biorytmy a zná ten sedmiletý biorytmus, tak přesně ví, že je to rok rozhodování o našem dalším směřování. Což se také u mne potvrdilo. Na Srí Lanku jsem odjížděl jako materialistický lékař a po několika dnech strávených na tomto tropickém ostrově jsem se vracel jako někdo jiný, obohacený dalším pohledem nejen na svět, ale na život jako celek. Díky buddhismu, se kterým jsem se tam setkal. Buddhismus mne natolik ovlivnil, že jsem si začal uvědomovat mnoho různých souvislostí. Třeba i to, že se ve svém současném životě zpravidla neučíme novým poznatkům, jen se rozpomínáme na to, co jsme už v minulosti věděli a znali. A tady na Srí Lance se mi to stalo při návštěvě buddhistických chrámů. Věděl jsem, že sem patřím a že mi jsou myšlenky buddhismu důvěrně známé z minulosti. Po návratu domů jsem začal více studovat východní filosofie, čínskou medicínu a vše, co vysvětlovalo příčinu nemocí daleko jednodušším způsobem. Hlavně tehdy pro mne naprosto logicky. Bylo to v době, kdy jsem dosáhl věku 42 let. Věku, který je v antroposofické filosofii pokládán za zlomový věk. V té době je dovršen nejen růst našeho těla fyzického v 21 letech, ale i toho duševního, právě ve 42 letech. V tomto roce rozhodujeme o tom, zda budeme stárnout a postupně žít v určitém životním stereotypu, který nás procesem určité degenerace přivede až k branám smrti. Nebo zda využijeme svého vývoje a duchovního potenciálu k dalšímu růstu na své cestě životem. Právě v tomto čase jsem se setkal s myšlenkami buddhismu, které mne nastartovaly k dalšímu profesnímu i osobnostnímu rozvoji na mé životní cestě. Díky tomu jsem stále intenzivněji objevoval souvislosti, které jsem si skládal do virtuální mozaiky. Všechno do sebe začínalo zapadat s logikou, která mi byla do té doby vlastní. Více jsem vnímal psychickou stránku nemoci, kterou v dnešní době upřesňuji raději jako vlivy emoční. Následným studiem jsem tedy objevil další obzor, kterým se staly duchovní příčiny nemoci. Tedy informace z našeho vlastního těla, co nám vlastně říká a na co nás jemně upozorňuje. Moje další cesta vedla přes psychosomatiku a etikoterapii směrem k celostnímu, tedy holistickému pojetí medicíny jako celku. Teprve v této etáži vnímám celistvost a jednotu diagnostických a léčebných postupů v medicíně. Ne jako mnohdy deklarovaný souboj západního a východního přístupu a filosofie, ale jako určité sjednocení obou těchto mnohdy nesmiřitelných pohledů s určitým nadhledem. Své dosavadní získané celoživotní poznatky a zkušenosti jsem shrnul také ve své knize „Mozaika souvislostí“, která vyšla v roce 2017. Nesmírně mne potěšilo, že se stala úspěšnou a prodávanou knihou. Kniha je nejen jakýmsi myšlenkovým mostem mezi dvěma světy, ale zároveň průvodcem našim obyčejným životem, obsahující odpovědi na mnohé otázky, které nám naše klasická, školská a vědecky zaměřená medicína nedokáže vysvětlit. Je určitou mozaikou, poskládanou z informací a zkušeností, získaných dlouholetou medicínskou praxí, ale i poznáním různorodých filosofických souvislostí.“

     Tak to je ta tvoje cesta k poznání, cesta k buddhismu. Ale přece jen mne ještě zajímá tvůj postoj ke křesťanství, zejména pak ke katolickému náboženství. To je poměrně odlišné od těch asijských směrů, představovaných buddhismem a hinduismem?

    „Máš pravdu. Už jako malý kluk jsem hledal, co mi může náboženství nabídnout. Opět se vrátím krátce do dětství. Pocházím z tradiční katolické rodiny. Babička s dědou chodili pravidelně do kostela, otec s matkou už méně. Mládí jsem prožíval v době hluboké totality. A tak představa, že můj otec, tehdy středoškolský profesor vyučující na gymnasiu, tedy ten, který má velebit komunisty a vést k lásce k socialistické vlasti, bude chodit do kostela, byla naprosto nepřijatelná. Proto mne v otázkách náboženství a víry vedla moje babička, u které se nedalo předpokládat, že by byla v důchodovém věku vládnoucím systémem perzekuována. Proto jsem si vštípil určité myšlenky a především zásady „desatera“, ale do kostela jsem nikdy nechodil. Přesto jsem víru nijak neodsuzoval. Naopak jsem byl přesvědčený, že víra je k životu naprosto nezbytná. Ale nikoliv ta slepá víra, jak byla předkládána oficiální katolickou církví. Ta byla ostatně v dobách komunistických také „na indexu“ a kázání v kostelích byla vedena jen v duchu, který nikterak neodporoval morálce socialistického občana.“

     Ano, ale setkal ses taky někdy osobně třeba s nějakým knězem nebo s někým, kdo by tě vedl v otázkách náboženství?

    „Jako dospívající školák jsem miloval návštěvníky, kteří chodili za otcem. Většinou šlo o moudré lidi, kteří svými myšlenkami obohacovali můj postupně se rozšiřující obzor poznávání. Mezi nimi vynikal pan Miroslav Matouš, což byl kněz a velký otcův přítel. Byl nesmírně charismatický, jeho vystupování bylo vždy laskavé a na vysoké etické úrovni. Měl klidný, tichý, podmanivý hlas a jeho vyprávění jsem vždy poslouchal s pootevřenými ústy. Zvláště ty historky z jeho „pracovního prostředí“. Vykládal vždy zajímavé příběhy a osudy lidí, s mnohdy pro mne tehdy nepochopitelným obsahem. Zvláště pro mne jako školou povinného kluka. Jeho vyprávění jsem si vždy dlouho pamatoval a hodně jsem nad ním přemýšlel. Tento vzácný člověk mne ovlivnil více, než jsem byl ochoten si tehdy připustit, přestože jsem ho vídal jen asi dvakrát v roce. Po dlouhém čase jsem se s ním setkal na pohřbu svého otce, ale mluvili jsme spolu pouze krátce a spíše formálně. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se s ním setkal asi deset let po smrti otce na místě, kde bych to vůbec nečekal. V ateliéru malíře Zdeňka Hajného v Praze na Chodově. Znali se již dlouho, byli přáteli. Když mne ho Zdeněk představoval, tak jsem mu nesměle sdělil, že se známe. Byl sice trochu překvapený, ale svět je přece jen malý. Okamžitě mne také poznal. Tehdy mu bylo již téměř 90 let. Vůbec se nezměnil. Ten jeho hlas, klid, který z něho vyzařoval.“

     Tak přece jen. A vedl tě tento muž nějak k víře v Boha? Jaký byl vůbec tvůj názor na Boha?  

    „Ne, nevedl tak, jak si asi představuješ. Vždy jen jemně naznačoval a vyprávěl o principech víry, ale nikdy nepřesvědčoval. Nebylo třeba. Poprvé jsem se setkal s Bohem, když mi bylo asi 15 let. Po dovršení tohoto magického věku mi bylo doma dovoleno, abych opustil na několik dnů svůj rodný dům a společně se svými kamarády odjel stanovat do nedalekých Jinolic k rybníkům. Tehdy byla doba, kdy bylo možné postavit si stan na břehu rybníka, aniž by to někomu vadilo. Na tento „čundr“ jsme odjeli ve čtyřech. Ubytování bylo zajištěno ve dvou jednoduchých stanech, spíše jen pod napjatou stanovou celtou. Po setmění jsme vyrazili do nedaleké hospody na pivo. Několik lahváčů jsme svírali v dlaních i poté, když jsme se po břehu rybníka vraceli ke svému přechodnému bydlišti. Zapálili jsme oheň, popíjeli pivo a povídali. Postupně se dostavil spánkový útlum všem přítomným kamarádům. Takže jsem zůstal sedět u dohořívajícího ohně sám. Dodnes jsem „noční můra či sova“, takže chodím spát poměrně dlouho. Seděl jsem sám u ohně, který pomalu skomíral. Také alkohol asi trochu zapracoval a v tu chvíli na mne padl podivný smutek a splín. Ani nevím proč. A tak jsem začal přemýšlet o svém dosavadním krátkém životě, o jeho radostech a strastech, protože ze svého dětství si nepamatuji příliš příjemných zážitků. Pak mi přišlo na mysl, kdo nás na tom našem světě všechny řídí, kdo určuje podmínky života a smrti, kdo je zodpovědný za události, které se dějí. Kdo? Je to Bůh? Ale v Boha nevěřím, přece nás to ve škole učí, že vlastně neexistuje. Tak jak to vlastně je? Existuje nebo ne? V mžiku mne napadla myšlenka, že se prostě v duchu zeptám. Tehdy jsem ještě netušil, že se zeptám svého vnitřního „Já“ či své intuice. S očima otevřenýma dokořán jsem se pozorně zadíval do horkých žhnoucích uhlíků v ohništi. „Existuje Bůh?“ V tom okamžiku se jako zázrakem oheň rozhořel a zářivé plameny začaly šlehat několik centimetrů vysoko. Takže jsem okamžitě dostal symbolickou odpověď a důkaz, že Bůh existuje. Od té doby jsem věřil v jeho existenci, přestože jsem ani poté do kostela nechodil.“

     No, to je moc milá vzpomínka, která tě přivedla až do dětství, tedy spíše do období puberty, kdy je ta naše duše citlivá a poněkud zranitelná. A proběhlo následně i nějaké jiné setkání s Bohem?  

    „Ano. Druhý příběh s touto tematikou se odehrál určitou shodou okolností přímo v kostele. Měl jsem rád svou babičku Růženu, která s námi bydlela a prakticky mne vychovávala, právě i v náboženských otázkách. Měla sestru Annu, která žila v Hradci Králové. Tu jsem měl také moc rád pro její dobrosrdečnou a laskavou povahu. Velice rád jsem k nim jezdil ‚Na Hrázku 690‘ již jako malý kluk. Rodiče mne posadili na nádraží do vlaku, strýc mne po 60 minutách jízdy vlakem očekával v cílové stanici. Rád jsem u nich trávil část prázdnin, vždy zpravidla několik dnů, třeba i týden. Teta uměla výborně vařit a vždy mi s láskou připravovala jídla, která jsem měl rád. Proto mne nesmírně zarmoutila zpráva o jejím úmrtí. Tehdy mi bylo 17 let, studoval jsem gymnasium, byl v posledním ročníku před maturitou. Právě jsem se rozhodoval, na kterou vysokou školu si mám podat přihlášku k dalšímu studiu. Zatím vítězilo studium chemie, od kterého mne odrazovala vyžadovaná znalost matematiky. Ale tehdy jsem ještě netušil, že moje cesta měla být jiná. Rozloučení s tetou Aničkou bylo tehdy v kostele. Síla prostoru, majestátnost Božího stánku, a především rozjitřené emoce při obřadu rozloučení mne dovedly k intuitivnímu myšlenkovému pochodu, který si opět kladl otázku. Proč vlastně teta zemřela? Musela zemřít? Proč jí nebyl schopen nikdo pomoci? Proč vůbec svět opouštějí takoví hodní a laskaví lidé? Na tyto otázky jsem nedostával ani v prostředí chrámu žádné odpovědi. V mžiku jsem se rozhodl, že to chci všechno změnit. Že chci pomáhat nemocným a umírajícím. Stanu se lékařem, abych mohl snadněji než v jiném povolání těchto cílů dosahovat. V několika následujících minutách bylo v mých myšlenkách rozhodnuto. Než celý církevní obřad rozloučení skončil, tak jsem byl přesvědčen, že si podám přihlášku ke studiu medicíny na lékařskou fakultu. Byl jsem si vědom náročnosti studia, ale v tu chvíli jsem byl rozhodnutý. K tomuto rozhodnutí jistě i nepřímo přispěla přítomnost Boha v kostele. Další důkaz toho, že existuje. S odstupem času vím, že to bylo rozhodnutí osudové, ale naprosto správné. A že to rozhodně nebyla žádná náhoda, ale Boží záměr. Medicína se mi stala nejen povoláním, zdrojem obživy, ale především zálibou a koníčkem až do mého pozdního věku, prakticky dodnes.“

     Tak to je hezký a emotivní příběh a pro tebe jistě i milé vzpomínky. Stalo se ti něco podobného ještě někdy později? V době, kdy jsi vykonával již svou medicínskou praxi?  

    „V této podobě už ne. Další takový důkaz už vlastně nebyl potřebný. Ale tady vlastně začala i ta moje dříve zmiňovaná cesta k mému následnému probuzení. To mohu s odstupem času vyhodnotit, že to mělo i určitou nepřímou souvislost. Ještě si dovolím vzpomínku na dobu, kdy jsem se začal věnovat funkční medicíně. Tedy nejen akupunktuře, ale také rehabilitaci a následně i psychosomatické a celostní medicíně. Celá tehdejší doba nahrávala pouze materialistickému pojetí vědy, potažmo medicíny. Nastávaly ale další události, které mi stále častěji potvrzovaly moje vjemy z duchovního světa. Po absolvování lékařské fakulty jsem nastoupil do nemocnice na chirurgické pracoviště. Jako materialisticky vychovaný lékař jsem si tehdy nedokázal svůj další profesní život představit bez skalpelu ve své ruce. Tedy symbolu chirurgie a strukturální, materialistické medicíny. Navíc mne nesmírně bavila farmakologie, která oplývala svou logikou, jednoznačností a předpokládanou účinností. Tady se zřejmě trochu podepsala i moje předchozí náklonnost k chemii a biochemii ze středoškolského studia. Všechno to byly symboly medicíny, které jsem velmi brzy opustil právě po absolvování prvního kurzu akupunktury, na kterém jsem dostal lekci z funkční medicíny. Poznamenán myšlenkami pana docenta Františka Véleho, který mne jako chirurga nazýval poněkud hanlivě „morfologem“. Po kurzu akupunktury mi bylo nabídnuto právě uvolněné místo na rehabilitaci, která se poněkud vymykala té vědecké, školské a materiálně zaměřené medicíně. Preferovala jiný druh myšlení. S funkčním pohledem, připouštějící určité prvky vlivů psychiky a jiných nematerialistických vlivů v diagnostice a terapii. To byl další zlom v mém profesním životě. Opustil jsem milovaný skalpel, přestal předepisovat chemické léky a více jsem se zajímal o skutečný původ obtíží svých pacientů. Ale řešení potřebovalo svůj čas. Ten trval dlouhých 13 let, než došlo k dalšímu zlomu.“

     A to byla ta tvoje návštěva Srí Lanky a setkání s buddhismem?   

    „Přesně tak. To už jsem vyprávěl dříve, takže se k tomu již nebudu vracet.“

    Ještě mne zajímá jedna otázka, na kterou jsem dosud nedostal odpověď. Říkal jsi, že jsi objevil Boha, že jsi začal věřit? A přitom jsi do kostela nechodil a k Bohu se nemodlil? Takže z tvého vyprávění jsem vycítil, že v Boha věříš, ale tak trochu po svém. Ne podle oficiální náboženské doktríny?

    „Ano, je to tak. Pokud se podíváme trochu do historie tak zjistíme, že s tím uctíváním Boha podle katolické církve to nebylo vždy tak čisté, jak nám bylo vštěpováno. Ve jménu Boha a kříže se vedly křižácké války, ve kterých zahynulo mnoho nevinných lidí. Kolonizátoři na dobývaných územích vždy zasévali domorodým obyvatelům zcela logicky svou víru, většinou v jiného Boha, než bylo v té zemi zvykem. Katolizace světa byla vždy spojena s určitým násilím. A to se bavíme pouze o katolické víře, která je nám nejbližší. Obdobné šíření té pravé víry je praktikováno také muslimy ve víru islámského náboženství. Nedávno jsem navštívil Indonésii, což je nejlidnatější muslimská země na světě. Když jsem pečlivě poslouchal v Jakartě našeho průvodce, který nám vyprávěl o historii této země, tak jsem si uvědomil, kolik utrpení muselo obyvatelstvo prožít, než získala tato země svobodu. Zvláště násilná islamizace obyvatel se neobešla bez potoků krve. I hinduismus má určité prvky násilí, především se projevující vytvářením určitých kast, jejichž vzájemné soužití je mnohdy neslučitelné. Vrátím se jen zmínkou k nedávnému povídání o buddhismu. Ten nikdy násilně nikoho nepřesvědčoval, protože je tolerantní, nenásilný a mírumilovný.“

     A jak je to tedy obecně s vírou?

   „Já se domnívám, že každý člověk musí v něco věřit. Někdo věří v personifikovaného Boha, jiný v komunistickou stranu, někdo věří pouze sám v sebe. Ale každý věří v něco jiného. Co je tedy správné? Myslím si, že právě víra sama v sebe je tou pravou vírou. Vždyť každý z nás máme v sobě kousek Boha v kvantové podobě. Takže, když věříme v sebe sama, věříme zároveň v Boha. Ale kvůli tomu ještě nemusíme chodit do kostela a tam se modlit. Modlitbu můžeme mít každý svou vlastní, podle toho, na jakém stupni vývoje naší duše se nacházíme. Znám mnoho lidí ve svém okolí, kteří nežijí zrovna čistě a podle desatera, ale každý týden chodí pravidelně do kostela. Tam se pomodlí, vyzpovídají a už jsou zase „čistí“, aby mohli dál žít podle svých vlastních pravidel. Ty se nemusejí vždy shodovat s obecně závaznou morálkou společnosti. Církev tady byla vždy proto, aby udržovala obyvatelstvo v určité poslušnosti. Mnohdy i s určitými výhružkami. Když neuděláš to, stane se ti toto. Církev také hlásá, že do Království Božího se lze dostat pouze cestou utrpení. Čím více budeme tady na Zemi trpět, tím snadněji se dostaneme do „nebe“. To ale není žádná pravda. Bůh nikdy svou lásku neprojevuje lidem tím, že jim dává ultimáta a podmínky, které musí splnit. Naopak. Každé rozhodnutí v jakékoliv činnosti je vždy jen a jen na nás. Pokud je toto naše rozhodování a konání v souladu s Božími zákony soucitu a lásky, je to v pořádku. To jsou i základní principy buddhistické filosofie, se kterými tolik souzním.“

     Víra prostě patří k životu. Bez víry jsme v praktickém životě ztraceni.​​​​​​​​​

   Cesta duše

 

    Několikrát ve svém životě jsem přemýšlel o tom, jak je to vlastně s tou naší duší. Vždyť je to takový imaginární pojem, o kterém by naši materialisticky vychovaní spoluobčané slovy filmového klasika jistě prohlásili, že neexistuje, protože ji nikdo nikdy neviděl. Ale já osobně jsem přesvědčený o tom, že existuje. Jak to vidíš ty?

    „Já to vidím asi stejně jako ty. Duše skutečně existuje a je hned několik teorií, které to potvrzují, ale i mnoho důkazů, že tomu tak skutečně je. O duši můžeme tvrdit, že je nesmrtelná. Hledá v po sobě následujících inkarnacích vždy jen další materiální strukturu, do které se může vtělit. Protože pouze ve fyzickém těle je duše schopna dalšího vývoje a vyzrávání. Každá duše na tomto světě má za sebou již několik inkarnací. Některé duše řádově jednotky, jiné desítky, stovky nebo i tisíce. Ty pak označujeme jako staré duše. Co je však zajímavé a zákonité, to je skutečnost, že si jako fyzické bytosti tuto informaci o předchozích inkarnacích nepamatujeme. Až na určité výjimky, o kterých se zmíním později. Jak jsem již říkal, duše potřebuje svůj vývoj. Aby se mohl stát skutečností, musíme se narodit ve fyzickém těle. Naše duše si ale pečlivě vybírá fyzickou schránku, kdy, kde a komu se narodí. To proto, aby mohla realizovat určité úkoly, které má jako duše ve svém vývoji splnit. Narodí se tedy takovým rodičům, v takovém čase a na takovém místě, aby byly reálné předpoklady pro její další optimální vývoj. Ale duše má ještě jednu úlohu tady na světě. Vyřešit určité záležitosti, které nazýváme karmou.“

     A co je to vlastně karma?

    „Karma je určitý zákonitý proces vztahů mezi dušemi. Podle jisté teorie vždy „duše létají v jakémsi hejnu“ a inkarnují se jako určitá skupina v daném čase a na takovém místě, aby bylo umožněno splnit určité závazky, které ta příslušná duše má k ostatním duším, které se inkarnují na stejném místě a ve stejné době. Podle známých pravidel, která obecně platí i tady na zemi. Uvedu příklady. „Co jsem si zasel, to musím sklidit“ nebo „Co jsem si vypůjčil, to musím vrátit“ nebo „Co jsem si koupil, to musím zaplatit“. Nebo také „Co jsem komu provedl, to musím odčinit.“ Vždy jde o jakési vypořádání našich minulých životů, tedy na úrovni mezilidských vztahů. Pokud někomu vědomě ublížím, musím si prožít svůj další život tak, jak ho prožívala mnou ublížená osoba. Vždy ale s větší intenzitou prožitku. Ale karma nemusí být pouze negativní, existuje i ta pozitivní. Pokud jsem byl v minulém životě lékařem nebo terapeutem, budou mne blízké duše v současném fyzickém těle vyhledávat i v tomto životě, neboť duše si pamatuje, že jsem ji kdysi pomohl.“

    A tobě se to někdy stává, že si to uvědomuješ?

   „Ano. Já sám jsem přesvědčen o tom, že jsem byl již v minulosti lékařem nebo léčitelem či jiným terapeutem a že jsem ve své profesi pomáhal ostatním lidem ve svém okolí. Ve své lékařské praxi někdy vnímám momentální situaci, že osoba, která za mnou přišla do ordinace, není pro mne neznámá. Cítím to pochopitelně spíše více intuitivně než rozumově. Také se mi stává, že mi pacient sdělí, že má ve mne a v mou pomoc důvěru, přestože mě nezná a nikdy se nesetkal s mými diagnostickými a léčebnými postupy. Ta důvěra může také pramenit i z kladných vzpomínek z minulých životů. Dokonce se mi stalo, že mne navštívila jedna pacientka z Prahy a požadovala léčbu akupunkturou. Samozřejmě jsem ji ochotně vyhověl. Ale při některé z dalších návštěv jsem se ji zeptal, proč jezdí více než sto kilometrů za mnou a proč neabsolvuje tuto léčbu přímo v hlavním městě, kde je akupunkturistů velký výběr? Odpověděla mi s milým úsměvem, že si prošla celý seznam akupunkturistů a já jsem její duši rezonoval nejvíce. Také jsem vnímal, že se jako duše velmi dobře známe z minulosti.“

    Před chvílí si zmínil, že existují výjimky u těch, kteří si inkarnace z minulosti pamatují. Koho si tedy máme představit?

   „Není to tak stoprocentní, ale pouze v symbolice. Je to většina těch, které označujeme jako „jasnovidné“. Oni mají zvláštní schopnost vnímat situace mimo naši současnou realitu, mimo naši dimenzi a časovou smyčku. Pokud jsme schopni se pohybovat v různých dimenzích, tak od páté dimenze žádný čas neexistuje. Vše je z minulosti i současnosti v jednom okamžiku přítomné.“

     A co budoucnost? Tu jasnovidní také vnímají?

    „S vnímáním budoucnosti je to pouze rámcové, orientační. U každé bytosti jsou určité předpoklady, určitá pravděpodobnost, že situace nastane. Podle předem určených principů a vizí, které si duše před narozením stanovila. Ale nemusí se uskutečnit. Protože rozhodující je naše myšlení a především rozhodování. Tady a teď. Vždyť pouze já sám nyní rozhodnu, zda zvednu pravou nebo levou ruku, zda na rozcestí půjdu vlevo či vpravo, zda budu sedět u televize nebo si budu číst. A to momentální rozhodnutí je také určující pro mou blízkou či vzdálenější budoucnost. Tím chci zdůraznit, že svou budoucnost si vlastně tvoříme nyní, v přítomnosti. K té realizaci je také důležitá určitá souhra cílů naší duše a našeho těla, o tom se zmíním ještě později.“

     Takže tady platí to populární žití tady a teď?

    „Ano, přesně tak to je. Pokud jsme nyní v klidu, pohodě, s pozitivními myšlenkami v mysli, tak je reálný předpoklad, že to tak bude i v nejbližší budoucnosti. Ale pokud budeme mít v sobě určité strachy nebo obavy, co by se mohlo stát, tak měníme nejen svůj emoční stav, ale především si snižujeme vlastní vibrace na nízkou úroveň. Pokud ta negativní myšlenka strachu s obavou přetrvává, stane se skutečností. A pochopitelně i obráceně, v tom pozitivním smyslu.“

     Ty mi snad chceš říct, že když budu jen pozitivně myslet, tak budu v pohodě?

    „Ano, budeš. To je právě ta momentální situace. Vraťme se o několik měsíců zpět a vzpomeňme si na to covidové šílenství, kdy většina obyvatel seděla u televize a sledovala zprávy, které vždy sdělovaly počty nakažených, pozitivně testovaných, nemocných, ale i zemřelých. Dozvídali jsme se ze sdělovacích prostředků, co všechno nesmíme a co všechno musíme. Jak se máme chovat. Jak to může působit na naši psychiku? Samozřejmě negativně. A ten pocit strachu v nás vyvolával negativní emoce se snížením vibračních úrovní našeho fyzického těla. A to nejen ten pocit strachu, ale i určitá míra vzteku, že nemohu činit to, co v té chvíli chci, že jsem určitým způsobem omezován ve své svobodě, ve svých svobodných rozhodnutích. A mnohdy nucen dělat něco, co nechci a s čím nesouhlasím. A s čím nesouzní ani moje duše. Čím je nižší vibrační úroveň, tím je naše fyzické tělo zranitelnější. Pozornější čtenáři si jistě vzpomínají, že jsem v minulé knížce psal o těchto vibračních úrovních v obecné rovině. Vibrační úroveň strachu je 0,5 – 2 Hz, vibrační úroveň hněvu a vzteku 0,4 – 1,4 Hz. Ale vibrační úroveň poděkování 45 Hz, srdečného poděkování až 140 Hz, štědrost kolem 100 Hz, soucit až 150 Hz, vibrace lásky dosahují 200 Hz. Vibrační úroveň covidu byla kolem 12 Hz. Takže z toho vyplývá, že negativní emoce a myšlenky snížily naši vibraci na takovou hodnotu, že bylo nakažení covidem velmi reálné. Kdo se však pohyboval nad úrovní této vibrace a měl svůj imunitní systém nastavený v té správné rovině, tak byl vůči této virové nákaze odolný.“

     To je bohužel taková kapitola nepříjemné minulosti, kterou raději rychle opustíme, abychom si nesnižovali svou momentální vibrační úroveň. Vraťme se nyní k cestám naší duše, jak jsme před chvílí začali. Jak se ta naše životní cesta naší duše projevuje?

    „Pokud prožíváme život, který je v souladu s plánovanou cestou naší duše, tak budeme většinou spokojení, vyrovnaní a šťastní. O těchto lidech ostatní hovoří jako o „dětech štěstěny“. Ale pokud dojde k tomu, že z této cesty určitým způsobem scházíme a vydáváme se na cestu mimo plán naší duše, tak jsme na to zpravidla upozorňováni. Nejprve jemně, v určitých symbolikách a náznacích. Pokud svůj hlas duše i nadále neposloucháme, tak později třeba i razantněji. Jako určitá upozornění můžeme vnímat různé nepříjemnosti, které se nám dějí. Ale také časté úrazy, změny se zhoršováním zdravotního stavu, ale i nepříjemné situace vztahové, v soukromém i pracovním životě. To prožívají často lidé, o kterých se hovoří jako o „smolařích“. Už v minulé knížce jsem se zmiňoval o důležitosti pozitivního myšlení, které následně vede i k pozitivnímu jednání. Síla myšlenky má obrovskou energii a sílu. Ale aby to nebylo zase tak jednoduché, tak musím zdůraznit i pozitivitu našeho emočního stavu. Každá situace, kterou momentálně prožíváme, tak má pro nás určitý emoční náboj. Uvedu to na praktickém příkladu. Dva kamarádi sledují v televizi fotbalový zápas mezi Spartou a Slávií. Jeden je Sparťan a druhý je Slávista. Samozřejmě vyhraje Slávie, a tak ten Slávista má radost, je spokojený a šťastný, že vyhrálo jeho mužstvo. Naopak Sparťan bude nešťastný a smutný, neboť ten jeho tým prohrál. A přitom oba sledovali stejný sportovní zápas, úplně stejnou situaci. Ale každý ji prožíval díky svému emočnímu stavu odlišně.“

     Jak ta naše duše vnímá ty duše okolní? Někdo je nám od pohledu sympatický, jiný nikoliv.

    „Opět na principu rezonancí a vibračního stavu. Ten člověk, který má vibrační úroveň shodnou nebo alespoň velmi podobnou s tou naší, tak je nám sympatický. Naopak někdy potkáme člověka, kterého jsme nikdy neviděli, nikdy se s ním nesetkali a cítíme, že nám není sympatický a nechceme s ním ani mluvit, ani s ním sdílet nějakou situaci. To je člověk s rozdílnou vibrací. A zase si mohu vzít příklad z nedávné covidové doby. Celá naše společnost byla „symbolicky“ rozdělena na očkované a neočkované. U těch očkovaných se prokazatelně snížila úroveň jejich vibračního pole působením řady chemických vlivů v očkovacích látkách obsažených. Ale i vlivem negativních emocí. Většina z nich podstoupila aplikaci očkovací látky právě z důvodů určitého strachu. Někdo ze strachu, že nebude mít volnost v cestování, v navštěvování barů, restaurací, fotbalových zápasů. Nebo strachu ze ztráty zaměstnání. Nejhorší byl pochopitelně strach ze smrti. A tak se ten virtuální příkop mezi těmito dvěma skupinami ještě prohloubil. Najednou ztrácíme své kamarády a přátele, najednou si s nimi nemáme co říct. Protože ten rozdíl ve vibrační úrovni je skutečně a prokazatelně velký, že to naše citlivá duše vnímá.

     A jako další příklad mohu uvést klasickou situaci. Jsme ve věku, kdy si vybíráme svého životního partnera. Tady snad více než kdy jindy je naprostá nutnost shody vibračních úrovní. V minulosti se tradovalo, a platí to možná i dodnes, že souhlas s výběrem partnera je spíše na ženské straně. Pokud vybírala dívka svého vyvoleného podle jeho fyzického vzhledu a stavu jeho finančního konta, tak trvání takového vztahu nemělo většinou dlouhého trvání. Pokud ale vybírala životního partnera svým srdcem, byla ve vztahu určitě spokojenější. A dostáváme se k tomu, zda vybírat mozkem nebo srdcem? Logikou či intuicí? Mozek pracuje na principu vzpomínek ze současného světa, a jeho rozhodovací pravomoc je spíše na mužské straně. Zatímco ženská duše vybírá především pomocí intuice, tedy pomocí srdce. Vibrační úroveň srdce je až pět tisíckrát silnější než vibrační úroveň mozku. Tak tady máme i měřitelné a hmatatelné potvrzení těchto mých myšlenek.“

     Narazil jsi na ve svých slovech na rozdíly mezi mozkem a srdcem. Který z těch orgánů je důležitější? A je nutná spolupráce těchto dvou životně důležitých orgánů?

    „Oba orgány jsou pro náš život velmi důležité. A pochopitelně jejich vzájemná spolupráce je pro náš život naprosto klíčová. Když se na tyto dva orgány podíváme s určitým nadhledem, tak zjišťujeme, že mozek představuje logiku, materiální svět, jistoty, určité zákonitosti v našem životě. Ale především řídí naše fyzické tělo. Pracuje také na principu vzpomínek, a to především z našeho současného života. Zatímco srdce je centrem intuice, lásky, radosti, spokojenosti, pocitů štěstí a pracuje na úplně jiných principech. Je silně provázáno právě s naší duší a jejími projevy v našem fyzickém těle. Fyzické tělo, řízené mozkem, pracuje na základech principů podle určitých zákonitostí, daných výbavou DNA našeho těla. Ale naše duše takto řízena není. Pokud se podíváme detailněji na vývoj embrya v děloze, tak v prvních fázích života dochází k tvorbě, formování a organizaci našich orgánů. Tomu říkáme v embryologii organogeneze. Ta je ukončena zpravidla do konce 12. týdne po oplodnění. Proto se také doporučuje v případě úvahy o přerušení těhotenství, učinit tento akt do konce 3. měsíce. Teprve od čtvrtého měsíce dochází k dalšímu vývoji již plnohodnotného plodu. Otázkou tedy pro nás zůstává, kdy do našeho fyzického těla vstupuje naše duše, která si to konkrétní tělo vybrala. Údaje o tom se různí, ale zpravidla k tomu dochází od 4. měsíce těhotenství a později. Jsou dokonce popsány duše, které se do fyzického těla dostávají až v okamžiku porodu nebo těsně předtím. Moudřejší a mladší duše vstupují do těla dříve, aby se lépe integrovali a intenzivněji korigovaly nerovnováhu hemisfér našeho mozku. Starší duše naopak přicházejí později, neboť vývoj mozku již pokročil a mohou s ním pak lépe komunikovat. V okamžiku, kdy dojde ke vstupu duše do fyzického těla, dochází k určitému procesu, který umožní rozvoj určité spolupráce naší duše s mozkem. Tedy optimalizaci vztahu mezi řízením fyzického těla a řízením duše. Vždy je nutná určitá spolupráce duševní mysli s naším mozkem. Čím větší soulad mezi těmito centry panuje, tím lepší je startovací pozice pro nově narozeného človíčka na tomto světě. Ale k tomuto souladu vůbec nemusí dojít, a potom je řízení „dvoukolejné“. Jiný záměr sleduje duše a jiný mozek. Duše má určitou představu o tom, kam má člověk ve svém dalším vývoji směřovat. Mozek ale může mít představu jinou. Potom dochází k určité disharmonii, která se projeví v chování člověka, což může způsobovat určité komplikace vývoje. Na obou úrovních. Pokud ale mozek souzní s naší duší, stává se určitým pozorovatelem, který sjednocuje hmotnou a éterickou substanci na Zemi i v duchovním světě. Tady je třeba si uvědomit, že naše fyzické tělo se vyvíjí podle určitých principů na naši Zemi, v našem hmotném světě podle určitých zákonitostí. Především zákonitostí, které označujeme jako dědičné. Podle pravidel genetiky. Ale vývoj naší duše je naprosto odlišný. Proto je velmi důležité určité harmonické spojení charakteru naší duše s temperamentem hostitele, tedy fyzickým tělem. “

    To je velice zajímavé, vždycky jsem si myslel, že duše vstupuje do fyzického těla až v okamžiku porodu. Jak správně vysvětluješ, pokud je to dříve, tak je to určitě ku prospěchu obou, kteří se na celém procesu sjednocení účastní. A když se nyní bavíme o vstupu duší do fyzického těla, tak se nabízí otázka, zda se může narodit nějaká lidská bytost bez duše?

    „Ne, to nemůže. Každá lidská bytost má svou duši. Ale vím, kam míříš. Myslím si stejně jako ty, že řada lidí v našem současném životě se chová tak, jako by duši neměli. Jsou to různé psychopatické osobnosti, zejména z řad současných světových politiků a vládců, kteří kormidlují náš svět tam, kam my nechceme. A vytvářejí určité situace a konflikty, o kterých si myslíme, že to mohou dělat jen bytosti bez duše. Příkladů by bylo jistě z nedávné historie i současnosti mnoho. Ale tady se nabízí jedna odpověď. Jsou to bytosti, které si díky chování a jednání v současném životě zakládají na velmi těžký karmický dluh, který budou muset v budoucnu splácet. A prožít si to, co prováděli jiným bytostem ještě s větší intenzitou. Takže si jen určitým způsobem půjčují ten současný lehkovážný život, ve kterém se cítí být šťastní. Mnohdy na úkor ostatních bytostí, kterým v této době vládnou a nějakým způsobem je ovládají. Vždyť nejsilnější drogou pro současného člověka je pocit moci, pocit toho, že mohu někoho ovládat. Velice často i prostřednictvím peněz. Proto mají peníze tak silnou energii. A pokud ji neumíme usměrňovat, tak nám tato energie může být spíše na škodu než ku prospěchu.“

     Takže na světě existují jen fyzické bytosti, které mají duši?

    „Ano, ale s tou naší duší je to o trochu složitější. Už jsme tady několikrát zmiňovali, že duše je multidimenzionální. A rozhodující bude, kolik energie z této celistvosti duše si vezmeme do naší fyzické inkarnace sem na naši Zemi a jaké procento zachováme v Universu, kam se všechny duše po ukončení života ve fyzickém těle tady na Zemi vracejí. Mnohdy to množství energie, kterou budeme potřebovat k životu neodhadneme dost dobře. Což může způsobit i určité oslabení naší současné karmické cesty tady na naší planetě. Ale to už se dostáváme do poněkud imaginární roviny. Já se snažím vysvětlovat všechno tak, aby to každý čtenář pochopil.“

     Vrátím se ještě k našemu původnímu tématu. Hovořili jsme o srdci a mozku. Existuje také spolupráce srdce a mozku na tělesné úrovni?   

    „Samozřejmě, existuje. A velice intenzivní. Zase to uvedu raději na nějakém příkladu. Asi se všichni shodneme v tvrzení, že nejdůležitějším orgánem našeho těla je srdce. Bez jeho fungování neexistuje život. Bez fungování mozku život existuje, i když ne zcela plnohodnotný. A proto je činnost srdce řízená nejen z mozku, ale má i své vlastní řízení. To pro případ, že by řízení z mozku selhávalo nebo neodpovídalo potřebám srdce. Takže přímo v srdci máme malý nervový uzlíček, který je schopen řídit srdce při výpadku mozkového impulzu. A tady se dostáváme k situaci, kdy může být v rozporu informace poslaná z mozku s informací poslanou přímo z řídícího centra srdečního svalu. V tom okamžiku nastává porucha srdečního rytmu, označovaná jako arytmie. Dochází k ní tak, že se obě ty informace odlišují nebo jsou v přímém rozporu. A kdy k tomu dochází? Pokud příliš často podléháme rozhodovací pravomoci mozku s vědomím, že bychom naopak měli věnovat více pozornosti intuici, tedy rozhodování prostřednictvím srdce. Mozek zpravidla prosazuje naše ego, naši dominanci, ješitnost. Kdy si nechceme připustit, že bychom se měli rozhodnou jinak, intuitivně.“

    Tak to je velice zásadní. Budeme ale dále pokračovat v úvahách o cestách naší duše. Jak je to s inkarnací duše a délkou života? Proč jeden člověk žije do sta let a jiný umírá v kojeneckém věku?

    „Tady platí více než kde jinde zákony naší osobní karmy, osobního vývoje naší duše. Naše fyzické tělo žije tak dlouho, jak je potřeba k splnění životní cesty duše. Pokud si tato duše splní to, co bylo v jejím plánovaném programu, může odejít. Tak si můžeme vysvětlovat takové situace, kdy se rodičům narodí mrtvé dítě nebo umírá ještě v kojeneckém nebo batolecím věku. Duše si splnila svůj úkol. Třeba jen tím, že naučila něco pochopit rodiče, kteří to v tu chvíli potřebovali. Nebo dokončit něco ze svého minulého vtělení. Ač je to vždy bolestná lekce, je zřejmě pro zúčastněné žádoucí a nutná. Tato problematika je natolik rozsáhlá a mnohostranná, že se nechci nyní pouštět do nějakých podrobností v jejích zákonitostech. Naopak člověk, který kolem sebe šíří optimismus, je soucitný a svým konáním pomáhá svému okolí a je stále pro své okolí přínosem, umírá rozhodně ve vyšším věku. Protože ten člověk má stále nějaké osobní úkoly a plní je v souladu se záměrem své duše. Tady opět mohu uvést na konkrétním příkladu cestu duše svého otce, který byl rybář a celý svůj život si přál prožít tuto vášeň v nějakém rybářském ráji. V jeho 79 letech se mi naskytla příležitost cesty do Finska na lov ryb v brakických vodách u Ålandských ostrovů. Vzal jsem ho s sebou, přestože já rybář nejsem. Ale chtěl jsem mu udělat radost. Tam byl najednou úplně jiný člověk. Měl absolutní osobní volnost, mohl si dělat to, co se mu líbí a co ho uspokojuje. Dokonce si jako dlouholetý abstinent s námi dával v jídlu skleničku vína. Když jsem mu říkal, že se do chatky nemusí zouvat a v holínkách může i do postele, byl ve své svobodě neskonale šťastný. Prožíval si své pozitivní emoce naplno a vlastně si splnil životní sen své duše v tomto fyzickém těle. Asi dva měsíce po návratu náhle onemocněl a jeho duše se rozhodla, že tento svět již může opustit. Jako druhý příklad uvedu příběh svého přítele akademického malíře, který měl jako své životní poslání duše namalovat křížovou cestu do kostela. Dlouhá léta o tom snil a mluvil, až svůj sen realizoval. Když své dílo dokončil a instaloval v kostele v Konecchlumí, krátce nato odešel z tohoto světa. Splnil si svůj životní úkol, mohl tedy odejít.“

     A jak si vlastně duše vybírá tu svou osobní cestu? A co se děje s duší po smrti? 

    „To je také určitý zákonitý proces, který si formujeme mimo tento svět, mimo naši Zemi, v určitém akášickém prostoru, vesmíru. Někde v rozlehlém prostoru, který můžeme označit jako Universum, prostor duševního rozvoje, prostor mezi fyzickými životy tady na Zemi. Duše je nesmrtelná, ta neumírá. Jen se po smrti a odchodu z fyzického těla přesouvá do jiné dimenze. Představme si, že za jakousi oponu, kam my nevidíme. Do určitého otevřeného prostoru, kde se cítí být doma. Tady prožívá určitý čas k očistě, odpočinku, k bilancování své minulé inkarnace. Zhodnocení, zda na své cestě obstála a zda si splnila to, co bylo v plánu její cesty. V tomto prostoru ale dochází také k určité edukaci duše. Učí se, co by měla ještě ve svém vývoji zvládnout ke své dokonalosti. A určuje si podmínky, za kterých by to bylo optimální. Může pak uvažovat o možnosti další inkarnace k dalšímu vývoji a zdokonalení ve novém fyzickém těle. Dostává se prostřednictvím svých poradců a Mistrů k rozhodování. Vybírá si vhodné prostředí, kam se chce inkarnovat. Od svých průvodců dostává určité tipy a vize ke své další cestě, ke svému záměru duše. Po rozhodnutí kam, dochází k rozhodnutí jak, v jakém těle. Zda v mužském, ženském. Další část rozhodování směřuje k výběru rodičů, kterým se má narodit. Tak, aby bylo co nejlépe splněno zajištění finanční nebo materiální, ale i emoční a citové, s možností optimálního vzdělání. Zase s cílem harmonizace a optimalizace záměrů duše. Když jsou splněny všechny tyto předpoklady a duše souhlasí se svou další inkarnací, dochází k spojení s fyzickým tělem v lůně budoucí matky. Některé duše chtějí urychlit svůj vývoj a těší se na další lekce ve fyzickém těle, a tak se mohou inkarnovat třeba i dvakrát ve stejném století. Některé duše potřebují určitý klid, regeneraci nebo se i trochu obávají dalšího vtělení. Těm je dopřán delší čas k pobytu v prostoru Universa mimo fyzický svět. Čekají na další inkarnace třeba i několik staletí. Ale vždy musí dojít k svobodnému rozhodnutí a souhlasu duše s inkarnací do fyzického těla. Nikdy je nikdo k inkarnaci nenutí.“

     Máš nějaké příklady, kterými je možné vysvětlit třeba určitý záměr duše?

    „Někdy se stává, že si bude muset duše některé nevyřešené životní lekce zopakovat v další inkarnaci. Zase uvedu příklad. Duše žila v těle kuřáka, který zemřel ve svých 70 letech na nádor plic. V příštím životě si tak duše naplánuje, že tuto negativní zkušenost změní. Ale aby mohla svůj úkol splnit, musí se narodit do rodiny kuřáků. Pokud podlehne pokušení prostředí, zemře jako kuřák ve svých 50 letech na nádor plic. A jeho následné životy se budou nadále zkracovat, dokud se jeho vlastní duše nezbaví této závislosti a zůstane nekuřákem i v rodině, kde všichni kouří. Potom může tato duše ve svém vývoji postoupit dál, nebo raději výš.“

     A co když si ta duše splnila úkol na své životní cestě? Co potom?

    „Potom může ve svém vývoji pokračovat v kvalitativně vyšší rovině. Vývoj těch všech duší můžeme rozdělit podle určité vyspělosti. Duše pokročilé se mohou stát určitými pomocníky duší začínajících. Stávají se učiteli se speciálním zaměřením, v dalším vývoji mohou postoupit i na místo průvodců mladších duší. Jejich vývoj může pokračovat dál, až se stávají jako staré vyspělé duše určitými Mistry.“

    A tato cesta někdy skončí?

    „Ano. Ale může a také nemusí, to je vždy na rozhodnutí duše. Teprve dokonalá duše může opustit tento koloběh inkarnací a dále se již nevtělovat. Ale k tomu vede dlouhá, předlouhá cesta vývoje duše. Tuto teorii má rozpracovanou filosofie buddhismu. Buddhismus hovoří o cestě životem s cílem dosažení nirvány. Což je pojem, který je možné přeložit jako jakési „vyvanutí“. Tím cyklus inkarnací vlastně končí. Ale kdy lze tento proces ukončit, to rozhodně nezávisí jen na nás. Je to rozhodnutí na vyšší úrovni našeho Já, na úrovni našeho božství. Ale o tom budeme jistě v budoucnosti ještě mluvit.“

     Takže jde určitým způsobem vlastně o relativně jednoduchý princip vývoje naší duše. Nebo ne?  

    „Rozhodně ne, celý ten proces jsem v tuto chvíli úmyslně trochu zjednodušil v rámci určitého pochopení této problematiky. On je daleko složitější. Duši můžeme vnímat také z pohledu kvantové fyziky. A tady nám už docházejí slova a argumenty, neboť se pohybujeme v úrovni poněkud jiné dimenze života, která je našimi smysly neuchopitelná. Pokusím se aspoň schematicky o určitý pohled. Naše duše je jakoby rozdělená na několik fragmentů, na určité kvantové části. Každá část se vyskytuje v jiné dimenzi, v jiných podmínkách. Zpravidla ta větší část naší duše je inkarnována do fyzického těla, ve kterém žijeme ten svůj současný fyzický život v trojdimenzionálním světě tady na Zemi. Další část naší duše zůstává za tou symbolickou „oponou“, za určitým neviditelným závojem ve vyšší dimenzi Universa, kde přebývá naše „vyšší Já“. Další menší části naší duše se vyskytují v našich dětech i rodičích a lidech nám velmi blízce inkarnačně spřízněných. Je to taková relativně malá skupina duší, které mají podobnou cestu, ale také podobnou, někdy i stejnou vibrační úroveň. To už se velmi těžko popisuje, ale ještě hůře chápe. Máme tady na tom světě řadu různých neviditelných vazeb, které nás mnohdy ovlivňují více než jsme schopni si připustit. Takže naše duše žije současně v mnoha dimenzích, v mnoha rovinách a v mnoha kvantových podobách. Pokud bych opět použil určitý příklad a jakousi symboliku, tak bychom si mohli utvořit představu o jakési polévce. Polévka obsahuje tekutinu, vývar z koření, kousky zeleniny a dalších jiných materiálních součástí podle stanoveného receptu. Pokud bychom tuto tekutou materii rozmixovali, tak nám vznikne ona směs, kterou nazveme polévkou. Ale v tuto chvíli již nemůžeme chuťově oddělit jednotlivé součásti jako třeba zeleninu, koření, tekutinu, vše tvoří určitou harmonickou směs, která obsahuje vše, co jsme tam vložili. A stejné je to s naší multidimenzionální duší. Ta je stejně obsažena v našem fyzickém těle, ale i jinde, jak jsem dříve uvedl. My jsme se všechno naučili chápat pouze lineárně, ve světě materialismu a duality. Ale ono je to všechno podstatně složitější, zvláště pro naši omezenou představivost.“

     Já bych ti nyní položil trochu záludnou otázku. Víš, jak vlastně duše vznikla a kdy to asi bylo?

    „Tak na tuto otázku nám asi nikdo zcela přesně a přesvědčivě neodpoví. Já se nyní budu držet jen toho, co jsem se dozvěděl a co jsem načerpal z příslušné literatury. První duše se objevily na naší Zemi tak, že byly určitým způsobem „osety“ mimozemskou civilizací, kterou někdy také označujeme jako Plejáďany. Na principu určitého cílevědomého formování vhodné energie. Od svých tvůrců obdržely dualitu. Prošly Lemurijskou zkušeností a mnoha následnými změnami tady na Zemi. Tyto staré duše se tu objevily asi před sto tisíci lety, ale to je jen určitý odhad. Možná i dříve. Jinde jsem dokonce četl o tom, že duše jsou na tomto světě již miliony let. Tak bychom mohli asi charakterizovat celou historii lidstva. Lidstvo ve svém vývoji prošlo mnoha změnami, určitým vývojem, ale i mnoha různými katastrofami.“

     Tak to je velice zajímavé. Jen doufám, že v nedaleké budoucnosti najdeme vysvětlení i těchto vazeb, které probíhají za tím virtuálním závojem. Mne samotného tyto věci velmi zajímají a chtěl bych o nich vědět ještě víc. Máš nějaké doporučení?

    „Samozřejmě, o těchto a dalších informacích se především dočteme v příslušné literatuře. Jen musíme umět číst i mezi řádky, nejen ten vlastní text. A vnímat i jemné vzájemné souvislosti, které bývají mnohdy pouze naznačené. Dnes je již takových knih velké množství, neboť neustále roste hlad po těchto informacích, protože lidstvo se konečně probouzí do věku duchovního prožívání života. Naprosto jedinečnou knihou, zabývající se touto problematikou je dílo amerického psychologa, který získává informace prostřednictvím svých klientů, které uvádí do hypnotického stavu. Uvádí je ve své hypnóze do stavů změněného vědomí s cílem získat příslušné informace z nám neznámého světa. Pracuje tak s jejich podvědomím nebo nadvědomím, vždy cíleně podle záměru, kterého chce docílit. Autor se jmenuje Michael Newton a kniha má příznačný název „O duších“. I když je hodně podrobná, obsahuje velké množství zajímavých informací. Samozřejmě, že nelze bezvýhradně přijímat všechny informace a sdělení v této knize. To by byla až moc dokonalá. Ale řada informací tu je velice zajímavých a pro nás jistě poučných. Dalším informačním zdrojem mohou být různí jasnovidní léčitelé v rámci dialogu při osobním kontraktu. Ale informace můžeme získávat i z univerzálního informačního zdroje cestou různých chanelingů. Pro mne byl a v současné době ještě je tímto zdrojem mnoha informací Kryon.“

     Kdo je Kryon?

    „Kryon je určitá entita, nežijící na této planetě, která je schopná prostřednictvím cíleného energetického a myšlenkového proudu sdělovat lidstvu to, co je mu v této chvíli skryté. Právě prostřednictvím jakéhosi kanálu se tyto informace dostávají k člověku, který je na myšlenkové úrovní přijímá a je schopen je dále analyzovat a sdělovat prostřednictvím řeči nebo písma svým posluchačům a čtenářům. Takovým člověkem, který přijímá láskyplná poselství a myšlenky Kryona je Lee Carroll. Velice úzce spolupracuje se ženou, jejíž jméno je Monika Muranyi, která shromáždila všechny dosavadní Kryonovy channelingy, nejen o naší duši. Ta jejich společná cesta trvá již více než třicet let. A právě kniha od této autorky nazvaná „Lidská duše odhalena“ s podtextem „cesta do tajů za závojem“ je asi tou správnou publikací, která nám objasní mnoho pro nás zdánlivě nevysvětlitelných souvislostí ohledně cesty a vývoje naší duše. Rozhodně ji mohu doporučit k přečtení. Ale těch knih o duši je pochopitelně více. Jen těch Kryonových knih s jeho poselstvím je do současné doby přeloženo do češtiny čtrnáct.“

     Tak to je další námět ke studiu a dalšímu přemýšlení.

     Cesty duší jsou někdy také dávány do souvislostí s představou některých náboženství.

    „Asi vím, co máš v tuto chvíli na mysli. Zda je možné, aby se duše dostala do nebe nebo do pekla. Zda duše prochází skutečně určitým očistcem a je trestána za to co na Zemi ve svém životě způsobila. To jsou jen určité představy, které nám jsou vštěpovány v rámci náboženských dogmat, které mají vést k naší poslušnosti tady na Zemi. Samozřejmě, že po smrti, kdy se dostáváme zase „domů“, tak je naše duše hodnocena. Ale vždy láskyplně a tolerantně, nikdy ne se záměrem určitého trestu. Ve svém hodnocení je duše zaměřena na určitou sebereflexi, zda si myslí, že splnila všechno, co bylo v jejím plánu. Ale do „pekla“ se určitě nedostává. Prochází určitý proces očisty, relaxace a vzdělávání v oblastech, které jsou potřebné a žádoucí pro její další vývoj.“

     A může se duše člověka v příští inkarnaci vtělit třeba do zvířete nebo jiné nižší formy života?

    „Nikoliv, energie lidské duše je na úplně jiné úrovni. Není to možné. Lidská energie je podstatně vyšší.“ 

     Dobře. A jak je to s duší zvířat?

    „Také zvířata mají svou duši. Ale ta je na energetické úrovni nižší formy života než u člověka. O duších zvířat se také tvrdí, že se až na výjimky nikdy neinkarnují. Výjimkami mohou být určitá posvátná zvířata, která mají tady na Zemi určité úkoly a určitou symboliku pro náš život.“ 

     Tak jsme se toho dozvěděli o duších poměrně dost. Příště budeme pokračovat v diskuzi na další zajímavá témata.

​

    Svět duše a naše innate

 

     Slíbil jsi mi, že se budeme zabývat dalším zajímavým tématem, kterého jsme se již dotkli v minulosti také. To je pojem innate.  

    „Do hry tady vstupuje ještě jeden faktor, o kterém se v normálním životě moc neví a taky se o něm moc nemluví, protože chybí určité „racionální“ zdůvodnění jeho existence. Tímto faktorem je innate. Nemá dosud racionální český název, aspoň jsem se s ním nikdy nesetkal. Překládá se z angličtiny jako „vrozený, vlastní.“ Innately znamená vrozeně, od přírody, od narození. My se budeme v našem následujícím textu držet původního názvu, převzatého z angličtiny. Významově volně přeloženo do češtiny innate znamená „vrozená inteligence našich buněk“, tedy vlastnost velice výrazně navázaná na naši duši. A proč o ní mluvím nyní, když jsme se již zmiňovali o mozku a srdci? Má to vše svou myšlenkovou logiku.

     Jde o třetí část energetického systému člověka. Je to nejvyšší, vrozená inteligence v našem těle. Jde o určité pochopení bez jakékoliv logiky. Innate řídí informace v našich kmenových buňkách. Je těžké si představit stovky miliard kousků naší DNA, naprosto jedinečné, s otiskem našeho akášického záznamu duše na úrovni všech buněk našeho těla. Všechny jsou naprosto stejné. Tyto identické části naší DNA jsou schopny vzájemné komunikace mezi sebou s vyloučením našeho mozku. Kmenové buňky jsou určité šablony naší jedinečnosti. Jde o inteligenci buněk, kterou lze využít zásadním způsobem v péči o naše zdraví. Innate je stejně jako naše DNA v kvantovém stavu, je multidimenzionální. Má úplnou moc nad lidskými buněčnými strukturami a geny. V praxi to můžeme využít tak, že prostřednictvím naší innate začneme komunikovat s naším fyzickým tělem. Můžeme tak pozitivně ovlivnit řadu imunitních reakcí, využívat určitých šablon v kmenových buňkách díky Akáše a dovést naše fyzické tělo k uzdravení a vyléčení. Mnohdy námi označovanému jako zázračné, neboť k němu došlo bez přispění lékařů, chemických léků či jiných prostředků, které současná medicína používá. Jen prostřednictvím naší probuzené a aktivní innate, což je projev řídící schopnosti naší duše. Ještě musím objasnit jeden související pojem, kterým je intuice. Intuice je most k naší innate. Je to multidimenzionální systém zpráv pro lidskou bytost. Co ale musím zdůraznit, že není generována mozkem. Naopak, mozková aktivita její působení brzdí nebo dokonce zastaví. Mozek totiž pracuje na systému určitých zkušeností z minulosti. Každý den se několikrát dostáváme do situace, kdy je třeba se rozhodnout. První, co nám přinese naše mysl je intuice, tedy to, co nám říká naše srdce. Udělej to tak, jak to cítíš. Vzápětí nastoupí mozek a sdělí, že to tak není vhodné, neboť v minulosti jsme se rozhodovali jinak. Právě podle programu mozku. My zpravidla poslechneme ten svůj mozek a rozhodnutí se následně ukáže jako špatné. Nejednou si řekneme, že kdybychom poslechli svou intuici, své srdce, udělali bychom v rozhodovacím procesu rozhodně lépe. Vrátím se ale k intuici. Intuice přichází skrze portál vyššího já a vždy je pro nás správná. Ovlivní naši innate a ta zase řídí funkci buněčné DNA. Innate představuje láskyplného Boha v nás. Jde o jakousi chytrou část našich buněk. Innate ví, co se v každé buňce odehrává, co ji chybí, co přebývá, proč je nemocná. Na rozdíl od našeho mozku, který tuto schopnost nemá. Mozek nám nesdělí, že část našich buněk začala nekontrolovatelně růst a vytvářet tak nádorový proces. Mozek nám nesdělí, že potravina, kterou hodláme konzumovat, obsahuje chemickou látku, na kterou budeme mít alergii. Ale innate toto všechno ví. Innate nesídlí v našem mozku, ale v každé molekule naší buněčné DNA. A ještě jedna důležitá informace na závěr, se kterou jsem se setkal v literatuře a nesmírně mne potěšila. Innate reaguje na akupunkturu.“

     Tím chceš sdělit, že innate lze cíleným léčebným zásahem, který používá a uznává i naše současná medicína, určitým způsobem probudit a aktivovat?

    „Ano, je to tak. Akupunktura je velice zvláštní, specifická, naprosto jedinečná léčebná metoda, která je schopná ovlivnit v našem těle řadu různých fyziologických pochodů, vedoucích k uzdravení. Vzhledem k tomu, že nemá svůj „vědecky dokazatelný“ a logikou klasické vědecké medicíny racionální základ, mnoho lékařů ji neuznává a ve svých účincích zpochybňuje jako určité placebo. Ale akupunktura tu byla jako léčebná metoda již mnohem a mnohem dříve, než naše moderní a vědecká západní „medicína založená na důkazech“, jak ji známe z vědeckého světa jen několik málo století. Přesněji od dob francouzského filosofa jménem René Descartes (1596-1650), který ve svém učení oddělil „tělo od duše“. Akupunkturu řadíme k energetické medicíně. Trochu si nyní objasníme základní principy, se kterými akupunktura pracuje. Představte si, že v těle nám proudí určitá energie. Je nazývána čchi, ki, prána nebo jen energie. Energie proudí v přesně stanovených drahách, které akupunktura zná jako meridiány. Každý meridián má své jméno, které si půjčí od orgánu, kterým prochází. Většinou asi třetina dráhy je v tom příslušném orgánu a uvnitř našeho těla. Další asi dvě třetiny probíhají na povrchu našeho těla, kde jsou ovlivnitelné určitými fyzikálními zásahy. Určité uzlové body na meridiánu nazýváme akupunkturními body, nebo také aktivními body. V těchto místech je možné efektivně energetický tok na dráze ovlivnit. Jak ve smyslu tonizace, povzbuzení, nebo sedace, zklidnění. Standardně se používají akupunkturní jehly, které umožňují ideální ovlivnění akupunkturního bodu díky hloubce a charakteru vpichu v příslušném místě. Záleží na tom, jak chceme příslušný energetický tok ovlivnit. Na meridiánu tak máme body, které nazýváme tonizačními, pokud chceme energii stimulovat a zrychlit. Nebo body sedativní, pokud chceme naopak energetický tok zpomalit a zklidnit. Těchto bodů se v terapii využívá nejvíce. Dále máme body přechodu mezi jednotlivými meridiány, pokud chceme tok energie přesměrovat do jiné dráhy. Body souhlasné odpovídají projekci určitého orgánového systému a bývají lokalizované kolem páteře. Pak tu máme body pramene a body spoušťové. Pokud energie proudí správně, člověk je zdravý, nemá žádné obtíže. Pokud se ale energetický tok na nějakém místě přibrzdí nebo dokonce zastaví, dochází tak k určitým dysbalancím s důsledky primárně v energetické oblasti, následně ve funkčních projevech. Typickým příkladem může být ztuhlý, stažený sval, který neumožní plynulý tok energie a dochází tu k určité stagnaci. Pokud do tohoto ztuhlého svalu zavedu jehlu, sval se uvolní a umožní tak obnovu energetického proudění. Ty bloky v toku energií mohou být mechanické, ale také funkční. Pokud se zaměříme na cílový efekt akupunktury, tak jeho záměrem je obnovit energetické toky v meridiánech k normě. Nebo se alespoň k tomuto cíli přiblížit. Tady ale zase hrají patogenetickou roli další negativní vlivy, které daný stav způsobily. Pokud známe jejich příčinu, můžeme ji začít odstraňovat a následně ovlivnit důsledek, který celý patologický stav způsobuje. Tím, že určitým způsobem přelaďuji energii v orgánech, v tkáních a na úrovni každé buňky našeho těla, působím na naši innate, která se začíná harmonizovat. Akupunkturou mohu ovlivnit nejen energetický tok v příslušném meridiánu, což je cílem terapie, ale i bolest, určité napětí svalů, fascií a cév, mohu ovlivnit i negativní emoční stavy. Proto má akupunktura tak široký léčebný záběr a v mnoha případech je naprosto nenahraditelná. Výčet toho, co všechno akupunktura umí v našem těle ovlivnit, to by dalo na další samostatnou kapitolu. Ještě musím sdělit, že energetický rozvrat je ten prvotní, jemný. Pokud je neřešený, přechází do stadia funkčních změn. Pokud ani tento stav nezměníme, začne se projevovat na fyzickém těle. A tady ho už vnímáme jako určité nepříjemné příznaky, které zpravidla vyústí v nemoc. Takže akupunkturu můžeme z dnešního hlediska označit jako smysluplnou a prvotní prevenci. Zastavím se ale u jednoho velice zajímavého, ale zároveň klíčového efektu. Akupunktura jako jediná metoda v celé naší medicíně totiž dokáže ovlivňovat neurovegetativní systém. Řízení vegetativních funkcí. Žádná jiná metoda to neumí a chemické působení na tento řídící systém je vždy jen přechodné a mnohdy velmi diskutabilní. Vegetativní nervový systém primárně ovládá dechovou a tepovou frekvenci, pocení a podílí se na řízení řady fyziologických reakcí, naší vůlí neovlivnitelných. Jako příklad zase mohu uvést zčervenání kůže při studu, fenomén husí kůže při překvapení, roztřesení hlasu při určitých emocích, vnitřní neklid bez zjevné příčiny, sexuální vzrušení, náhlé propuknutí pláče či smíchu vlivem určitých emočních vlivů, ale i neklid našich nohou a řadu dalších. Všechny tyto stavy dokáže akupunktura ovlivňovat a harmonizovat díky působení na řízení vegetativních funkcí. Jen ještě doplním, že tento systém regulací je řízený i za podpory hormonů prostřednictvím štítné žlázy. Jako lékař dnes vidím obrovský nástup poruch štítné žlázy, ať už ve smyslu hyperfunkce, tak i vyčerpání, tedy hypofunkce. Většinu těchto problémů bohužel řešíme užíváním chemických léků, které jsou schopné tyto stavy pouze potlačovat, ale nikoliv řešit. Proto smysluplné využití akupunktury a homeopatie v léčbě těchto problémů považuji v současné době za klíčové.“

     Ale kolik lékařů zastává tento názor a kolik jich aplikuje akupunkturu?

    „Je to pravda, celostních lékařů je skutečně málo. Těch, kteří aplikují akupunkturu v různých formách je už podstatně více. Ale stále ještě málo. Řada lékařů akupunkturistů využívá tuto terapii pouze v rámci své odbornosti. I když i to je přínosem pro současnou medicínu. Po roce 1989 nastala renesance akupunktury, kurzy byly tehdy uvolněné pro lékaře všech odborností, včetně praktiků. Akupunktura byla asi dva roky dokonce za určitých podmínek hrazena z veřejného zdravotního pojištění. První ministr po revoluci byl totiž „osvíceným“ lékařem a pochopil, že je to metoda prověřená, racionální, perspektivní, laciná a smysluplná, vycházející z tradice východních filosofií po dobu více než pět tisíc let. Česká lékařská akupunkturistická společnost měla tehdy přes 500 členů. Nyní je podle oficiálních zdrojů České lékařské společnosti registrováno 469 členů, ne všichni však aktivně akupunkturu vykonávají.“

     Vrátíme se ještě k našemu základnímu tématu, kterým je innate.

    „Jedním z cílů vývoje lidské bytosti je vybudovat si určitý most mezi naším vědomím a innate. Aby informace z našich buněk mohla být předávána mozku, který ji dokáže odpovídajícím způsobem zpracovat, vyhodnotit a reagovat na ni. Což se může stát díky vyšší aktivitě naší buněčné DNA. Cílem by mělo být sjednocení našeho vyššího já, naší innate a našeho vědomí. Spojení, které může probíhat na úrovni srdce prostřednictvím lásky. Tento stav můžeme krátkodobě zažít v době naší zamilovanosti. V době, kdy jsme zamilovaní, posloucháme svoje srdce a příliš nedáme na svůj rozum.“

     To máš úplnou pravdu.

    „Každá naše buňka si na principu holografického záznamu naší DNA pamatuje vše, co naše duše prožila a co má ve své virtuální paměti. Tato informace je nám záměrně ve fyzické inkarnaci skrytá. Ale my si ji můžeme probudit a odhrnout tak onu „roušku“, kterou je naše paměť a mysl v našem životě zastřena. K posilování tohoto mechanizmu existuje řada různých technik. Jednou z nich je meditace. Nebo jakákoliv cvičení a techniky, které nás uvádějí do změněného stavu vědomí. Třeba i prostřednictvím holotropního dýchání. Zase mohu uvést příklad ze života. V průběhu dne se mnohokrát rozhodujeme. Zda otevřu dveře levou či pravou rukou, zda půjdu vlevo či vpravo, zda si dám k obědu to či ono jídlo. Ale rozhodujeme se mnohdy o závažných postojích, názorech, otázkách. Proces rozhodování většinou začíná tím, že si v duchu říkáme „já cítím, že bych se měl rozhodnout tak…“ A najednou se do procesu zapojí mozek a řekne nám, že bychom se měli rozhodnout podle toho, jak jsme se již rozhodli v minulosti, na základě vzpomínek. My většinou poslechneme náš mozek, neboť je to řídící orgán našeho myšlení, ale mnohdy i rozhodování. Po určité době zjistíme, že naše rozhodnutí nebylo vhodné a pokud bychom se rozhodli podle intuice, bylo by naše rozhodnutí správné. Rozhodnutí podle intuice je rozhodnutí podle našeho srdce. A nyní chci propojit tu informaci z našich buněk, tedy innate s informací z našeho mozku. A tím virtuálním spojovacím mostem je tady právě srdce. Tedy naše intuice. Intuice tak propojuje vrozenou inteligenci našich buněk v těle s informací z mozku. Čím více zapojíme srdce, a tedy intuici do našeho rozhodování, tím bude našeho rozhodování vždy správnější a bezchybné.“

     A existuje nějaký projev, který nám potvrdí, že je naše intuice skutečně pravdivá?

   „Jistě se vám někdy stalo, že při sdělení skutečné a opravdové pravdy máte jakési potvrzující mrazení nebo vidíte na své kůži projev, který nazýváme „husí kůže“. To je fyzický projev naší innate, kdy nám sděluje, že je to skutečná pravda. I v okamžiku, kdy ji třeba nečekáme. Signalizace pravdy, potvrzení naší víry. Ale mnohdy se stává, že se právě do cesty projevu innate dostane náš mozek. Ten ale pracuje na principu určitých vzpomínek a zkušeností, ale jasnou pravdu nám nikdy neposkytne. Mozek uvažuje pouze s pravdou, která má svou logiku získanou na základě předchozích zkušeností v našem současném životě a následně upravenou pro jeho potřeby. Mozek nám řekne, že nemáme sahat na rozpálená kamna, neboť si to pamatuje na základě dřívějších situací, ale nikoliv na základě momentální intuice. Jedním z cílů vývoje lidské bytosti je vybudovat si určitý most mezi naším vědomím a innate. Aby informace z našich buněk mohla být předávána mozku, který ji dokáže odpovídajícím způsobem zpracovat, vyhodnotit a reagovat na ni. Což se může stát díky vyšší aktivitě naší buněčné DNA. Cílem by mělo být sjednocení našeho vyššího já, naší innate a našeho vědomí. Spojení, které může probíhat na úrovni srdce prostřednictvím lásky. Tento stav můžeme krátkodobě zažít v době naší zamilovanosti. V době, kdy jsme zamilovaní, posloucháme především svoje srdce a příliš nedáme na svůj rozum. Tady je názorný příklad, jak to funguje ve skutečnosti.“

 

    Naše duše a proces inkarnace

 

      V minulých rozhovorech jsme spojovali celý tento proces ještě s mřížkami u nás na Zemi.

     „Ano, klíčovou roli hraje krystalická mřížka naší DNA. Naše buněčná DNA obsahuje všechny energie a informace o tom, co naše multidimenzionální duše kdy prožila na této Zemi. Všechno si pamatuje. Ale velká část těchto informací je pro nás v našem běžném životě ukrytá. Určitě se někdy budeme na tomto místě bavit také o naší DNA, o Akáše, o genetice a o všech těchto souvislostech. Ale vrátím se ještě o krok zpět, abych propojil všechny ty mřížky naší Země a naší duše, respektive naší DNA. Lidská energie a informace je ukrytá také v takzvané Jeskyni stvoření. Což je fyzické uložiště tady na Zemi, které obsahuje krystaly, nesoucí tyto hybridní dimenzionální informace. Každá duše, která opouští fyzicky tento svět, předává do těchto krystalů všechny informace, které za celý život nashromáždila. Je to individuální, naprosto unikátní záznam. Pokud se duše reinkarnuje na Zemi do nového života, navštíví ještě před průchodem porodním kanálem nejprve tuto Jeskyni stvoření a do své DNA nově se tvořícího života tyto informace opět „nahraje“. Takže se nikdy nic neztratí. Tyto záznamy obsahují informace o tom, kdo jsme. A také veškeré zkušenosti a dovednosti našich minulých a současných životů. Protože jsou multidimenzionální, nic v nich nechybí. V dalším pozemském životě tak můžeme využívat toho, co jsme se kdy v minulosti naučili.“

     Ale těch mřížek je několik?

    „Zastavím se tedy ještě u energetických mřížek planety Země. Je jich mnoho, ale zásadní pro lidstvo jsou tři. Magnetická mřížka, mřížka vědomí Gaii a krystalická mřížka. Tyto tři mřížky spolu vzájemně komunikují a jsou propojené. Co je pro nás podstatné, je skutečnost, že všechny jsou ovlivnitelné lidským vědomím, které je může měnit a určitým způsobem také „přeprogramovávat“. Změny v mřížkách zase zpětně ovlivňují lidstvo jako celek. To je nádherná vzájemná spolupráce, která tu existuje jako určitý záměr, určitý program. Život na Zemi je umožněn díky tomu, že na povrchu naší planety je umístěna krystalická a magnetická mřížka. Tato energetická struktura je zodpovědná za mnoho dějů, které se na Zemi odehrávají. Především je určitým zdrojem vědomí a informací. Právě ta krystalická mřížka, o které hovoříme, reaguje na lidské vědomí a soucit. Tudíž je velice úzce propojena s lidstvem. Magnetická mřížka má kvantovou energii a je určitou anténou planety pro vesmír. Je v úzkém kontaktu s magnetickou mřížkou Slunce, jako zdroje energie a života tady na Zemi. Pokud na Slunci dojde k energetickým změnám, které tady nazýváme erupce, projeví se tento děj v podobě slunečního větru, který tuto energii přesunuje směrem k Zemi. Tady se setkává s magnetickou mřížkou Země. Toto vzájemné setkání se projeví určitou interferencí, které ovlivňuje život u nás na Zemi. Ale náš život je ovlivňován také tím, co se odehrává v nitru Země. Magnetická mřížka je mřížka komunikace. Magnetismus je na naší planetě neustále sledován a měřen mnoha vědci, takže nejde o žádné duchovní principy, ale o vědecky doložený princip. Značné výkyvy však vykazoval třeba v době tsunami v prosinci 2004 nebo při událostech kolem 11. září v USA. To byly značně negativní události pro planetu Zemi. Ale významný výkyv zemského magnetismu probíhal i při záchraně 33 horníků v Chile, kdy došlo ke koncentraci soucitu po celém světě s těmito bytostmi uvězněnými pod zemí. Právě soucitné události na planetě zvyšují vibrace naší Země. Mnohá tato vysvětlení jsou pro nás nepochopitelná, neboť svůj svět vnímáme pouze ve třech dimenzích, nyní mnohdy již ve čtyřech, ale tento kvantový jev je multidimenzionální. Tudíž těžko popsatelný naší řečí a uchopitelný našim vnímáním a myšlením. Uvedu další příklad. Co už je pro nás pochopitelnější v souvislosti s magnetickou mřížkou Země, to je třeba informace o zázračné vodě v Lurdech, která tu vyvěrá z jeskyně a má léčivou schopnost díky magnetickým anomáliím ve skále. Magnetické pole totiž dokáže ovlivňovat naši buněčnou DNA. A jsme u jadérka problému. Naše buněčná DNA dále komunikuje s další mřížkou Země, kterou nazýváme krystalickou. Ta v sobě nese určité informace. Aby to nebylo tak jednoduché, tak musím ještě upozornit na to, že i naše buněčná DNA má svou krystalickou a magnetickou mřížku. Ty všechny mřížky na určité úrovni spolu mohou komunikovat a vzájemně se ovlivňovat.“

     Takže vše souvisí se vším a je vzájemně propojeno, aniž si to plně uvědomujeme.  

    „Mřížka naší Země Gaii je úzce provázaná s veškerým životem na planetě, tedy i životem nás, lidí. Je to mřížka života. Má své vědomí, cítění, vrozenou inteligenci, svou intuici, ale i svou Akášu. Krystalická mřížka Země v sobě zahrnuje určitou paměť. Tedy to, co se na planetě událo v minulosti Jak to pozitivní, tak to negativní. Pokud navštívíme nějaké místo na Zemi, můžeme se tam cítit nesmírně dobře, zvláště pokud jde o místa, kde probíhala určitá setkání pozitivně naladěných lidí třeba při různých poutích či oslavách nebo na duchovních místech, kde naši předkové postavili poutní chrámy nebo jiné oslavné sakrální stavby. Ale mnohdy cítíme určitou úzkost, strach či smutek. To v okamžiku, kdy navštívíme místa, kde se odehrávaly v minulosti negativní události a umíralo tam mnoho lidí. Třeba různá bitevní pole, válečné zóny, popraviště. Místa, kde se konaly rituální obětní obřady, kde se upalovaly čarodějnice.“

     A jak to souvisí s naší DNA, je tu určitá provázanost a propojení?

    „Máme tu ještě jednu stranu téže mince. A to je krystalická mřížka naší DNA. Naše buněčná DNA obsahuje všechny energie a informace o tom, co naše multidimenzionální duše kdy prožila na této Zemi. Všechno si pamatuje. Ale velká část těchto informací je pro nás v našem běžném životě ukrytá. O DNA jsme tu už také něco slyšeli. Už jsem před chvílí zmiňoval také skutečnost, že všechny ty mřížky naší Země a naší duše, respektive naší DNA jsou propojené. Protože jsou multidimenzionální, nic v nich nechybí. V dalším pozemském životě tak můžeme využívat toho, co jsme se kdy v minulosti naučili. Taky tu již zazněla informace o geniálních dětech, které umí hrát bravurně ve 4 letech na klavír nebo v 6 letech namalovat mistrovský obraz. Tady je vše vysvětleno. Jeskyně stvoření skutečně existuje, ale nikdy nebude nalezena, svou povahou je krystalická a obsahuje Akášu celého lidstva. Je to jakási knihovna paměti lidstva. Jejím obsahem je záznam každého života, který byl na Zemi prožitý, obsahuje krystal každého člověka. Tyto krystaly zůstávají na Zemi, i když jsme ji už opustili a mohou se vzájemně ovlivňovat a působit na sebe svými energiemi. Což vytváří určité karmické skupiny, které jsou v odborných kruzích označovány jako primární duševní skupiny, které velmi úzce spolupracují jako duše v období mezi životy ve fyzickém těle tady na Zemi. Tedy další kamínek do mozaiky, vysvětlující složité vztahy mezi lidmi a jejich dušemi.“     ​​

    Myšlenky na téma genetiky

 

     Ještě se tě zeptám na otázky spojené s genetikou. Genetika je nauka o dědičnosti. Tedy o něčem, co si předáváme z generace na generaci. Určité fyzické rysy, vlastnosti. Jak to probíhá na fyzické úrovni?

    „Především si musíme vysvětlit některé pojmy, se kterými se budeme v dalším textu setkávat. DNA, jak je označována deoxyribonukleová kyselina, je nositelkou naší dědičnosti. Sekvence bází DNA je to, co tvoří genetický kód. Ten obsahuje na tři miliardy párů bází a objevuje se v našem těle sto bilionkrát. Po objevu této dvoušroubovice v roce 1953 začali vědci rozplétat pořádek těchto sekvencí, až dospěli v 90. letech k objevu lidského genomu. Ale objev to byl pouze částečný, neboť objasnil rozpoznatelný původ asi 3 %. U 97 % lidského genomu nebyla zjištěna proteinově kódovaná sekvence, která by vysvětlovala její funkci. Proto ji vědci nazvali jako „odpadní DNA“. Což je svým způsobem výsměch našemu Stvořiteli. Proč by to všechno dělal, když to nemá smysl a funkci? Sami jistě chápete, že neobjasněná část lidského genomu má daleko větší význam než ta dosud poznaná. Tato kvantová část DNA je určující pro poznaná tři procenta, kterým poskytuje určité instrukce. Teprve v roce 2012 došlo k objevu, který objasňuje úlohu této větší části dosud nepoznaného genomu. Bylo zjištěno, že má naopak naprosto zásadní význam pro jeho fungování jako celku. Díky kvantovým atributům obsahuje DNA obrovskou část naší duchovnosti. A ještě musím zdůraznit, že každý člověk na této planetě má naprosto unikátní DNA, která není identická s ničím, ani s DNA jednovaječného dvojčete. Identických může být pouze asi 5 %, které určují naši chemickou genetiku, která se projevuje jistou podobou v projekci fyzického těla. Více než 90 % DNA je odrazem naší duchovnosti. Je tam uložena celá akášická kronika a naše vyšší já. Ale v kvantovém, ne chemickém, lineárním stavu. Proto jsou tyto skutečnosti těžko zjistitelné a popsatelné současnými vědeckými metodami.“

     Mluvili jsme tady také o vztahu mozku, srdce a naší duše. Jaká tu existuje spojitost?

   „To vysvětlím. Vědci totiž považují mozek za centrum vědomí. Ale není. Je to určitý motor, který reaguje na podněty z 90 % naší kvantové DNA. Je na jedné straně přijímačem určitých informací a na druhé straně tím řídícím vykonavatelem podle instrukcí, které obdržel z DNA. Mozek ale funguje na základě těchto instrukcí i v době, kdy spíme nebo jsme ve stavu, který nazýváme bezvědomí. To si můžeme vysvětlit na jednoduchém příkladu, který zná každý z vás. V průběhu spánku máme sny. Mnohdy jsou barevné, jasné, živé, plné prožitků. Ale mnohdy nám vůbec nedávají žádný smysl. To proto, že nejsou odrazem naší reality, ale určitým přehráváním našich akášických záznamů, které jsou kvantové, nejsou lineární. V našem snu se tak mnohdy potkávají lidé z našeho okolí s těmi, kteří už nežijí na tomto světě. Další příklad, který můžeme na toto téma uvést je stav, kdy po úrazovém přerušení míchy ve výši krční páteře převážná část našeho těla ochrne a není schopna svalového pohybu. Nemůžeme hýbat dolními ani horními končetinami, jejichž svaly jsou inervovány z páteře a nedostávají tak impulzy prostřednictvím nervů z našeho mozku. Ale orgány, které se nacházejí pod místem, kde došlo k přerušení míchy, pokračují ve své funkci dál. Plíce, srdce, játra i ledviny fungují. Jak je to možné, když nedostávají řídící impulzy z našeho mozku? Vysvětlení je možné z pohledu klasické medicíny díky autonomnímu vegetativnímu nervovému systému. Ale ne zcela. Funkce těchto orgánů je totiž umožněna díky vzájemné komunikaci všech buněk našeho těla na úrovni DNA. Protože DNA všech buněk spolu komunikuje. Jde tedy o určitou představu nehmotného mozku, který přebírá určitou funkci, která byla přerušena výpadkem funkce fyzického mozku a nervového systému.“

    Existuje nějaká technika, kterou bychom mohli použít, abychom začali komunikovat s naší DNA, s naší innate a odhalovat tak určité akášické informace a souvislosti? 

    „Ano, tyto techniky existují. Ale příliš se na ně neupínejme. Jde to poměrně jednoduše. Naučme se poslouchat více svou intuici, své srdce. Díky modlitbám, afirmacím a meditacím se můžeme zklidňovat a dostávat se tak blíže ke svému nitru, které se budeme snažit poznávat. Začneme komunikovat s naší DNA, která na naše určité příkazy čeká. Naši DNA můžeme soustavně přeprogramovávat pomocí slov, myšlenek v určitých vibracích, frekvencích. Tím zvyšujeme její efektivitu. V současné době, kdy dochází k určitému energetickému a kvantovému vzestupu naší planety, k celkovému zvyšování vibrací a k určitým změnám v energetickém poli Země, k tomu máme daleko blíže, než kdy jindy. To, co jsme pro vzestup a vývoj naší duše mohli dříve vykonat v průběhu několika životů, můžeme v této době realizovat během několika let. Díky soucitu, lásce a prozáření našeho života světlem.“

     Tedy jak na to prakticky?

    „Chce to jen začít, zklidnit se a začít poslouchat svoje vnitřní já, svou intuici. Ale nejen poslouchat, ale také se jejími radami řídit v běžném životě. Nemá cenu se odstěhovat na pustý ostrov nebo se uchýlit do odlehlé jeskyně, abychom se izolovali od vlivů tohoto světa. Narodili jsme se na tomto světě, na této planetě Zemi právě proto, abychom se učili. Ale abychom zároveň využívali všeho, co nám ta naše planeta v současném životě nabízí. Záměrně zdůrazňuji, využívali, ale nikoliv zneužívali, jak to mnozí z našeho okolí dělají. Každý člověk na této planetě má svobodnou vůli. Svoboda je jedinečná a velmi důležitá, ve veškerém našem rozhodování. Některý člověk svým životem jen jakoby propluje, jiný ho plně využije k vývoji své duše. K tomu, aby se něco nového naučila, aby něco nové pochopila, aby tak mohla dál pokračovat ve svém vývoji v další inkarnaci v hmotném těle na tomto světě.“

     Jak je vidět, všechno je se vším provázané. Ale nyní se ještě vrátíme k otázkám genetiky. Jaký máš postoj ke genetice?

   „To je velmi zajímavá otázka, genetika je v současné době vnímána poněkud zkresleně. Když jsem studoval na lékařské fakultě, měli jsme v učebních osnovách i genetiku. Velmi mne to zajímalo a doslova jsem všechny informace hltal, neboť v nich bylo tolik zákonitostí a tolik logiky, což mi bylo tehdy velmi blízké. Dnes už vím, jak byly mé představy povrchní a mylné. Ale jen do určité míry. Dědičnost nelze zpochybňovat, to určitě ne. Ale musíme se ji naučit vnímat poněkud jinak. S rozšířeným pohledem na celou problematiku. Dnes si dokážeme vysvětlit díky genetice, že rodičům, kteří mají oba černé vlasy a snědou kůži se narodí černovlasý potomek se snědou kůží. Dvěma blonďákům se zpravidla narodí blonďaté děťátko. Když má otec černé vlasy a matka je blondýnka, pak má dítě vlasy podle dominance určitého genu rodičů.  To jsou zákonitosti. Stejně jako dědíme barvu očí, typ postavy, jak do velikosti, tak i do příslušných proporcí. Dědíme i některé další rysy, které získáváme v genetickém materiálu od svých rodičů.“

     Ale je to tak vždycky, je to pravidlo?

    „Není, protože lékařská genetika pracuje s pojmem mutace. Mutace může vzniknout jako určitá odchylka, či chyba kdykoliv a kdekoliv v genetickém kódu. Tím si mnohdy vysvětlujeme to, proč je narozené dítě odlišné a nepodobá se svým rodičům. Samozřejmě za předpokladu, že jsou oba rodiče skuteční. Tím mám na mysli potomka narozeného z manželského vztahu při věrnosti v sexuálním vztahu, jak to je v křesťanském světě obvyklé.“

     A jak je to s dědičností některých nemocí?

    „Tak to je velmi rozsáhlé téma. Naše současná klasická medicína na dědičnost svádí mnohé. To, že dědíme od rodičů vysoký krevní tlak, cukrovku, obezitu, artrózu kloubní, ale třeba i tendenci ke vzniku nádorů. A to je velký omyl. Dědičnost v tomto smyslu může mít pouze vliv na některá energeticky slabá místa v našem těle. Ale co je daleko podstatnější, to je vliv prostředí, ve kterém žijeme. A nejen prostředí, ale i životního stylu. Zase uvedu příklad k pochopení problematiky. Babička i maminka mají vysoký krevní tlak, takže je určitý předpoklad, že ho bude mít i dcera. Ano, ale pokud žije ve stejném prostředí, stejným životním stylem a se stejnou životosprávou, tedy především se stejnými stravovacími návyky. Já vždy říkám, že jak vařila moje babička, tak vařila i moje matka a tyto dovednosti a zkušenosti předávají i mně. A já budu vařit také tak. Tím samozřejmě vytvářím určité předpoklady, že v určitém věku budu mít vysoký krevní tlak. Ale to vůbec nemusí být pravda, pokud se začnu stravovat jinak, jiným způsobem, budu konzumovat jiné potraviny, zvolím si jejich jinou přípravu, a tak se vyvážu z určitého stereotypu, který jsem se naučil. A vysoký krevní tlak mohu mít až v pozdním věku nebo vůbec. V poslední době jsem se setkal se zajímavým fenoménem, který souvisí s výskytem nádorových onemocnění. Speciálně rakoviny prsu. Genetickou anamnézou zjistím, že na rakovinu prsu zemřela moje babička i matka, tak si raději nechám provést ablaci obou prsních žláz, abych se tomuto onemocnění vyhnul. Samozřejmě, má to logiku. Když nemám nějaký orgán, tak se v něm nemůže objevit nádor. Ale přece každý orgán v našem těle má nějaký význam, i když o tom mnohdy pochybujeme, protože neznáme celou problematiku. Řada lidí žije po odnětí „slepého střeva“ zcela plnohodnotný život, aniž by si uvědomovali, že jim v těle něco chybí. Ale i tento maličký orgán má svou důležitou funkci v našem těle. Především imunitní.“

     Tak to je dědičnost nemocí. A jak je to s dědičností určitých vlastností, temperamentu a charakteru?

    „Tak to je další rovina, kterou je dobré objasnit. Jak vysvětlíte, že zcela klidným a vyrovnaným rodičům se narodí malý „ďáblík“, energický, rtuťovitý, neposedný, výchovou téměř nezvladatelný (trochu přeháním). To je dáno tím, v jakém znamení zvěrokruhu se narodíme. Každé znamení má svou určitou charakteristiku, danou povahovými vlastnostmi, temperamentem, určitými vzorci jednání a chování. Pokud jsme narozeni ve stejném znamení, máme mnoho rysů společných, což nás přiřazuje k určité skupině lidí, narozených v určitém znamení zvěrokruhu podle zákonitostí biorytmů. V tomto případě biorytmu ročního, neboť se tyto zákonitosti rytmicky opakují. Ale zase to není zcela úplně dogma. Vždy zjišťujeme určité procento shodných rysů, ale nikdy ne všech sto procent.“

     A ještě mi vysvětli, jakou úlohu v otázkách dědičnosti představují geniální děti? Když se dvěma rodičům, pouze se základním vzděláním narodí dítě s vysokým IQ, mnohdy s nevšední inteligencí až genialitou?

    „Tady se dostáváme už do jiné roviny, která souvisí s problematikou, o které jsme mluvili minule. Tedy problematikou vývoje duší. A to je právě ta skutečnost, na kterou jsem poukazoval na začátku. Totiž, že běžnými metodikami genetiky nelze vysvětlit vše. Jak je možné, že se narodí rodičům s průměrnou inteligencí geniální dítě, které ve čtyřech letech sedne ke klavíru, začne hrát náročnou hudební skladbu nebo v pěti letech namaluje nádherný obraz? Přitom mají tito rodiče dvě děti, jedno je průměrné inteligence a druhé je geniální. Tím se dostáváme do jiné roviny dědičnosti, a to je dědičnost naší duše. Tyto geniální jedinci si otevírají svoje vzpomínky na minulé životy, kdy byli hudebním skladatelem nebo malířem. Stejně tak bychom mohli pokračovat ve výčtu určitých dovedností u mnoha jiných profesí, které nemusí souviset s genialitou. Výborný kuchař, který připraví skvělé jídlo a nikdy se kuchařem nevyučil. Nápaditý a šikovný zahradník, který vytvoří z květin takové obrazce, které v žádné učebnici neviděl. Bylinkář, který přesně ví, kterou bylinku má kdy a jak sbírat, zpracovat a použít. To všechno souvisí se vzpomínkami naší duše. Tedy jde o určité „rozpomínání“ na skutečnosti, kterým jsme se již naučili v minulých životech. A mnohdy to je i zkušenost po několika prožitých inkarnacích ve stejné profesi. Těch příkladů známe jistě ze svého okolí několik.“

     Dostáváme se k problematice karmické genetiky. Jak si ji můžeme představit?

    „Tak to už je opravdu teorie pro pokročilé. Ale už jsem se tu zmínil o některých detailech, které nás k tomu přivedou. Uváděl jsem, že naše DNA se podílí na dědičnosti našeho fyzického těla jen asi z 8-10 %. A zbytek DNA je nazýván vědci „balastní DNA“, neboť oni ani netuší, k jakému účelu slouží. My si to můžeme poněkud schematicky vysvětlit tak, že tato DNA je určitým přijímačem a zároveň vysílačem určitých informací, které sdílíme s naší duší v její kvantové povaze. V naší DNA máme totiž zapsáno vše, co naše duše prožila v mnoha svých životech jak ve formě inkarnace ve fyzickém světě, tak i ve světě duchovním, který může tvořit daleko delší čas, než naše duše strávila ve formě fyzického těla tady na Zemi. A veškeré tyto informace obsažené v naší DNA jsou obsažené v každé buňce našeho fyzického těla. Takže každá buňka zná prakticky vše. Já jsem tuto informaci uváděl pod pojmem innate, tedy vrozená inteligence našich buněk. Z pohledu našeho současného života je tedy nesmírně důležité, jak tuto skrytou informaci využíváme. Prakticky si to představme tak, že je důležité, v jaké harmonii je energoinformační pole našich buněk v souladu s energoinformačním polem našeho mozku. Pokud je tu shoda, je vše v pořádku. K propojení těchto dvou systémů nám slouží naše intuice, kterou zprostředkovává naše srdce. Vždy jsem uváděl, že vyzařující energie srdce je několikanásobně vyšší než energie mozku. A když nyní celý ten proces obrátíme, tak zjistíme, že to jde i obráceně. Tedy impulzy z našeho srdce, které vyzařujeme prostřednictvím našeho pozitivního myšlení, mohou významně ovlivnit DNA v našich buňkách. Proto hovoříme o DNA jako o určitém virtuálním vysílači i přijímači zároveň.“

     A jak tuto myšlenku spojit s genetikou?

    „Velice snadno. Pokud dojde k ideálnímu, nebo spíše optimálnímu spojení mezi DNA našich buněk s mozkem, je právě DNA nositelkou určitých informací, které mohou formovat naše chování, jednání, náš temperament a další vlastnosti naší duše v našem současném životě, který řídí převážně mozek. Takže ta celková, sumární dědičnost, jak je obecně popisována, nemusí souviset jen s našimi rodiči, kteří nám dali genetickou výbavu do života ve fyzickém těle. Ale i s genetickou výbavou naší duše, kterou si přinášíme z řady minulých životů ve fyzickém těle, ale i ze života duchovního, tedy mimo fyzický svět na planetě Zemi.“

     Tak teď mi začíná být konečně jasné, jak je to vše v našem životě provázané. A jak pozitivní nebo negativní myšlenky mohou ovlivňovat celý náš život.    

​

    Historie lidstva

 

     Zamyslel ses někdy nad tím, jak vzniklo lidstvo, jak vznikl život tady na Zemi a jaký byl jeho další vývoj? Tedy myslím ten skutečný, nikoliv ten, který nám je předkládán v hodinách dějepisu?

    „Ano, zamýšlel, a není to vůbec jednoduché. Těch zdrojů informací, které to popisují, je zoufale málo. A navíc, žádnou z těchto teorií nelze ověřit našim smyslovým vnímáním, ale ani žádnou formou logického myšlení. Tak jen sdělím to, co jsem načerpal při četbě různých zdrojů z literatury. Tím si ale nečiním nárok na pravdivý a skutečný pohled na celou problematiku. Výtvorem hmotného Univerza byla skupina sebevědomých bytostí, vytvořená Centrální rasou. Tyto oduševnělé bytosti jsou součástí prvotního Zdroje, který my označujeme jako Božství, nebo také personifikovaný Bůh. My máme totiž snahu vše chápat svými smysly a svým mozkem, a tudíž si i bytost tvůrce představujeme jako fyzickou a označujeme ji Bůh. Což není přesně ten správný pohled na problematiku. Neboť my bychom museli myslet v souladu s kvantovým světem a energiemi, které dávají vznik jakémukoliv životu. Nejen lidskému, také zvířecímu, ale i rostlinám. Zůstaneme ale u člověka. Tady se začíná cesta každé duše, která je nesmrtelná. Díky přitažlivosti tohoto prvotního zdroje dochází k tomu, že každá duše je přitahována k tomuto prvotnímu prameni, aby došlo nejrůznějšími zkušenostmi k cíli sjednocení, což je dlouhý proces reinkarnací a vzestupného vývoje duše. Tím cílem je sjednocení a opětné splynutí s prvotním Zdrojem. Tím bude završen inkarnační proces cesty duše v hmotném univerzu.“

     Která duše má tedy šanci na určitý vývoj v rámci inkarnačního procesu?

    „Jsou to duše, které vykazují v průběhu svého života určité ctnosti. Mezi hlavní patří pochopitelně láska, ale i naděje, víra, spravedlnost, uměřenost, odvaha, moudrost, dobrota, svoboda, pokora, trpělivost, píle, milosrdenství, pravdivost, mírumilovnost, čistota, vděčnost, upřímnost, důvěra a odpuštění. Je jich mnoho, ale čím více těmito božskými ctnostmi duše v průběhu života disponuje, tím rychleji se může rozvíjet a směřovat k duchovnímu vzestupu. Ale žijeme dosud v duálním světě, kde jsou přítomné také určité negativní síly, které se snaží bránit ve vzestupu duše. V některých zdrojích jsou označovány jako smrtelné hříchy. Patří k nim pýcha, lakota, smilstvo, závist, obžerství, hněv a lenost. Ale je jich podstatně více, toto jsou jen ty hlavní a dominantní.  A zase se můžeme zmínit o vibračních úrovních duše. Každý člověk se může prostřednictvím své duše propojit s prvotním Zdrojem podle úrovně svých vibrací. Čím vyšší vibrace máme, tím je spojení lepší. A to je smyslem cesty naší duše. Údajně existuje 352 vyšších existenčních úrovní, které musíme projít, abychom se dostali k cíli své cesty, tedy ke Zdroji a mohli tak završit svůj duchovní vývoj. Náš vývojový hologram je tvořen z různých světelných mřížek a je přenášen prostřednictvím elektromagnetických energií vědomí Zdroje do fyzické oblasti na principech posvátné geometrie. Cílem vědomí je vzestup a transformace na vyšší úroveň. A v současné době se právě nacházíme v období velmi rychlého vzestupu a akcelerace všech těchto procesů.“

     A jakou roli v tom celém procesu hraje naše DNA?

    „Velmi významnou. Naše DNA je totiž ve vzájemné interakci s holografickou projekcí. Pro náš organismus je tak vytvořen určitý návrh, který se projevuje formou určitého kódu na molekulární úrovni. DNA je vůbec poměrně záhadná a my o ni víme opravdu jen málo. DNA funguje jako určitý biopočítač, který je schopný napsat i přečíst určité genetické kódy a vytvářet tak holografické biostruktury. Ale to není jen doména člověka, ale princip celé fungující přírody ve formách i projevech. A zase jsme u kvantové fyziky a jejich principů. Náš mozek interpretuje frekvence různých dimenzí a vytváří tak naši realitu v prostoru a čase. Tato realita je pak vnímána našimi smyslovými orgány. Pro nás je tedy viditelné univerzum dynamický hologram. V našem mozku řídí všechny tyto procesy šišinka, tedy epifýza. Ta produkuje hormony jako je melatonin a serotonin, jež vytvářejí naše vědomí v bdělém stavu i ve snech. O těchto hormonech jsme tu již v minulosti poměrně obsáhle také hovořili. Ale nyní se ještě zmíním o určitých psychoaktivních látkách, jako je třeba LSD, které mají na funkci mozku výrazný vliv. Mohou totiž krátkodobě nahradit serotonin a převezmou tak roli určitých mozkových receptorů, což vede ke změnám vědomí a vnímání reality. Pro nás je asi nejznámější ayahuasca, nápoj jihoamerických šamanů obsahující DMT. Díky této látce dochází v mozku k uvědomování si místa v universu a odhalování skutečné reality, nikoliv jen té virtuální. Tyto látky tak mohou měnit naše vnímání, protože určitým způsobem vypínají nastavené filtry pro vnímání naší reality. Pokud se vrátíme k naší DNA, tak musíme konstatovat, že funguje zároveň jako přijímač i vysílač holografických informací. Proto také hovoříme o DNA jako o dokonalém biocomputeru, jako o holografickém projektoru psychofyzického tělesného systému na principech kvantového biohologramu.“

     Tak to se mi jeví jako poměrně složitá záležitost. Dá se tato teorie pro lepší pochopení souvislostí přenést do našeho běžného života?

    „Pokusím se o to. Universum je inteligentně vytvořeno a řízeno. My jsme tedy nedílnou součástí tohoto celku. Existujeme současně na různých úrovních času i prostoru a mimo tento čas jsme energeticky propojeni se svou minulostí a budoucností. Ale také s veškerým universem, se kterým tvoříme jednotu. Našim vědomím můžeme ovlivňovat realitu, protože každý člověk má nesmrtelného ducha, který obývá naše tělo. Prostřednictvím mozku dešifruje energie a skládá z nich fyzické univerzum, které sbírá určité zkušenosti ke svému vývoji.“

     Jakou roli hraje v tuto chvíli náš mozek?    

    „To je základ výzkumu Roberta Monroe, který zkoumal lidské vědomí na principech hemisferické synchronizace. Během čtyřiceti let výzkumu zjistil, že lze pomocí určitých zvuků či hudby ovlivňovat konkrétní stavy. Jako je třeba bdělost, koncentrace, relaxace, odstraňování stresu. Ale i kreativitu, hlubokou meditaci, transcedenci a mystické poznávání jednoty, mimotělních zkušeností a lucidního snění. A to prostřednictvím určitých vibračních vzorců zvuku na lidské vědomí. Až třeba ke stavu vědomí mimo naše tělo, tedy až za hranice prostoru a času. Tedy dostáváme se do stavů změněného vědomí, které je základem různých léčebných směrů, jako třeba regresní terapie. Jde o vytvoření určitého mostu do vyšších dimenzí, nazývaných též jako portálové cesty.“

     To je velice zajímavé. Já jsem se v minulosti setkal s možností ovlivňovat určité stavy naší mysli hudbou prostřednictvím solfeggio frekvencí. Ale i o této hudbě jsme tu také již hovořili v minulosti. Jen chci zdůraznit skutečnost, jak vše do sebe logicky zapadá a jak všechno se vším souvisí. Ještě se tě zeptám na jednu věc, která mne nesmírně zajímá. Jaký je skutečný cíl vývoje duší?

    „To je poměrně složité, ale pokusím se pohled trochu zjednodušit a přiblížit tak nejen tobě, ale i našim čtenářům. Naše duše nejsou v současném světě schopné pochopit universum. Každá vědomá bytost je ale vybavena dostatečným rozumem, aby mohla tento proces pochopení v sobě aspoň přiblížit. Jsme ale zatíženi perspektivou iluzorního časoprostoru, což naše chápání poněkud zkresluje a hlavně zjednodušuje. Náš pohled je poněkud tendenční a materialistický. Základem univerza je realita nekonečna, proto ho nejsou smrtelné bytosti schopné plně pochopit a vysvětlit. Potenciál univerza není v představách omezen žádnými hranicemi. Proto se musí člověk jako smrtelná bytost v nekonečném vesmíru spokojit s omezenými představami této neomezené existence bez začátku a konce. Každá individuálně ztělesněná bytost zůstává z vyšší perspektivy stále součástí původní jednoty. Přestože naše univerzum je určitou jednotou, zůstává ve svých projevech nekonečnou a neomezenou rozmanitostí. Což se stává určitým paradoxem vnímaným naší filosofií na jedné straně a fyzikou na straně druhé. To je ta dualita v našem světě.

     Člověk na své cestě vývoje a vzestupu hledá božskou realitu Stvořitele, čímž se v člověku uvolňuje božský potenciál, který vytváří realizaci a existenci věčného člověka. Na naší vývojové cestě tak integrujeme všechny tyto potenciály do každodenního života, čímž realizujeme svoje vnitřní božství. Potenciál tohoto růstu je neomezený. Na své cestě vývoje a vzestupu směřujeme k jednotě. Jednota Stvořitele s jeho dokonalým stvořením tak představuje Svrchovanou, tedy nejvyšší bytost. Projevy této Svrchované bytosti neustále rostou ve své mnohosti a rozmanitosti. Mají nekonečný potenciál růstu. Nekonečno tedy v sobě zahrnuje všechno od nejnižších existencí až po nejvyšší neomezenou realitu stvoření.

     Svrchovaná bytost je obdařena růstem dovnitř ke svému božskému projevu a ven k neomezenému potenciálu. Díky vývoji se tak stává taková bytost souhrnem všech potenciálů a možností nekonečna, stává se součtem všech evolučních zkušeností. Tím se dostáváme k manifestaci Absolutního Boha. Tím je završena evoluce božské podstaty prostřednictvím zkušeností s možností dosáhnout nejvyšší míry duchovního vzestupu.“

     A jak to probíhá v našem duálním světě?

    „Tady probíhá určitý virtuální boj mezi duchem a hmotou, za přispění rozumu. Na absolutní úrovni tvoří duch a energie jednotu. Universum tak není jen hmotným výtvorem fyzické jedinečnosti, ale skutečný život pulzuje mechanismy vibrujícího vesmíru. Jde o živoucí organismus. Pokud člověk pracuje ve spojení s Bohem, dělá pokroky ve svém duchovním vývoji. Cílem je rozkvět nesmrtelné duše, neboť člověk neustále roste od hmotného k duchovnímu. Vždy v souladu se svou vůlí. Protože všechna stvoření obdařená vůlí mají možnost volby. Mezi přijetím a odmítnutím. Pokud člověk přijímá božskou lásku, může ji následně šířit kolem sebe mezi své bližní. Láska je dynamická, nelze ji uvěznit. Je živoucí, svobodná, je zdrojem určitého nadšení. Jde o určitý koloběh lásky na úrovni celého universa. Být vyzrálou bytostí znamená žít v přítomnosti a osvobodit se od všech omezujících faktorů. A k tomu nám nejlépe slouží naše intuice. Stopa prozřetelnosti se tak u nás projevuje tím, že se začínáme odvracet od materiálního a posouváme se k světu duchovnímu.

     Pokud bychom to chtěli ještě upřesnit v rovině našeho materiálního chápání, tak můžeme použít slova Kryona, který mluví o jakési rovnici. Když vysíláme lásku k druhým, oni nám vrací stejnou lásku k nám. Fyzikální svět operuje ve dvojicích. Čím více lásky vysíláme, tím více se nám ji vrací. Funguje to tak nejen se soucitem, ale především s láskou a mnohdy je to i základ smysluplného léčení.“

     Na chvíli opustíme toto nesmírně složité a komplikované téma našich úvah a vrátím se na začátek dnešního rozhovoru, kde moje první otázka směřovala ke vniku lidstva. To je asi věčná otázka, která zajímá mnoho lidí na tomto světě. 

    „Máš určitě pravdu. Je to otázka, na kterou je rozhodně těžká odpověď. Navíc všechny úvahy a informace jsou pouze v rovině teoretické. V minulosti tady bylo mnoho těch, kteří se snažili tuto otázku zodpovědět. Jak z řad filosofů, historiků, mystiků či představitelů různých náboženských směrů. Každý vždy podle úhlu svého pohledu. Ale kde bude skutečná pravda, to se skutečně můžeme jen dohadovat. Já se přikláním k názoru, že vše bylo promyšlené a cílevědomé snažení jakési entity, kterou my nazýváme Bůh nebo chcete-li Stvořitel.“

     Tady máme asi oba shodný názor, ale jak si toho „Boha“ tedy představit?

    „Bůh je sjednocující, původní a věčná síla, určitá cesta života na duchovním principu. Duchovním nositelem tohoto principu je Centrální rasa, kterou si můžeme představit jako určitou formu genetických plánovačů a vesmírných architektů. Ale s vědomím toho, že používáme pouze jakýsi zjednodušený model našich představ, který jsme schopni chápat našim omezeným smyslovým vnímáním v rámci tří dimenzí současného světa. Centrální rasa je tak zjednodušeně určitou verzí lidského plemene v určitém čase. Jde o genetický archetyp lidského druhu. Veškeré verze humanoidního druhu jsou ve skutečnosti verzemi centrální rasy, které jsou posunuty v čase. Protože my v našem světě chápeme čas jako lineární veličinu, nikoliv jako něco, co vlastně ve vyšších dimenzích neexistuje. A zase se vrátím k naší DNA, deklarované nositelce dědičnosti. DNA nepřenáší pouze fyzické znaky a sklony, ale také určitou koncepci prostoru, času, energie a hmoty. Včetně našich vědomých a nevědomých omezujících filtrů. Všechny bytosti jsou v neustálém pohybu a v každém okamžiku někam směřují. Nepohybují se pouze fyzicky, ale jsou v pohybu i jejich myšlenky a celé podvědomí, které je v neustálé interakci s informačním proudem universa. Veškerá kauzální rozhodnutí jsou ještě před našim narozením zakódována do naší DNA, aby mohla aktivovat náš rozhodující matrix. Pak už vše záleží spíše na zevních okolnostech, které nás ovlivňují. Rodiče, učitelé a přátelé pak formují pouze to, co máme ve svém programu naší existence. Záleží na tom, co si ze svého otisku DNA aktivujeme. Ta nejvyšší božská frekvence se tak dostává do vibrací individuality. Ale ještě krátce před svým narozením, tedy před vstupem do fyzického těla aktivuje naše vědomí šablonu DNA v membráně příslušné reality. To souvisí s mřížkami na naší planetě Zemi, o kterých jsem již mluvil. Jen zopakuji, že právě ta naprosto jedinečná šablona DNA se v určitém čase a určitém prostoru spojí a vytvoří tak jedinečnou realitu pro daného jedince. Proto je každý člověk na této naší planetě jedinečná individualita. Ani jednovaječná dvojčata nemají stejný matrix vytvořený šablonou DNA a jednotlivými mřížkami Země. Tímto aktem přijímáme trojrozměrný svět jako svoji realitu. Ale zároveň naše minulé, přítomné a budoucí životy existují mimo čas vertikální i horizontální. Cílem ústřední rasy bylo navrhnout vyšší formy života, které představují široké spektrum bytostí projevující se uvnitř kvantového světa s jeho membránovými realitami, které jsem tu popisoval před chvílí. Ale zároveň zůstává nositel duše propojený sjednocující silou se Stvořitelem prostřednictvím lidské DNA.“

     A jak si máme představit ten nekonečný vesmír kolem nás? Je skutečně nekonečný?

    „Vesmír vnímaný námi lidmi představuje jakousi prostřední příčku žebříku neznámé délky. Každá příčka tohoto žebříku nad námi i pod námi vnímaným vesmírem reprezentuje určitý jiný řád mimo naše vnímání. My ale nevíme, jak je tento žebřík dlouhý ani na jednu, ani na druhou stranu. Ani nevíme, zda je lineární nebo někde zakřivený nebo dokonce vypadá jako šroubovice. K tomu naše současné technologie stále ještě nestačí. Nevíme dokonce ani o tom, zda existují ještě nějaké jiné žebříky. Tato lidská nevědomost má ale další stránku. Skutečnost nevědomosti umožňuje pohodlnou manipulaci lidstva vládnoucími elitami.“

     Ještě bych se rád vrátil k tomu, kdy a jak se na planetě Zemi objevili lidé, jak je dnes známe?  

    „Tady se budu pohybovat opět ve světě určitých teorií, které vycházejí z materiálů, které nám zprostředkovávají Tvůrci perutí. Jde o určité lidské plemeno pokročilejší, než je dnešní lidstvo a žijící mimo náš čas. Tito Tvůrci perutí považují sami sebe za nositele kultury. V průběhu doby přinášejí lidské rase řeč, umění, filosofii, vědeckou metodologii a duchovní porozumění. Představují určitý vrchol lidské existence a naznačují, že to byli právě oni, kdo přinesli život na planetu Zemi. Pocházejí ze souhvězdí Plejád. Jsou představiteli lidského genomu a na Zemi přivezli knihovnu lidských genetických kódů. Pomocí určitých experimentů vytvořili lidský druh a většinu dalších životních forem na Zemi. Z jiných zdrojů se dozvídáme, že to byli právě oni, kteří provedli „osetí“ naší planety lidskými bytostmi. Těmi prvními osetými bytostmi měli být příslušníci indiánského kmene Anasaziů ze severní oblasti současného Nového Mexika. Hlavním záměrem Tvůrců perutí je vytvoření kultury, která úzce souvisí se světem spirituality a kosmologickou transformací. Tato kultura by měla integrovat hodnoty individualismu s hodnotami jednoty. Cílem života je přece neustálý rozvoj lidského druhu s potřebou duchovní jednoty.“

     Jak si tedy můžeme představit cílevědomou cestu lidstva v nedaleké budoucnosti? 

    „Lidská kultura má silný vliv na duchovní svět. Projevuje se jako energie lásky, vášně, soucitu a kreativity s prvky individuality. Ale to vše s cílem určitého sjednocení se Stvořitelem, s Duchem Božství. To vytvoří určitou formu globální kultury, zahrnující veškeré lidstvo. Spolu s novým paradigmatem existence na Zemi. Dochází tak k přípravě lidského druhu na uskutečnění evolučního skoku, který umožní zrození a rozvoj zcela nového druhu založeného na lidském genomu a lidské duši. Lidstvo je schopné cítit a vnímat. Ve vědomí lidí se objevuje představivost o komplexním a jednotném universu omezená pěti smysly. Ale genetická výbava lidstva disponuje koncepcí na vnímání pomocí sedmi smyslů. Kromě námi používaných smyslových orgánů zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu máme k dispozici ještě šestý smysl, kterým je intuice. Sedmý a nejmocnější smysl je propojený s cestováním v čase a ve vesmíru. Před plnou aktivací těchto dvou smyslů musí na Zemi dojít k vytvoření sjednocené a plně integrované globální kultury jako součásti souhrnné jedinečné filosofie. A to vše se dnes stává realitou.“

     Tak to jsem zvědavý, zda se toho dožijeme v současném životě nebo dojde k realizaci až v životech budoucích.

​​

​

     Člověk a jeho emoce – vliv stresu

 

     Po krátkém čase se zase vrátíme k medicíně. Již několikrát jsme tu diskutovali o různých příčinách nemocí. Jak se díváš na tuto problematiku v obecné rovině?

    „Především je třeba si uvědomit, z jakého úhlu pohledu se zaměříme na etiologii různých nemocí. To je velice důležité a vnímám to nyní jako klíčové i díky svým dlouholetým zkušenostem, neboť od mé promoce na lékařské fakultě uplynulo již dlouhých 48 let. Takže začnu asi tady, na fakultě, kde se vyučuje takzvaná školská medicína, někdy i nesprávně označovaná jako klasická medicína. Na lékařské fakultě se nejprve učíme anatomii, abychom pochopili stavbu našeho těla a různé souvislosti z anatomického pohledu. Následuje fyziologie, tedy věda o fungování různých orgánů. Pak se vyučuje patologická anatomie, tedy nauka o chorobách na strukturálním podkladě. Následuje patologická fyziologie, jejíž obsahem jsou poruchy ve fungování našeho těla. Z těchto čtyř preklinických oboru se dostáváme do prostředí klinik. Obsahem studia jsou základní obory jako je interní lékařství, chirurgie, gynekologie s porodnictvím a hygiena. Z těchto klinických oborů skládáme státní zkoušky. Pak sem můžeme zařadit studium různých dalších odborností, jako je oční, ORL, kožní, neurologie a další. Nezbytná je i výuka v diagnostických metodách, kterým dominuje RTG, sono, CT a MRI. Vše okořeněno farmakologií. A jsem téměř u konce. Základním pilířem vyšetření je anamnéza, tedy určité předchorobí, kdy nám pacient sděluje svoje obtíže. Klinické vyšetření pacienta (poklep, poslech, pohmat) doplníme ještě nálezy laboratorních hodnot a třeba i některou ze zobrazovacích metod. Na základě těchto údajů stanovíme diagnózu. Podle určitých principů školské medicíny každé diagnóze odpovídá příslušná terapie. Toto „léčení“ je téměř výlučně pomocí léků, tedy určitých chemických látek, které jsou schopny ovlivňovat příznaky, na které si pacient stěžuje. A tady se dostáváme k prvnímu problému. Klasická medicína až na výjimky vždy řeší pouze důsledek nějaké poruchy, nikoliv její příčinu. Pokud podáme pacientovi lék, začínáme ho léčit a po určité době bychom ho logicky měli vyléčit (jak je ta čeština krásná). Ale ono tomu tak v mnoha případech není. Pokud tyto chemické látky podáváme, potlačujeme a zmírňujeme určité příznaky nemoci, ale po jejich vysazení se obtíže vracejí, zpravidla s větší intenzitou. Takže cestu školské medicíny vidím jako cestu do slepé uličky. I když samozřejmě i zde jsou určité výjimky, ale těch je skutečně málo.“

     Jaké výjimky máš na mysli?

    „Tak třeba léčbu cukrovky. Pokud si naše tělo nevyrábí dostatek inzulínu, je třeba mu ho uměle dodávat. Stejně tak je tomu u některých hormonálních poruch při nedostatku tvorby příslušného hormonu. Nebo jsou to různé metabolické poruchy, kdy naše tělo neprodukuje nějaký enzym.“

     A jaké nemoci tedy patří do těch chronických, u kterých je chemický zásah pouze takový, že zmírní obtíže pacienta?

    „Tady zase mohu uvést jako příklad hypertenzi, tedy vysoký krevní tlak. Častěji starší generace, u které se snižuje elasticita a pružnost cév, trpí zpravidla vysokým krevním tlakem. Lékař tuto skutečnost konstatuje, ale aniž by zjišťoval příčinu, která k tomu vede, tak napíše pacientovi lék k jeho snížení. Na případný logický dotaz pacienta, jak bude muset lék užívat, dostává zpravidla překvapivou odpověď, že stále, prakticky do konce života.“

     Když tedy pozitivně ovlivníme vysoký krevní tlak chemickou cestou, co je na tom špatného?     

    „Především neléčím příčinu, ale zmírňuji pouze důsledek nějaké poruchy. A následně tímto chemickým zásahem ovlivňuji negativně řadu různých orgánů. Zatížit můžeme žaludek při kontaktu s lékem a způsobíme pacientovi nevolnost nebo i poruchy zažívacího traktu. Dále zatěžujeme náš nejdůležitější metabolický orgán, kterým jsou játra. Ta jsou zároveň i orgánem detoxikačním. A dochází také k zatížení ledvin, které jsou důležitým orgánem vylučování. Tedy i vyloučení potenciálně škodlivých chemických látek, která nejsou tělu vlastní. Na tom je založen celý detoxikační proces. Ten začíná na úrovni každé naší buňky, kterou omývá míza, neboli lymfa. Každá buňka se chce očistit, takže vylučuje do mezibuněčného prostoru veškeré odpadní látky z buněčného metabolismu. Cestou sítě lymfatických cév se dostávají tyto odpadní látky do cévního systému a jejich prostřednictvím dále do jater, kde jsou metabolizovány a následně detoxikovány. Pokud játra vyhodnotí, že do našeho těla nepatří, vylučují se zpravidla cestou přes ledviny, které jsou nejdůležitějším vylučovacím orgánem našeho těla. Ale někdy také cestou přes sliznice, především našeho střeva. Další vylučovací cesta je přes kůži, což je mimochodem svou plochou největší orgán našeho těla. Malé množství škodliviny také vyloučíme prostřednictvím dechu. A všechny tyto detoxikační a vylučovací orgány jsou zatíženy působením chemických látek, které honosně nazýváme léky.“

     Ale mohutný rozvoj farmakologie v posledních letech podle odborníků a médií přispívá ke zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva a prodlužování věku dožití.

    „To jsou údaje poněkud nepřesné. Je pravda, že množství léků na trhu může při vhodném výběru ovlivňovat řadu různých obtíží. Ale to hovoříme o akutních onemocněních a akutních příznacích. Tady jsou chemické léky nezastupitelné, takže bych je paušálně rozhodně neodsuzoval. Když mne bude bolet hlava nebo budu mít bolesti v zádech, samozřejmě mohu použít některé z analgetik ke zmírnění bolesti. Ale vždy jen krátkodobě, k řešení akutního stavu, nikoliv dlouhodobě. Vzpomínám na jednu pacientku, která si stěžovala na bolesti v zádech a podivovala se nad tím, že ten Brufen ji ještě nezabral a její bolesti stále trvají. Když jsem se zeptal, jak dlouho lék užívá, tak mi sdělila, že už využívala celá tři balení.“

     Samozřejmě, neřešila příčinu, ale jen důsledek.    

    „A jiný pacient, který trpěl bolestí ramenního kloubu mi sdělil, že už absolvoval 31 obstřiků a rameno ho pořád bolí.“

     Dobře, tak když máš určité výhrady k užívání chemických léků, existuje určitá jiná cesta, jak se zbavit třeba bolesti? 

    „Ano, samozřejmě. Důležité je zjišťovat příčinu příslušné poruchy. Když zjistím příčinu, tak ji mohu začít odstraňovat a logicky mi odeznívá důsledek, tedy bolest.“

     Ale tak jednoduché to zase nebude. Vždyť jsme pouze laici a nemůžeme znát příčiny bolestí?

    „To máš pravdu. Proto tu jsou lékaři, aby provedli vyšetření, určili diagnózu a zahájili příslušnou léčbu. Podotýkám, smysluplnou léčbu. A tady se dostáváme ke druhé rovině našeho poznání, kdy zapojujeme do svého myšlenkového pochodu funkci příslušných částí těla. Tedy funkční pohled. A pokud zůstaneme u příkladu s bolestí pohybového systému, tak tuto funkci zajišťují svaly. A kdy ten sval bude bolestivý? No, když ho přetížím a jemu se to nebude líbit. Tak dojde k jeho stažení, což je vždy bolestivý projev.“

     Takže kdy dojde ke stažení svalu, jaké jsou hlavní příčiny?

    „Ty můžeme rozdělit na ty typické fyzické zátěže, kdy zvedám těžké břemeno, a to ještě mnohdy v určité nevyhovující poloze. Nebo když budu mít opakovanou zátěž. Další příčinou mohou být určité vynucené polohy. Tedy delší sezení, delší stání, práce v určitých polohách. Představte si třeba práci zlatníků, hodinářů, zubařů, ale i automechaniků, kteří dlouhodobě pracují v určitých polohách, které si daná činnost vynutí. Samozřejmě, že dojde k přetížení těch příslušných svalů s jejich následným stažením, což vede pochopitelně k bolesti.“

    Dobře, ale ne každý člověk, který trpí třeba bolestí v zádech těžce fyzicky pracuje. Co může být další vyvolávající příčinou?

    „Tak především vlivy chladu, průvanu, prochlazení. Ale i vlivy změn počasí. Pokud jsme citliví na změny tlaku vzduchu, na přecházející frontální systémy, na různé proudění vzduchu, ale třeba i na určité fáze Měsíce, můžeme vnímat zvýšenou bolest.“

     Vím, že se zabýváš psychosomatickou medicínou. Mohou se na vnímání bolesti také podílet nějaké psychické vlivy?   

    „A jsem téměř u jadérka věci. Ty psychické problémy bývají nejen časté, ale zásadně vždy dominantní. Když budu v psychické nepohodě, dojde opět ke stahu některých svalů. Podle lokality bolesti pak můžeme zpětně určovat, která psychická zátěž se na tom podílela.“

     Myslíš klasické psychické poruchy jako třeba schizofrenie nebo deprese?

    „To ne. My je zjednodušeně označujeme jako psychické, ale prakticky jde o určité negativní emoční stavy. Těch různých emočních zážitků prožíváme v průběhu každého dne několik. Emoce mohou být pozitivní, jako je třeba radost, spokojenost, pocity štěstí, zamilovanosti či lásky. Ale mohou být i negativní. Těch je bohužel většina. A my s nimi neumíme pracovat, tak se je snažíme potlačovat. A právě ta potlačovaná negativní emoce mi může způsobit nějakou reakci na mém fyzickém těle. Pokud působí dlouho nebo je příliš intenzivní, začíná docházet k funkčním změnám v těle. Ty opět způsobí velice často reakci na svalech, které se stahují a jsou zdrojem bolestí fyzického těla. Podle základních principů psychosomatiky je každá část našeho fyzického těla citlivá k určité negativní emoci. Asi ta nejčastěji citovaná negativní emoce je stres. Stres ovlivňuje především žaludek. Dojde tak ke stahu jeho svaloviny, což se může projevit bolestí v žaludku s pocity stažení a nechutenství. Nebo naopak k jeho podráždění s nutkavým pocitem hladu. Když do našeho myšlenkového pochodu zapojíme základní filosofické principy východní medicíny tak zjišťujeme, že stres se může podílet jako příčina obtíží v průběhu meridiánu žaludku. Tedy na přední straně obličeje, přední straně krku, hrudníku, břicha i obou dolních končetinách, neboť dráha žaludku končí na druhém prstu na noze. Navíc, podle funkčních vztahů, které označujeme jako šlachosvalové dráhy, řídí meridián žaludku řadu svalů, zejména v oblasti krční páteře, na přední straně hrudníku a kolem lopatek. Představte si postavení horní části hrudníku u typicky vystresovaného člověka. Takže z logiky tohoto sdělení vyplývá, že většina bolestí krční páteře s propagací do zátylku, bolesti hlavy, hučení v uších, závratě, bolesti s propagací do horní končetiny, ale i bolesti na přední straně krku a hrudníku budou vždy souviset s negativní emocí stresu. Pokud tedy probíhá meridián žaludku po přední straně krku, je zde lokalizovaný velice důležitý, hormonálně aktivní orgán našeho těla, který má název štítná žláza. A právě tato žláza řídí náš metabolizmus v krajních a vypjatých situacích, tedy při stresu. Uvedu tady ještě jeden důležitý příklad psychosomatických souvislostí spojený s orgánem žaludku. Velice častým onemocněním žaludku jsou poruchy na sliznici, označované jako žaludeční vředy. Při konstatování této diagnózy využívá klasická medicína chemických zásahů k potlačení bolestí. Bylo zjištěno, že při vředové chorobě žaludku dochází k prokazatelně významnému přemnožení bakterie Helicobacter pylori. Takže opět ta školská medicína už ví proč a začíná „bojovat“ proti této bakterii, která se tu přemnožila. Neboť panuje víra, že právě tato bakterie způsobuje žaludeční vředy. Když se ale na celou problematiku podíváme z pohledu psychosomatických souvislostí tak zjišťujeme, že právě orgán žaludku je citlivý ke stresům. Tento stres vyvolá nejen stažení svaloviny žaludku, vedoucí k bolestem, ale vyvolá i překyselení na sliznici. Jen pro upřesnění uvedu, že sliznice žaludku produkuje v rámci trávicích procesů kyselinu solnou, která se podílí na štěpení bílkovin v žaludku a její kyselost je značná. Má pH 1,9, což je skutečně velmi silná kyselina. Aby tato kyselina nenarušovala sliznici, je pokryta ochranou látkou, která se nazývá mucin. Pokud doje ke stresu, žaludek se stáhne, sliznice se více překrví a vrstva mucinu se ztenčí. Tím je sliznice žaludku náchylnější k erozím, které nazýváme žaludeční vředy. A díky tomuto nadměrnému překyselení se zvýší i počet bakterií Helicobacter pylori. Tedy jejich nárust je důsledkem tohoto překyselení, nikoliv jeho příčinou. Protože tyto bakterie jsou v určitém fyziologickém množství v žaludku neustále přítomné. A pokud dokončíme naši psychosomatickou úvahu, tak zjistíme, že odstraněním stresu dojde k vyléčení žaludečních vředů. Pokud se naučíme pracovat se stresem v našem běžném životě, nedopustíme, aby jeho intenzita přerostla do poruchy fyzického orgánu.“

     Ale stres je přece pro náš život nezbytný. Aspoň jsem to někde četl.

    „Ano, je to stres fyziologický, odborně nazývaný eustres. Ten je základní reakcí, vedoucí k přežití. Pokud se třeba zvíře dostane do situace, že se setká s nějakým predátorem, spustí jednu z variant reakcí ke svému přežití. Této reakci se říká „uteč nebo bojuj“. Při vyplavení adrenalinu se zrychlí metabolické pochody umožňující rychlý útěk z život ohrožující situace. Nebo naopak zvýšení rychlosti, mrštnosti a síly k boji, opět s cílem přežití. Je to podobné tomu, kdy se dostaneme do nějaké nebezpečné situace na silnici a potřebujeme z ní rychle vyjet. Sešlápneme plynový pedál až na podlahu. Uvedl jsem příklad na tom, jak tuto stresovou reakci řeší zvířata. Ale člověk je mnohdy postaven do stejné situace. Ale zpravidla ani neutíká, ani nebojuje, takže ta nastartovaná fyziologická stresová situace s vyplavením určitých hormonů v našem těle probíhá bez efektu na výkonném orgánu. Výsledkem je, že dojde k jejímu potlačení se všemi důsledky, které jsem popisoval. A pokud ten potlačovaný a neřešený stres trvá dlouho, tako porucha se na úrovni fyzického těla zafixuje.“

     Dáváš tady do souvislostí fyzické a emoční tělo v rámci filosofie východní medicíny. Co je ještě spojené s dráhou žaludku?

    „Tak především samotný orgán žaludek, který je zranitelný stresem. Ale meridián žaludku řídí i další zažívací orgány, slinivku břišní a slezinu. Pokud si představíme průběh dráhy, probíhá na přední straně obličeje. Jeho porucha se může projevit formou neuralgie trojklanného nervu nebo bolestí hlavy. Dále sem řadíme onemocnění štítné žlázy, kterou tento meridián prochází. Pokud si všímáte poměrně značného nárustu poruch štítné žlázy, můžete si zákonitě vysvětlit, proč tomu tak je. Samozřejmě nadměrným stresem v našem běžném životě. Pokud sledujeme dráhu žaludku od přední strany krku na přední stranu hrudníku, dostáváme se k prsním žlázám. Tady se také chvíli zastavím. Zánětlivá onemocnění obecně souvisejí s naší zlobou, tedy pokud se na něco, na někoho zlobím. Ale mohu se zlobit i sám na sebe. Pokud si tuto svou zlobu zhmotním, vznikne mi na úrovni příslušného orgánu nádor. Stejně tak je to u prsu. Pokud spojíte negativní emoci stresu se zlobou, máte zpravidla vysvětlení. Častou příčinou nádorového procesu prsní žlázy bývá nevěra manžela, ta se projeví zpravidla vpravo. Pokud matka ztrácí dítě, projev bývá vlevo. Ztrátu dítěte nemyslím fyzicky, ale symbolicky. Dítě se ožení, vdá, odstěhuje se, mnohdy někam do ciziny. Symbolicky „matce utrhli dítě od prsu“. Dráha žaludku dále pokračuje na přední stranu dolních končetin, takže se její porucha může projevit i bolestí kolenních kloubů. Energeticky odpovídá žaludek třetí čakře, která může být harmonizována žlutou barvou. Smyslovým orgánem žaludku je jazyk a chuť sladká. Jazyk je zároveň „vyslancem“ našich jater. Takže pokud játra něco potřebují, projeví se to na jazyku tím, že máme na něco chuť. Pokud tuto chuť uspokojíme, harmonizujeme svá játra k lepší metabolické činnosti. Žaludek jako orgán je také velmi důležitým orgánem při vnímání pozitivních emocí. Vždy jsme lépe naladěni, pokud jsme po dobrém jídle. Dobré a chutné jídlo aktivuje produkci serotoninu, tedy hormonu dobré nálady. Pokud s láskou připravíme dobré jídlo pro svého kamaráda, přítele, partnera, vždy ho potěšíme nejen na těle, ale i emočně. Ne nadarmo se říká, že „láska prochází žaludkem“. Pokud naopak podléhám nějakým negativním emočním vlivům, může docházet k nechutenství, nevolnosti, pocitům nadýmání, říhání. Symbolicky „něco nemohu strávit“ zpravidla na psychické úrovni, ale projeví se to na našem fyzickém těle. Tady jsem se jen snažil vytvořit určitou mozaiku souvislostí. Propojit orgán žaludku, meridián žaludku a jeho energii v souvislostech s dalšími orgány a pochody v našem těle, aby bylo jasné, jak je všechno provázané. Fyzické tělo s tělem psychickým a emočním, stejně jako pohled konvenční západní medicíny s pohledem té východní, energetické.“   ​​​​

      Psychosomatika, strach a další souvislosti

 

     Je až překvapivé, co lze všechno logicky pospojovat. To jsi ale mluvil o nejčastější negativní emoci, o stresu. Ale rozhodně silnější negativní emocí je strach. Jak ten se projeví?

    „Strach, úzkost a obava. Typické emoční projevy orgánového systému ledvin. Skutečně, strach je považován za nejsilnější negativní lidskou emoci. Ať už si uvědomíme strach z nemoci, strach z nedostatku potravin, strach z možného úrazu, ale především, strach ze smrti. Strach máme o své děti, o své bližní, ale i sami o sebe. Třeba jen strach z toho, že něco nejsem schopen vykonat, že něco nedokážu, obecně strach ze selhání. Strach z toho, že nás někdo napadne fyzicky nebo jen slovně. Těch strachů, které v každodenním životě prožíváme může být nekonečná řada. V poslední době jsme prožívali strach z onemocnění covidovou nákazou. Nejen strach z možné nemoci, ale především ze smrti na tento virus. Tento strach byl však vědomě vyvolávaný, neboť jak jsem již sděloval v minulosti, strach oslabuje imunitu, a proto řada lidí ze strachu podlehla falešné iluzi očkování.“

     A jsme opět u základů psychosomatické medicíny. Jakou fyziologickou nebo patologickou reakci vyvolá strach v našem těle?

    „Strach je dominantní a nejsilnější negativní emoce, která se projeví energeticky především na dráze ledviny a močového měchýře. Všichni jistě pamatujeme nějakou situaci, kdy máme z něčeho strach a projeví se to na našem močovém měchýři, který nás nutí k vyprázdnění, abychom tento psychický tlak právě přes orgán močového měchýře uvolnili. Ale pod řídícím vlivem ledviny jsou i nadledvinky, které jsou velice důležitým endokrinním orgánem, produkujícím hormony jako je třeba adrenalin, noradrenalin nebo aldosteron. Adrenalin nám zrychlí tepovou frekvenci, zvýší krevní tlak a způsobí přesun krve z důležitých orgánů do svalů, podle typické reakce bojuj nebo uteč, stejně jako při stresu. Ale v tomto případě jde o déletrvající reakci, neboť strach je jen déle pokračující stres, o kterém jsem mluvil před chvílí. Tato hormonální reakce potom daleko rychleji energeticky vyčerpává ledvinu se všemi důsledky s tím spojenými. Vždyť energie dráhy ledviny je tou základní, bazální energií, která nám byla dána v genetickém materiálu od našich rodičů. Co je však zásadní, tuto energii nelze v průběhu života zvyšovat. Lze s ní pouze správně hospodařit. Pokud nám byla geneticky dána velká energetická zásoba, nemusíme se tolik obávat. Ale většinou je tato energetická rezerva velmi omezená, takže pokud si tu energii vyčerpám, musím ji opět obnovit. A to je poměrně složitý mechanismus.“

     Co ještě může kromě strachu oslabovat energeticky ledvinu?

    „Ledvina je důležitým a řídícím orgánem pro naše klouby, prakticky v celém těle. Proto zejména starší generace, která má již energii ledviny vyčerpanou, trpí ve zvýšené míře bolestmi kloubů. Ale ledviny mají souvislost také s mezilidskými vztahy. Nejen na úrovni partnerské, ale i v rovině rodič dítě, mezi sourozenci, ale i přáteli a kamarády. Ale mezilidské vztahy jsou důležité i v celospolečenské oblasti, tedy mezi lidmi obecně. Především však ve vnímání vztahů ve smyslu nadřízený podřízený. Ale i velitel a voják. Politik a běžný člověk. Lékař a pacient. Léčitel a léčený. Proto také řada různých profesí je více ohrožena oslabením ledvin než běžná populace. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že řada lékařů, provádějících akupunkturu, má oslabenou ledvinu natolik, že je ohrožuje nejen na zdraví, ale mnohdy i na životě. Stejně tak i řada léčitelů a terapeutů obecně. Tím, že nějakým léčebným zásahem dodávám energii příslušnému oslabenému orgánu pacienta, sám se pochopitelně vyčerpávám. Existuje samozřejmě řada technik a metodik, jak si energii zase dobíjet a obnovovat.“

     Jaká je naopak pozitivní emoce, kterou ledvina řídí?

    „Tak kromě lásky, která je pozitivní emocí všech orgánových systémů na úrovni psychosomatiky, tak je to především naše vůle a rozhodnost.“

     Jakou roli hrají ledviny v našem těle?

    „Ledviny jsou vnímány především jako důležitý vylučovací orgán. Pokud to trochu zjednoduším, tak platí, že co játra se svou metabolickou a detoxikační schopností připravily k vyloučení, tak to vyloučí. Čím více mám přetížená játra, tím více si pochopitelně oslabuji ledvinu. Mám na mysli především různé chemické látky, které do našeho těla nepatří a tělo je musí detoxikovat v játrech a vyloučit ledvinou. Ale nejenom chemické látky, ale také třeba léky nebo různá éčka, přidávaná do potravin. Také různé produkty našeho metabolismu. Ledviny ale řídí i metabolismus tekutin a minerálních látek. Řídí také všechny orgány malé pánve, tedy kromě močového měchýře také prostatu u mužů a vaječníky a dělohu u ženy. A jsem zpátky u mezilidských vztahů, které jsou na fyzické úrovni realizovány kontaktem mezi mužem a ženou. Ledviny také udržují jistou optimální acidobazickou rovnováhu, tedy řízení kyselých a zásaditých látek, což je velice důležitá metabolická funkce. Vzhledem k tomu, že většinou je naše tělo překyselené, ledviny se energeticky vyčerpávají díky tomu, že se snaží o určitou rovnováhu. To má opět svoje důsledky, které se mohou projevit třeba při poruše metabolismu různých minerálních látek a stopových prvků. A samozřejmě také na oslabování imunity, tedy naší obranyschopnosti.“

     Ledviny patří okruhu elementu vody?

    „Ano, voda tady hraje svou klíčovou roli. Když se ještě jednou vrátím k mezilidským vtahům, tak si mnohdy ani neuvědomujeme, že vztahy navazujeme také prostřednictvím vody. Pozveme někoho na skleničku, na kávu, na čaj, na drink. Tím se snažíme s ním navázat nějaký vztah, ať už osobní nebo obchodní nebo třeba jen lidský a společenský.“

     Voda je nezbytnou tekutinou k přežití.

    „Voda tvoří asi 66 až 75 % naší tělesné hmotnosti. Bez vody vydržíme pouze několik hodin, bez jídla několik dnů. První orgán, který trpí při nedostatku vody je náš mozek. Proto je z praktického hlediska důležitý příjem určitého množství tekutiny hned po ránu, abychom zajistili jeho dobrou funkci. Ale pitný režim je velice důležitý i v průběhu celého dne. Zdravý člověk by měl přijímat asi 0,4 litrů na 10 kg tělesné hmotnosti. Pochopitelně v horku, v létě a v horkých pracovních podmínkách i více, mnohdy i podle pocitů. Ale pokud pociťujeme žízeň, naše ledviny již volají o pomoc. Ten příjem tekutiny ale nesmíme přehánět, jsou popsány i negativní důsledky, označované jako otrava vodou. Do příjmu tekutin se počítá nejen samotná voda, ale i různé jiné tekutiny, polévky, omáčky, šťavnaté ovoce či zelenina. Podle denního biorytmu víme, že močový měchýř a ledvina mají své energetické maximum od 15. do 19. hodiny. Proto bychom v tomto čase měli vypít aspoň jednu třetinu denní dávky tekutin. V Anglii by nás symbolicky pozvali na „čaj o páté“.“

     A co bychom měli vlastně pít?

    „Jednoduché nápoje, jako je například voda. Ale i minerálky. Vhodné jsou i čaje, černé i zelené. Nikoliv ovocné, které nás překyselují. Ale zase to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Jako optimální je mnohdy uváděna voda „kohoutková“, tedy z vodovodu. Ale to jen v případě, že máme vlastní studnu nebo vrt, neboť tato voda není chemicky upravovaná. Voda z běžné vodovodní sítě ve městech musí být chemicky ošetřená vzhledem k možnosti výskytu nějakých cizorodých látek, zejména bakterií. Proto se tato voda upravuje především chlorem, ale může i fluorem nebo bromem. A především ta chlorovaná voda je pro člověka k přímé konzumaci toxická. Proto se doporučuje zařadit do oblasti odběru nějaké filtrační zařízení, které bude chlor eliminovat. Nebo použít různé přírodní prostředky k jeho eliminaci. Zásadně nedoporučuji k dlouhodobější konzumaci ani vodu balenou v plastových láhvích. Jednak je chemicky nebo radiačně ošetřená, mnohdy i zbavena různých minerálních látek a stopových prvků. Velmi často vystavena slunečnímu záření. Velmi vhodné jsou různé minerální vody. Ale těch je na běžném trhu opravdu minimum. Minerální voda musí obsahovat vždy určité množství minerálních látek, aby mohla být nazývána minerálkou (Vincentka, Bílinská kyselka, Zaječí hořká, Vratislavická kyselka, Hanácká kyselka, Šaratice, Ondrášovka, Poděbradka, bývala i Ida). Většina z nich bývá dochucována a doslazována, což je potom znehodnocuje. Stejně tak i jejich plastový obal. Minerálku ve skle najdeme v regálech obchodů skutečně výjimečně. Ale ještě zdůrazním, že mnohdy se za minerálky označují také různé stolní vody, většinou opět balené v plastových láhvích (Magnezia, Matoni). Na základních principech účinku minerálních a léčivých vod je vybudováno i naše lázeňství, které těchto přírodních zdrojů velmi často s úspěchem využívá. Další vhodné tekutiny ke konzumaci jsou různé čaje. Čaje jsou definovány jako nálevy z lístků čajovníku čínského, asámského nebo indického, ale i z lístků cesmíny paraguajské pod obchodním názvem maté. Mezi nepravé čaje řadíme nálevy z kůry keře roibos, mnohdy ochucené. Jejich výhodou je naprostá absence kofeinu, takže jsou vhodné i pro malé děti. Naprosto nevhodné jsou potom různé nálevy, mnohdy označované jako čaje ovocné. Většinou obsahují ibišek nebo slupky z jablek, a proto nás překyselují. Hodí se pouze k občasnému pití, ale nikoliv k úhradě podstatného množství přijímaných tekutin. Pokud budeme pokračovat ve výčtu různých nápojů, dostaneme se k moštům a džusům. Ty by měly tvořit jen pouhý doplněk, zase díky značnému překyselení po jejich konzumaci.“

     A co nápoje alkoholické?

    „Ty jsou pokládány pouze jako určitá pochutina, kterou konzumujeme v malém množství jako doplněk. Asi nejrozšířenější jsou různá vína. Tady zase platí určitá individuální snášenlivost a střídmost při jejich konzumaci. Bílá vína nás překyselují, ale podporují trávicí procesy v žaludku. Červená vína podporují krvetvorbu, obsahují příznivě působící antioxidant resveratrol, ale zase jen při střídmém pití. Naprosto nevhodné jsou lihoviny a pálenky. Ale existuje ještě jedna výjimka, která potěší milovníky piva. Český národní nápoj, v jehož konzumaci stále vedeme pomyslný žebříček. Při rozumné konzumaci jde o nápoj nevšedních kvalit. Jediné, co jen trochu kazí jeho pověst, to je určité množství alkoholu v tomto nápoji obsažené, které ho řadí k nápojům s opatrnou konzumací. Především jde o iontový nápoj, kterým doplňujeme řadu v těle chybějících minerálních látek. Ječmen, jako hlavní součást piva díky sladu snižuje hladinu cholesterolu v krvi, má příznivý vliv na srdeční a cévní onemocnění. Prospívá játrům, prospěšný je i pro diabetiky, neboť je přírodním zdrojem chromu, který ovlivňuje metabolizmus cukrů. Obsahuje řadu vitamínů, minerálů a stopových prvků. Chmel jako rostlina má baktericidní účinky, celkově zklidňuje, odstraňuje napětí, nervozitu a podráždění. Hořčiny jako důležitá součást chmele podporují sekreci žaludečních šťáv a žluči, podporují chuť k jídlu a zlepšují trávení. Pivo jako nápoj tak kumuluje všechny pozitivní vlastnosti ječmene a chmele. Navíc je to nápoj lehce stravitelný, s vysokým obsahem vitamínů A, D, E, a především díky kvasinkám i skupiny B. Je významným zdrojem řady minerálů – hořčíku, fosforu, draslíku, obsahuje i stopové prvky, jako chrom, měď a mangan. Enzymy a aminokyseliny doplňují pozitivní účinky na lidský organizmus. Pivo má antioxidační schopnosti, které lze přirovnat k červenému vínu. Dobře zahání žízeň, navíc podporuje trávení, zlepšuje chuť k jídlu, působí proti stresu, uvolňuje napětí v těle, podporuje spánek a je prevencí žlučníkových a ledvinových kamenů. Z duchovního pohledu má pivo schopnost zvyšovat pocit odpovědnosti před světem a ječmen v pivě obsažený pak povzbuzuje víru ve vlastní síly. Pivo dodává moudrost a sílu k životu. Proto je tak oblíbeným nápojem především u mužů.“

     Ty jsi určitě milovník tohoto nápoje, když o něm tak krásně mluvíš.    

    „Ano, jsem. Ale zase je nutné rozlišovat nejen v chutích různých druhů piv, ale i v obsahu alkoholu. Většina piv s nízkým obsahem alkoholu bývá překyselující, ta vícestupňová nás tolik nepřekyselí. A také záleží na kvalitě vody, ze které se tento nápoj připravuje. A také na typu a stupni prokvašení. Ideální jsou piva nefiltrovaná, nepasterizovaná, vždy s určitým zbytkovým podílem kvasinek.“

     Uváděl jsi tady různé druhy vhodných nápojů, ale neslyšel jsem nic o bylinkách, které mohou ledviny harmonizovat.  

    „Bylinky jsou pro pitný režim zcela optimálním a jedinečným nápojem. Většinou je připravujeme jako nálevy nebo výluhy. Pro ledviny jsou harmonizující zejména bylinky jako je kopřiva, kterou nám příroda nabízí hned na jaře zpravidla jako první bylinu. Potom následuje list břízy. V letních měsících nám příroda nabídne přesličku rolní, která je zajímavá zejména svým obsahem křemíku. Koncem léta se objevuje tužebník jilmový a podzimní a zimní bylinkou na ledviny je celík zlatobýl. To jsou byliny s přímým účinkem na ledvinu. Ale vhodné jsou i další, jako je řepík, řebříček, měsíček květ, mateřídouška, svízel, světlík. Neexistuje vysloveně toxická bylina pro ledviny kromě té, na kterou můžeme mít určitou formu alergie. Ještě v závěru chci zdůraznit, že nejde o to pít čaje a bylinkové nálevy silné, ale vždy takové, jaké nám vyhovují.“

     Vrátíme se k ledvinám a jejich úloze v našem organizmu. Jak se projevují negativní emoční stavy ledviny na dalších orgánech našeho těla?

    „Už jsem sdělil, že negativní emocí ledviny jsou naše strachy a obavy, zpravidla z toho, co by se mohlo stát. Tato negativní emoce se projeví jako první pochopitelně na určitých svalech, u kterých zvýší napětí. Jsou to především svaly v oblasti bederní páteře. Zpětně se vyšetřením stažených svalů v této oblasti dá usuzovat na vlivy strachu.“

     Už tady byla také zmínka o tom, že ledviny regulují kyselost v našem těle.

    „Ledviny jsou důležitým orgánem rovnováhy. Mezi zásaditými a kyselými substancemi. Ženskému principu jsou přiřazeny ty zásadité a mužskému ty kyselé. Snahou o harmonizaci je nejen tato regulace, ale i rovnováha v partnerství. V současné době panuje převaha v překyselení, které při dlouhodobé expozici způsobuje řadu zdravotních problémů. K překyselení dochází zvláště nevhodným stravováním s převahou nejen kyselých potravin, jakými jsou ocet, kečup, hořčice a různá dochucovadla, ale také nadměrným příjmem acidifikujících potravin. Těm dominuje cukr a sladkosti, ale také maso, uzeniny a masové výrobky, dále mléko, mléčné výrobky. A také některé druhy ovoce, zejména toho exotického. Pokud naši stravu doplníme ještě nevhodnými sladkými nápoji, tak je toto překyselení zdrojem energetického a metabolického rozvratu, který musí naše tělo nějakým způsobem korigovat a kompenzovat. K tomu však potřebuje určitou energii, kterou vyčerpá na tuto kompenzaci acidobazické rovnováhy. Tato energie nám potom chybí v různých řídících, hormonálních, ale i imunitních systémech. V krajním případě může dlouhodobé překyselování vést až k vzniku různých nádorových procesů. Překyselení je také základní příčinou u všech alergických stavů, které musíme prioritně řešit úpravou stravy, tedy přes naše střeva. Zároveň si překyselením na fyzické úrovni zvyšujeme svou agresivitu v úrovni psychické a duchovní. Tu potom můžeme na tělesné úrovni symbolicky ředit vodou.“

​

    Ledviny, element vody a další souvislosti

 

     Co dalšího mají na starosti naše ledviny?

    „Energie dráhy ledvin řídí také kostní dřeň. Což je velice důležitá tkáň nejen pro krvetvorbu, ale i produkci různých buněčných krevních elementů, které tvoří základní pilíř našeho imunitního systému. Nesmíme ale zapomínat ani na řízení velmi důležitého smyslového orgánu, kterým jsou uši. Kvalita našeho sluchu souvisí s energetickou úrovní ledviny. V procesu stárnutí se oslabuje energie dráhy ledviny, čímž můžeme vysvětlit i postupnou nedoslýchavost u starší populace. Ale porucha sluchu může nastávat také z jiných důvodů, které svou symbolikou řadíme k duchovním příčinám nemocí. A tuto symboliku můžeme vyjádřit tím, že nechci něco slyšet, nebo že nechci naslouchat. Ať už určitým autoritám, učitelům, nadřízeným, ale i svému tělu, svému svědomí. Což je ve své podstatě symbolika pokory. Ale náš sluch je velice významný, neboť nás upozorňuje na to, co se děje v našem okolí, i když třeba nic nevidíme. Slyšet můžeme určité nebezpečné zvuky. Ale sluchem vnímáme libozvučnou řeč milované osoby, příjemný hlas přítele, učitele, přednášejícího. Ale především krásnou hudbu. Hudba a její poslech hraje v našem životě velmi významnou pozitivní roli. Může měnit naši náladu, aktivovat pozitivní emoce, podílet se na relaxaci a intenzivnější meditaci. Hudba se může zapojit také do léčebného procesu, pak hovoříme o muzikoterapii. Pokud má tato hudba příslušnou frekvenci, může ovlivňovat řadu mozkových funkcí, a to mnohdy i podvědomě. Typickým příkladem jsou solfeggio frekvence.“

     Můžeš nám objasnit, o jaké frekvence se jedná a co vlastně jsou schopné ovlivnit?

    „Je to celý úžasný systém, který je schopen ovlivňovat naše emoční stavy, naše reakce, a hlavně harmonizovat stav našeho bytí prostřednictvím tónů. Má hluboký význam pro naše tělo na buněčné úrovni, kdy dokáže aktivovat naši DNA. Tím, že ovlivníme prostřednictvím sensitivity buněčnou bdělost, aktivujeme fyziologické reakce našeho těla a otevíráme si cestu k mimosmyslovému vnímání. To byla hlavní úloha zpívaných chorálů v chrámech. Proto dříve lidé chodili do chrámů a cítili se tam povzneseni na jinou úroveň všedního bytí. Ale byla tady snaha k určitému blokování těchto frekvencí v rámci určité poslušnosti ze strany náboženských kruhů. Uvedu zase příklad. Komorní „a“ má nyní frekvenci 440 Hz. Ale ta původní, harmonizující byla 414 Hz. Naprosto nepatrný rozdíl, který naše ucho nepostřehne, ale harmonizující účinek naprosto odlišný. A právě tyto harmonizující frekvence jsou označovány jako solfeggio. Jejich účinek se projeví ve zvýšeném vyplavování serotoninu, dopaminu, melatoninu, hormonu DHEA, růstového hormonu HGH, acetylcholinu a mnoha dalších látek v našem těle.“

     Můžeš uvést příklady těchto frekvencí a jejich působení?

    „Frekvence 396 Hz vede k osvobozujícímu pocitu viny a strachu, frekvence 417 Hz nás vrací do reálné situace a usnadňuje vnímání určitých změn. Frekvence 528 Hz je frekvencí lásky, harmonizující naše srdce se schopností reparace DNA na buněčné úrovni. Frekvence 639 Hz harmonizuje mozek, upevňuje vztahy a soudržnost. Frekvence 741 je frekvencí vedoucí k poznání, vyjádření, podporující intuici. Ještě vyšší frekvence 852 Hz prohlubuje naši intuici a osvícení a pomáhá nám k návratu k duchovnímu řádu vedoucí cestou lásky bez podmínek. Máme tady ještě frekvenci, která působí jako přírodní anestetikum, základní, která má hodnotu 174 Hz. Ke kvantovému poznání a léčení nás dovede frekvence 285 Hz. A pak je tu ještě jedna zajímavá frekvence, která aktivuje naši šišinku a probouzí naši DNA. Nazýváme ji jako posvátný akord a má hodnotu 963 Hz.“

     Tak to jsou skutečně zajímavé informace. A jak je můžeme uvést do praxe?

    „Existuje řada internetových odkazů, ze kterých můžeme tyto blahodárné zvuky nechat na své tělo působit. Nebo zakoupit nějaké CD s touto hudbou.  Velmi vhodné je, abychom poslouchali binaurální zvukové vlny prostřednictvím kvalitních sluchátek, kdy se hodnota působení ještě znásobí. Naprostou samozřejmostí je pak soustředění a plné vnímání díky našemu limbickému systému, který zdokonalí emoční prožívání.“

     Máš k hudbě nějaký osobní vztah?

    „Ano mám, jsem milovníkem jazzové hudby. A právě mne napadá jedna vzpomínka, která souvisí s tím, co jsem před chvíli říkal. Opakovaně k nám na jazzové koncerty v rámci festivalu Jazz pod Kozákovem jezdil pianista Vojtěch Eckert, mimochodem taky lékař. Vždycky, když přijel a měl koncertovat, tak před svým vystoupením začal ladit klavír. Znalci vědí, že je to poměrně složitý úkon, který netrvá jen několik minut. Proběhl bravurně zahraný koncert, neboť byl skutečným mistrem jazzových kláves. Po svém vystoupení následovalo přeladění klavíru do původního stavu. Vždycky jsme nad tímto jeho počínáním kroutili hlavou a nechápali, proč to dělá. Teprve až v okamžiku, kdy jsem poprvé slyšel o solfeggio frekvencích, tak jsem pochopil. On si to komorní „a“ přeladil, aby hudební zážitek v jeho podání byl skutečný a dokonalý. Ale nikdy jsem s ním o tom nemluvil, tak je to jen moje domněnka. “  

     Kdy a za jakých okolností jsi objevil jazz?

    „To bylo na studiích v Olomouci. Jako studenti jsme navštěvovali různé kulturní akce, kterých bylo v době totality spíše poskrovnu. Jeden můj spolužák zjistil, že v Hudebním divadle se bude konat výchovný koncert pražského jazzmana Luďka Hulana. Přestože jsem o jazzu nic nevěděl a do té doby ho neposlouchal, zvědavost mi nedala, a proto jsem se rozhodl koncert navštívit. Už i proto, že jazzová hudba byla na samém okraji zájmu mainstreamu, tedy spíše na indexu tehdejší hudební scény. A v rozhlase se rozhodně poslouchat nedala. Hned první tóny skvělého basisty Luďka Hulana na mne zapůsobily silným emotivním podnětem. Najednou jsem slyšel něco, co mne v tu chvíli harmonizovalo, uklidnilo, dodávalo něco zvláštního, co jsem do té doby nepoznal. Tento muzikant byl navíc skvělým učitelem. V jeho podání zazněly ukázky různých jazzových žánrů s patřičným komentářem a ilustrativním výkladem. To abychom pochopili, že nejde o žádnou primitivní a jednotvárnou hudbu. Tehdy tam bylo zaseto malé semínko, které začalo klíčit. Jeho následující koncerty jsem začal potom navštěvovat pravidelně. Ovlivnil nejen mne, ale i řadu mladých lidí, které přivedl k jazzu a jeho poslechu. Jen škoda, že zemřel na následky úrazu v 49 letech jen krátce po ukončení mého studia.“

     A byl jsi někdy také aktivním hudebníkem?

    „Ne, to nebyl. I když jsem krátce jako malý kluk hrál na klavír. Ale vzhledem k tomu, že to bylo z donucení a mne to nebavilo, dnes nezahraju prakticky nic. Ale myslím si o sobě, že mám hudební sluch, poslech jakékoliv hudby se stal jedním k mých oblíbených koníčků. Tedy spíše doma nebo v komorním prostředí. Nesnáším davové koncerty. Ještě k těm jazzovým začátkům u nás doma. Bylo to na začátku 80.let, kdy jsem se svým kamarádem a tehdejším sousedem Luďkem seděl doma v obýváku. Poslouchali jsme jazzovou hudbu, neboť Luděk byl knihkupec, prodávající také hudební nosiče, kterými byly tehdy vinylové desky. Takže jsme měli možnost sledovat tu velmi omezenou hudební produkci s výjimečnými dovozy LP desek ze zahraničí. Jeden večer tak vznikla myšlenka, že bychom mohli založit Jazz klub, kde bychom se scházeli s více lidmi, kterým se tato hudba také líbila. Od myšlenky k činu nebylo daleko, navštívili jsme tehdejšího ředitele Kulturního domu, který byl rád za jakoukoliv aktivitu. Obešli jsme pár kamarádů a sešli se v propůjčené místnosti v kulturním stánku, abychom se domluvili na tom, jak tuto činnost organizovat. Jedenkrát za měsíc si jeden z nás připravil pár LP desek, přinesl vlastní gramofon a ostatním přehrával vlastní výběr jazzových skladem. K tomu ale bylo třeba nějaký komentář. Což byl tehdy velký problém. Žádný internet neexistoval, jazzová hudba nebyla populární a jazzová literatura byla prakticky nedostupná. Snad jen tehdy Dorůžkova Antologie jazzu. Ale tato naše pravidelná setkávání přilákala vždy kolem třiceti nadšenců. Své aktivity jsme následně rozšířili také výlety za jazzovými koncerty do Liberce, ale i do Prahy. Ekonomická stránka kulturního života byla tehdy na bodu nula, takže jsme se rozhodli získat nějaké finanční prostředky na svou činnost nějakou akcí. Tou se staly na dobu několika let Jazzové plesy v malém sále tehdejšího kina. To nám umožnilo další činnost a další cestování. A netrvalo dlouho, kdy se objevil nápad uspořádat malý jazzový festival. Pozvali jsme pár muzikantů, většinou kapely z okolí, a tak se zrodil jeden z nejstarších jazzových festivalů v republice. Luděk ho tehdy pracovně nazval Jazz pod Kozákovem, a to mu zůstalo až dodnes. Náklady na pořádání festivalu byly malé, muzikanti zahráli za dobrou večeři a příspěvek na cestovné. Po několika letech, kdy se stala tato kulturní akce populární, se rozšířil na festival dvoudenní.“

     To musíš mít dobrý pocit, že jsi byl u zrodu takové živé tradice.

    „Ano, na počátku to byla velká euforie, potom spousta práce a organizačních starostí. Najednou se objevovali další a další umělci, kteří považovali za svou čest vystoupit na takové kulturní akci. Kdybych měl jmenovat všechny ty, kteří na náš festival přijeli koncertovat, několik stránek knihy by na to určitě nestačilo. Postupně byla domácí jazzová scéna doplněna i o tu zahraniční. Pro zájemce o bližší informace odkazuji na tomto místě na kroniku Jazz klubu, která byla pečlivě vedena mým kamarádem Jiřím. Každý, kdo u nás koncertoval, dostal prostor k zápisu do této knihy. Je až neuvěřitelné, že v letošním roce (2025) se uskutečnil již 39. ročník. Díky tomu jsme se stali spolu s karlovarským jazzovým festivalem tím s nejdelší nepřerušenou tradicí v celé republice. Po revoluci převzali štafetu odborníci a manažéři kultury, kteří tuto tradici udržují až do dnešních dnů. Jen škoda, že řada těch zakládajících členů našeho Jazz klubu nás již sleduje z jazzového nebe. Ale i to patří k zákonitostem tohoto světa.“   

​​

   Negativní emoce zloby a hněvu

 

     Jaké bude další téma našeho rozhovoru? Asi bychom měli pokračovat v zajímavých souvislostech západní a východní filosofie na poli našich emocí. Začínali jsme stresem, který je pokládán za moderní civilizační fenomén zodpovědný za řadu zdravotních problémů. Přes emoční stav strachu jsme se dostali k ledvinám. Jaká další negativní emoce je v současném světě dominantní?

    „Já mám možnost měření určitých projevů energetického těla prostřednictvím metody EAV. A tady zjišťuji, že mezi nejčastější negativní emoce patří již zmiňovaný stres, následovaný strachem. Třetí pomyslnou příčku zaujímá hněv, vztek a zloba. A tyto negativní emoce můžeme zařadit pod funkční energetický okruh jater a žlučníku. Zlobu si představme asi tak, že se na něco zlobím. Mohu se zlobit na někoho, na něco nebo i sám na sebe. Podle toho má tato negativní emoce svůj energetický náboj. Zase se mohu v myšlenkovém pochodu vrátit do nedávné doby „pandemie covidu“. Lidé byli vystaveni nadměrnému stresu jako dominantnímu modernímu civilizačnímu vlivu. Měli strach z nemoci, strach ze smrti, ale i strach z budoucnosti. Ale valná většina lidí měla v sobě určitý vztek na celé to dění. Vztek na chování lidí kolem nás, na různá nesmyslná vládní nařízení a především omezování, vztek na situaci, kdy nemohu pořádně dýchat díky masce jako překážce v dýchacích cestách. Vztek na omezování osobní svobody. Ten hněv byl bud skutečný, projevený, ale velice často i skrytý a jen podvědomý. Projevený hněv mohu řešit tím, že bouchnu do stolu, prásknu dveřmi, půjdu si zaběhat, půjdu vykonávat nějakou náročnou fyzickou aktivitu, půjdu do lesa se psem, vykřičím své emoce nebo půjdu s kamarády na pivo, které mne zklidní. Ale ten skrytý, potlačovaný hněv a zloba má daleko výraznější negativní vliv na funkční stav našeho těla. Vede totiž k celkovému napětí v našem těle, které se nejdříve projeví v napětí našich svalů. Třeba i svalů podílejících se na stereotypu dýchání, tedy na bránici. Napětí svalové prioritně vede k bolesti v příslušné oblasti, o tom již byla řeč. Napětí v oblasti cévní vede třeba k bolesti hlavy nebo k migréně.“

     A co řídí toto napětí v našem těle z hlediska energetického pohledu?

    „Naše játra. O játrech je známo, že jsou velice důležitým orgánem metabolickým. Řídí všechny procesy, ovládající metabolické funkce organismu. Všechno, co se nám dostane do našeho fyzického těla se různými cestami dostává do jater. Játra rozhodují o tom, co naše tělo potřebuje, a to si ukládají k dalšímu použití. Ale zároveň detoxikují vše, co do našeho těla nepatří. Takže kromě té metabolické funkce jsou játra orgánem detoxikačním a jsou součástí našeho vylučovacího systému. Většinu takto v játrech detoxikovaných škodlivin vylučujeme ledvinami, o tom jsem již hovořil. Játra jsou v současnosti naším nejvíce zatíženým orgánem, neboť žijeme tak, že dýcháme znečistěný vzduch, pijeme znečistěnou vodu a jíme chemicky upravené nebo GMO potraviny. Koktejlovým efektem tak neustále navyšujeme toxické zátěže s výrazným přetížením jater. Základní stavební jednotkou jater je jaterní buňka. Ta je nesmírně citlivá na řadu negativních vlivů, především chemických. Ať již to jsou těžké kovy, různé chemické látky, které používáme v běžném denním režimu, ale i drogy, alkohol a řada dalších chemických látek, které vznešeně nazýváme léky. Je známou skutečností, že spotřeba léků na celém světě stoupá. Dokonce v poslední době hovoříme o určité závislosti, lékové epidemii. Lidé ve své pohodlnosti užívají léky na různé momentální akutní obtíže, ale mnohdy cestou léků řeší i dlouhodobé chronické problémy, aniž by odstraňovali příčinu těchto obtíží, ale snaží se pouze o zmírnění a potlačení určitých příznaků. Takže ve skutečnosti nejde o „léčení“. Na prvních příčkách v konzumací léků jsou především analgetika, tedy léky tišící bolest. Následují léky typu hormonální antikoncepce, i když ta je již v poslední době na ústupu. Velice frekventovanými „módními“ léky jsou statiny, tedy chemické látky snižující hladinu cholesterolu. Místo toho, abychom smysluplně preventivně zasahovali do fyziologických funkcí našeho těla vhodnou životosprávou, především vhodnou stravou. Ale spolknutí zázračné tabletky je vždy rychlejší a svůj účel určitě splní. V potravinách pak nacházíme různá barviva, konzervační látky, stabilizátory, emulgátory, které většinou nesou označení „E“. A to ještě nemluvím o geneticky modifikovaných potravinách, kterých v současném světě přibývá, aniž to mnohdy tušíme. Na všechny tyto chemické vlivy reaguje naše jaterní buňka svým energetickým přetížením, které se projeví ve formě zvýšené únavy a unavitelnosti. Játra jsou centrem vigility, tedy bdělosti. Pokud je oslabená bdělost, nastupuje unavitelnost. Zároveň se také snižuje detoxikační schopnost jaterní tkáně. Ale jaterní buňka je citlivá také na všechna virová onemocnění. Každá viróza se tak „zapíše“ na jaterní buňce. Pokud je náš imunitní systém v té době oslabený, tento zápis je výraznější a trvalejší. Pokud máme imunitu relativně dobrou, zápis na buňce bude jen malý.“

     No dobře, a co ještě můžeš uvést k funkci jater?

    „Játra kromě řízení metabolických pochodů a detoxikačních procesů mají význam na různé transformační funkce. Energeticky játra řídí šlachosvalové napětí, tedy v patologické poloze stav zvýšeného napětí svalů, o kterém již víme, že je zdrojem bolesti. Ale s napětím fyzickým na úrovni svalů souvisí také napětí psychické, emoční. To se projeví třeba migrénou, bolestí hlavy, poruchou spánku. Játra určitým způsobem vyrovnávají výkyvy v chování, především emočním. K pozitivním emocím jater můžeme přiřadit bystrost, jasný a zdravý úsudek, rozhodnost, průbojnost, předvídavost. Kondice našich jater se projevuje na nehtech. S přetížením jater souvisejí různé zažívací obtíže, bolesti břicha, pocity na zvracení, průjmy, křeče.“

     Co všechno tedy játrům škodí?

    „Především alkohol, drogy, různé chemické látky a léky. Dále tučná jídla, ale i příprava jídel smažením. A především zátěže emoční, o těch už byla zmínka.“

     A co játrům prospívá, jak je můžeme harmonizovat?

    „Tak játra hlavně harmonizuje kyselá chuť a vitamín C. Vzhledem k tomu, že jde o důležitý orgán celkového metabolismu, tak hraje dominantní roli v harmonizaci jater především strava. Především čerstvá listová zelenina, neboť játra jsou harmonizována vším, co má zelenou barvu. Vzhledem k tomu, že maximální aktivita jater je na jaře, je dobré zařadit do jídelníčku vše, co nám příroda v tu chvíli nabízí. Tedy kopřivy, saláty, špenát, polníček. Vhodná je i fermentovaná zelenina díky obsahu kyseliny mléčné a luštěniny, jako bohatý zdroj rostlinných bílkovin. V naší stravě by obecně měla dominovat zelenina, především celer, artyčoky, brokolice, čekanka, ale i rajčata, špenát, křen, cukety, ředkvičky, ředkev, tuřín, vodnice. Ta také prospívá především játrům. Nezastupitelnou harmonizační roli hrají také hořčiny, látky obsažené v hořkých bylinkách (hořec, zeměžluč, pelyněk, šalvěj, chmel, vlaštovičník, pampeliška, ostropestřec mariánský, řepík, světlík, čekanka), ale také artyčoky. Nesmíme zapomínat ani na hořčiny obsažené v našem národním nápoji, kterým je pivo. Pivo je skutečně velmi zajímavý iontový nápoj, nejen obsahem hořčin v podobě chmelového extraktu. Chmel je baktericidní, zklidňující, harmonizující, zklidňující nervozitu, odstraňující napětí. Hořčiny podporují sekreci žaludečních šťáv a žluči, tím podporují i chuť k jídlu, podporují spánek a mají celkový protistresový účinek. Ale i bohatým zdrojem řady vitamínů (A, E a především B), také přítomností minerálů a stopových prvků (hořčík, draslík, fosfor, křemík, zinek, měď, chrom nebo mangan). Pivo má harmonizující vliv na hladinu cholesterolu. Ale vhodné jsou také zelené čaje, které regulují krevní tlak, hladinu cholesterolu, ale i krevního cukru.“

     Z minulosti již víme, že každý tělesný orgánový systém v našem těle má i nějakou souvislost se smyslovými orgány. Játra ovlivňují náš zrak, je to tak?

    „Ano, játra jsou řídícím orgánem pro naše oči. Proto kondice jater odpovídá i kondici našeho nejdůležitějšího smyslového orgánu. Jak jsem říkal před chvíli, všechno, co harmonizuje játra, harmonizuje zároveň i naše oči. Především zelená barva. Proto našim očím prospívá pobyt v přírodě s pohledem do zeleně, do lesa, na louky. Ta zelená barva nás navíc zklidňuje a odstraňuje celkové tělesné napětí. Jarní detoxikační očista jater velmi příznivě ovlivňuje i náš zrak. Oči nám zprostředkují smyslové vnímání, kterým poznáváme svět. Zároveň jsou ale vstupní bránou do nitra naší duše jako určité zrcadlo. Prostřednictvím očí můžeme vnímat stupeň vědomí, duševního vývoje i pozornosti. Z očí můžeme vyčíst i aktuální nálady, tedy hněv, strach, zlost, lítost, starost, smutek, ale i radost, spokojenost, veselost a lásku. Oči nám zprostředkují náš vzhled, ale i výhled, pohled, přehled, náhled i nadhled. Většina očních poruch souvisí s emocionální složkou. Pokud trpíme krátkozrakostí, míváme strach před vnějším světem a realitou. Naopak neochota pohledu do budoucnosti, do dálky, určitá strnulost našich postojů a neochota vidět to podstatné, nás předurčuje k dalekozrakosti. Zelený i šedý zákal mají souvislost s neřešenými konflikty v našem životě vlivem určitého ustrnutí díky chybným vjemům. Z očí můžeme vyčíst i určitou kondici orgánovou, čímže se zabývá irisdiagnostika, která poskytuje komplexní diagnostiku z duhovky. Díky tomu, že člověk vidí barevně, můžeme symbolicky využívat i určité pestrosti našeho života.“

     A jak na nás působí jednotlivé barvy? 

    „Barvy nás obklopují a spoluvytvářejí tak svět kolem nás. Působení barev může být pozitivní, ale i negativní. Nejen na naše tělo, ale především na naši psychiku. Důležitou roli hraje barva našeho oblečení, ale i barva stěn bytu a pracoviště, obklady, dlaždičky, koberce, barva nábytku, fasáda domu. Ale i obrazy, květiny, rostliny, kameny kolem nás v celém okolním prostředí. Volba barvy našeho oblečení velmi často souvisí s naší momentální náladou a stává se tak určitou vizitkou našeho nitra. Velmi pozorně si všímám oblečení svých pacientů a pacientek. Protože změna barvy oblečení souvisí i s procesem terapie a uzdravování.“

     Uvedeš nějaké konkrétní příklady?

    „Černá barva je barvou smuteční, která nás určitým způsobem zavírá. Volíme ji zpravidla, pokud nechceme být viděni, třeba díky nadměrné tělesné hmotnosti. Symbolizuje určitý smutek, strach, stesk, úzkost. Oblečení černé barvy bývá označováno jako důstojné a slavnostní, ale vždy s určitými prvky jiných barev. Černé oblečení mívají soudci, exekutoři, zaměstnanci pohřebních ústavů, ale také kati. Naopak barva bílá je barva jasnosti, čistoty, koncentrace, věrnosti, klidu a míru (bílý prapor na znamení příměří). Bílá barva dominuje oblečení lékařů, terapeutů obecně, ale i duchovních. Bílé ovoce a zelenina posilují imunitu. Červená barva je symbolem tepla, ohně, zralosti, barva krve. Ale i symbolika srdce a lásky, bezpečí, ochrany, barva léta. Harmonizuje především orgány ohně, mezi které zařazujeme srdce, osrdečník, ale i cévní systém včetně krve a systém hormonální. Oranžová barva je barvou vycházejícího Slunce, barvou určité naděje, vděčnosti, nadšení, radosti a sebedůvěry, ale i nezávislosti. Žlutá je barvou Slunce, denního světla, vitality, bdělosti, středu našeho těla. Výrazně stimuluje především náš hormonální systém a tvorbu serotoninu. Zelená je barvou přírody kolem nás, barvou zklidňující, harmonizující, symbolizující hledání pravdy a rovnováhy s okolním světem. Zelená barva působí na očistu, detoxikaci, především našich jater, která posiluje. Modrá barva symbolizuje oblohu, vesmír, je spojena s poznáváním dálek, cestováním. Ukazuje nám cestu vpřed, určité hledání naší cesty. Usnadňuje nám komunikaci s vnitřním i vnějším světem. Fialová barva je symbolikou jasnosti, projasnění, zduchovnění, zklidnění, působí na celkovou harmonizaci a upevňuje naše zdraví. Purpurová barva nás vede k vyvážení hmotného a duchovního světa, indigová je symbolikou zduchovnění k vyšším formám bytí. Hnědá barva nás pojí se zemí, je to barva hlíny, půdy, barva dřeva, písku, kamenů. Vede nás k jistotám pozemské existence.“

     A když mluvíme o barvách a jejich vlivech na nás, vzpomínám si, že jsi tady kdysi také hovořil o harmonii barev na talíři.

    „Ano, prostřednictvím jídla můžeme ovlivňovat nejen to, co do sebe přijímáme, ale určitými barvami ovlivňujeme i energetické vlivy přijímané stravy. Zmiňoval jsem, že bílá barva potravin ovlivňuje naši imunitu. Ať už to je ředkev, petržel, pastiňák, květák, ale i cibule a česnek. Důležité je umění naaranžovat potraviny různé barevnosti na talíř tak, aby pro nás byla harmonie jídla i barev přínosem. Už jsem uváděl důležitost zelené barvy v působení na náš energetický systém, především na energii jater, ale i harmonizaci srdeční čakry. Vždyť se slovním pojmem zeleniny je spojována zelená barva. Brokolice, okurky, hrášek, kapusta, zelí, avokádo, fazolky, artyčoky, špenát, papriky, pórek, cukety, ale i ovoce jako hroznové víno, kiwi, hrušky, limetky. To vše pozitivně ovlivňuje játra. Dále bychom mohli povídat o zelenině a ovoci barvy červené, oranžové, žluté, ale i fialové. Každá barva má svůj význam a svoje působení v našem těle. Proto je důležitá harmonie barev na talíři s cílem ovlivnění co nejširší palety energetických vlivů.“

     S barvami jsou také úzce spojené čakry, hovoří se o čakrových barvách.

    „Každá čakra, tedy určitá energetická transformační oblast našeho těla má svou typickou barvu, která ji harmonizuje. Na tomto místě nebudu probírat celou systematiku čaker, která byla detailně uvedena v knize „Zrcadlo moudrosti“. Zmíním stručně pro úplnost pouze harmonizační barvy jednotlivých čaker. První kořenová čakra je harmonizována barvou červenou. Ať už v podobě spodního prádla nebo jiným působením, třeba kameny jako je rubín, achát, jaspis, korál, granát. Druhá čakra reaguje pozitivně na barvu oranžovou. Z kamenů můžeme vybrat karneol, měsíční kámen. Třetí je pod vlivem barvy žluté, tedy například tygřího oka, jantaru, citrínu, zlatého topasu. Tyto tři dolní čakry jsou společné pro živé tvory na planetě, tedy zvířata a člověka. Asi nejdůležitější čakrou je čakra čtvrtá, harmonizována zelenou barvou. Barvou přírody, lesa, luk, stromů, rostlin nebo kamenů zelené barvy, které tak ovlivňují srdce. A o srdci víme, že je centrem lásky a pozitivních emocí radosti, spokojenosti a pocitů štěstí. Harmonizačními kameny jsou kunzit, smaragd, nefrit nebo turmalín. Od této čakry výš jde pouze o energetické uzly lidské rasy. Pátá je čakrou komunikace a je harmonizována modrou barvou, akvamarínem, tyrkysem nebo chalcedonem. Zajímavá je skutečnost, že čtvrtá a pátá čakra tvoří pár. Srdeční odpovídá ženskému elementu a krční elementu mužskému. Šestou čakru harmonizuje barva bílá a sedmou barva fialová. Působení může být realizováno prostřednictvím safíru, sodalitu, ametystu nebo křišťálu. Na tato energetická centra můžeme působit vhodným oblečením příslušné barvy nebo působením různých kamenů, šperků nebo jiných cílených vlivů.“

     Slyšel jsem informaci o tom, že náš jazyk je spojován s různými orgány. Jak si to mám představit?

    „Jazyk je velmi zajímavý a jedinečný orgán našeho těla, který má prostřednictvím energetických drah spojení s různými chutěmi, které jazykem detekujeme. Ale zároveň je pod energetickým vlivem různých elementů. Primárně je jazyk jako orgán vnímající chutě přiřazen k elementu Země, tedy k orgánům sleziny a žaludku. Zároveň patří úloha jazyka našim játrům, tedy elementu dřeva. Jazyk je totiž určitým vyslancem našich jater. Pokud játra mají deficit nějaké látky, ať už je to nedostatek minerálů, stopových prvků, vysílají svůj signál přes jazyk tím, že máme na něco chuť. Chuť na tu potravinu, která obsahuje přesně tu deficitní látku. To je zpravidla signál, že naše tělo něco potřebuje, něco mu chybí. Tyto chutě se zvýrazňují za určitých fyziologických podmínek, jako během menstruace, dále v těhotenství a v době kojení. Jsou vesměs spojeny s touhou po vyšší hladině serotoninu, tedy po hormonu štěstí či dobré nálady. Hladové srdce touží zpravidla po čokoládě, cukru nebo jiných sladkostech. Přirozenou chuť jídel mnohdy potlačujeme jejich zpracováním a denaturací pomocí různých chemikálií, konzervačními i aromatickými látkami, mnohdy i nadměrným užíváním koření. Kuřáci mají navíc popálené chuťové pohárky, takže jídlo nadměrně solí, koření či jinak upravují, aby ho vůbec cítili a aspoň trochu jim chutnalo. Nevysvětlitelné chutě „na něco“ jsou vždy sdělením našich jater, že mají určitou potřebu v příjmu minerálů, stopových prvků nebo vitaminů. Je dobré těmto chutím vyhovět. Jazyk je tak určitým vyslancem našich jater. Jazykem, jeho pohyby a gesty vyjadřujeme i „chuť na sex“. Je třeba si uvědomit, že chuť k jídlu je geneticky důležitá pro naše přežití. Přesto mnohdy jíme, aniž máme hlad. Jen proto, že máme na něco chuť. Je dokázáno, že při různých oslavách spojených s rautovým pohoštěním zvýšíme svůj příjem stravy až o 70 %. A to jen díky tomu, že jíme zpravidla očima a konzumujeme potraviny, na které máme chuť, přestože zrovna neprožíváme pocity hladu. Z anatomického pohledu je jazyk jediný sval v našem těle, který má pouze jeden úpon. Jeho význam oceňuje i tradiční čínská medicína, která má svou samostatnou diagnostiku z jazyka. Z pohledu celostní medicíny je jazyk zajímavý tím, že je spojen s několika elementy a orgány. Element země a orgán slezina představuje naše chutě k jídlu. Jazyk jako hmatový orgán je pod řízením srdce, tedy elementu ohně. S tím je také spojena pozitivní emoce lásky, kterou do jazyku projikujeme. Element kovu prostřednictvím tlustého střeva řídí všechny sliznice, tedy i sliznici jazyka. A vlhkost jazyka přes element vody ve spojení s ledvinou je základ diagnostiky, který využívá tradiční čínská medicína. Ale i chutě, které náš jazyk rozeznává, souvisejí s jednotlivými orgány prostřednictvím elementů. Ledvina s chutí slanou, slezina s chutí sladkou, plíce ostrou, játra kyselou a srdce chutí hořkou. Svou roli hrají i vlivy prostředí. V chladném počasí a zejména v zimě jíme zpravidla více. Konzumujeme kalorická, prohřívající a hutná jídla. Naopak v létě toužíme jen po lehkých jídlech, zpravidla zeleninových, které zajistí nižší energetický příjem ze stravy. Pro zlepšení chuťových vlastností jídla používáme různé druhy koření. Díky nim zvyšujeme vůni a aroma přijatých jídel, zlepšujeme chuťové vlastnosti jídla a podporujeme tak trávení. Vhodným kořením působíme k celkovému zklidnění organismu, podporujeme krvetvorbu, posilujeme naše orgány. Koření může působit i jako afrodisiakum. Existuje i touha po určitých jídlech. Tím vzniká určitá závislost na příslušnou potravinu. Tyto závislosti lze srovnávat s návyky, které přímo ohrožují naše zdraví, jako je konzumace alkoholu, drog a dalších psychoaktivních látek. I když pochopitelně závislosti z jídla nejsou natolik závažné ve svých zdravotních důsledcích. Jsou však nebezpečnější díky protrahovanému působení, neboť si tyto závislosti zpravidla nepřipouštíme a neuvědomujeme. Jednou ze základních látek, na kterou vzniká závislost, je káva. Ale i další nápoje díky obsahu kofeinu, jako Coca cola nebo různé energetické nápoje. Významná závislost je popsána u čokolády. Další potraviny, které jeví určité známky závislosti, jsou různé oříšky a lupínky. Závislost je popsána u tučných a ostrých jídel, ale i mléčných výrobků, především sýrů a jogurtu. Velmi závažnou problematikou je závislost na pečivu, a především na konzumaci pšenice.“    

​

     Negativní emoce smutku

 

      Přes játra, oči a barvy se můžeme posunout k dalším negativním emocím, které se projevují řadou zdravotních problémů na našem fyzickém těle. Na pomyslném žebříčku jsi uváděl jako nejčastější negativní emoci stres, intenzivní strach a také hněv. K těmto emocím můžeme zařadit také smutek? Jak ten se projevuje a jaké souvislosti můžeme najít v našem těle?

    „Smutek a žal, mnohdy spojený s pláčem je typickou negativní emocí projevenou přes dráhu plic a tlustého střeva. Což jsou orgány elementu kovu. Ale také naše pasivita. Náš smutek se projeví v okamžiku, když něco symbolicky nemůžeme rozdýchat. A jsme u plic a jejich funkce v organismu. To, že plíce zajišťují správné dýchání a tím přísun kyslíku do našeho těla, to je známá skutečnost. Energetická dráha plic tak řídí dýchací cesty, ale i nos, čímž zprostředkovává jeden ze základních smyslů, kterým je čich. Co už je ale méně známou informací, že plíce řídí kůži, nervy, nepřímo i mozek. Energetický rozvrat na meridiánu plic se projeví nejen dechovými obtížemi, ale i kašlem, rýmou, ucpaným nosem, bolestmi v krku nebo dušností. Ale i alergickými projevy. Pokud jsou lokalizované na kůži, mohou to být ekzémy, dermatitidy, kopřivka. Pokud jsou lokalizované na sliznicích, tak je to zahlenění, kašel, ale i poševní výtoky. O významu správného dýchání toho bylo napsáno mnoho. Optimální dýchání je základní biorytmologický stereotyp. Bez dechu vydržíme pouze několik minut, zatímco bez jídla několik hodin i dní. Cílem dýchání je okysličení krve. Díky určitému množství železa v hemoglobinu dochází k vazebné schopnosti navázat kyslík. Ten je důležitý pro takzvané vnitřní dýchání, kterým označujeme buněčné reakce mitochondrií, závislé na určitém přívodu kyslíku. Ale správným dýcháním také přijímáme rychlou a čistou energii. Zvláště pokud zhluboka dýcháme v čistých místech jako jsou hory, lesy nebo energeticky obohacené okolí moře. Díky plnému dechu dochází k celkové svalové relaxaci s následným zklidněním psychickým a emocionálním. Optimální cílené a vědomé dýchání se uvádí jako první pomoc při řadě stavů, jako jsou stresy, strachy, vztek, hněv, ale i smutek. Dýchání tak patří mezi bazální biorytmologické procesy našeho těla. “

     Uvedl jsi, že smyslovým orgánem je nos a jím zprostředkovaný čich.

    „Čich je jeden ze základních smyslů. Je velice důležitý a v kontextu zraku a sluchu poněkud opomíjený. Také je díky svému vývoji na rozdíl od mnohých zvířat u člověka poněkud zakrnělý. Je nezastupitelný v okamžiku, kdy nás upozorňuje na nějaká nebezpečí. Tím může být zkažené maso, zkažená potravina, nevhodná jídla obecně. Ale i odpuzující látky, jedovatý plyn nebo známky kouře při požáru. Ale je také pozitivním smyslem, kterým vnímáme příjemnou vůni oblíbeného jídla nebo vůně parfému milované osoby. Ale i příjemné vůně aromatických látek, olejů, vonných tyčinek, ale i vůně přírody, květů, slunce nebo i hlíny.“

     Také jsi hovořil o tom, že plíce řídí kůži. Jak si to máme představit?

    „Ano, kůže je řízena energeticky dráhou plic. Kůže tvoří zároveň určitou hranici mezi vnitřním a zevním prostředím. Jde o určitou projekci, obrazovku či display, který je zevním projevem vnitřní poruchy. O kůži se většinou dobře staráme, neboť je to viditelná vizitka našeho fyzického těla. Proto se často myjeme, sprchujeme, kůži ošetřujeme, promašťujeme nebo i zkrášlujeme. Žádnému jinému orgánu zpravidla nevěnujeme takovou péči jako kůži. Na kůži škodlivě působí řada chemických látek, ale také mýdel, které ji vysušují. Ale také mnoho kosmetických přípravků. Naopak pozitivně na naši kůži působí Slunce. Nejen svým teplem, světlem, ale i aktivací vitaminu D. Vlivem Slunce zklidňujeme psychiku, posilujeme imunitu. Přestože Slunce je blahodárný zdroj života a vitality, mnohdy se před ním nesmyslně a úzkostně chráníme. Nevystavujeme se slunečním paprskům, oblékáme se, ale díky strachu používáme řadu ochranných opalovacích krémů s mnohdy vysokými UV faktory, které znemožní nejen tvorbu melaninu v podkoží, ale i tvorbu pro nás tolik potřebného vitaminu D. Přitom stačí ochrana přírodními prostředky, jakými jsou vhodná strava, mořské řasy, pití zeleného čaje, lokálně pak kokosový nebo olivový olej.“

     Když se vrátíme k fyzickému orgánu plic, tak víme, že plíce hrají nezastupitelnou roli v procesu dýchání. Ale dýchání je také součásti řady dechových cvičení. Bez správného dýchání si nedovedeme představit ani cvičení jógy. Kde ještě můžeme pozitivně uplatnit náš dech?

    „Dech je latinsky spiritus. Neplést s alkoholem. Ale spiritus je také náš duch. Proto řadu duchovních reakcí můžeme ovlivnit správným dechem. A na tomto místě bych zdůraznil význam dechu při meditaci. Prohloubením dechu dochází ke zpomalení tepové frekvence a úpravě krevního tlaku. To vede k výraznému relaxačnímu efektu a k uvolnění svalů díky fyzickému i psychickému napětí. Výsledkem je lepší zvládnutí stresových situací. V meditačním procesu se aktivuje tvorba endorfinů, enkefalinů a dynorfinu, což jsou hormony zodpovědné za pocity klidu, vyrovnanosti, radosti, spokojenosti a štěstí. Meditace vede také k zvýšení prahu bolestivosti, což oslabuje naši citlivost vůči bolestivým podnětům. Snižuje krevní tlak, posiluje imunitní reakce. Zvýšenou tvorbou melatoninu dochází ke zkvalitnění našeho spánku. Meditace se spolupodílí na zpomalení procesu stárnutí. Zvýšená tvorba serotoninu je důležitým preventivním faktorem úzkosti a strachu. Celkově má meditace pozitivní vliv na naše duševní zdraví jako celku, na naše vnímání pocitů štěstí, ale i na fyziologické a reparační pochody v organismu.“

     O významu meditace dnes nepochybují ani ti, kteří zrovna nejsou příliš nakloněni těmto teoriím. Ale efekty této metody jsou i měřitelné, tedy prokazatelné pro celou vědeckou komunitu. Když relaxujeme a zklidňujeme se, dochází k pocitům štěstí. Co je vlastně zdrojem štěstí a spokojenosti v našem životě?

    „To je velice filosofická úvaha. Mnoho lidí totiž zaměňuje pojmy spojené s pocity vnitřního štěstí s pocity spokojenosti, tedy spíše uspokojení. Uspokojení nám přináší materiální svět kolem nás. Peníze, hmotné statky, exotické dovolené, návštěvy luxusních restaurací, konzumace vybraných jídel a nápojů. To vše pokládáme za atributy blahobytu. Ale určité uspokojení můžeme také prožívat díky postavení ve společnosti, díky úspěchům v práci. Uspokojení nám přináší spokojené manželství, péče o děti, vztahy v rodině. Pro mnoho lidí také víra a náboženství. Tro všechno jsou vnější faktory světa kolem nás. Ale vnímání opravdového pocitu štěstí nezáleží jen na vnějších faktorech, ale především na tom, jak danou situaci smysluplně prožíváme, s jakým emočním nábojem díky bdělé pozornosti.

     K tomuto tématu se vyjádřilo v minulosti několik osobností, třeba ekonom A. Smith. „Radosti bohatství a slávy působí na naši představivost a my v tom spatřujeme cosi velkého, krásného a vznešeného. Připadá nám, že za to stojí veškeré snažení a dřina, které vynakládáme na jejich dosažení. A je to právě tento podvodný klam, který udržuje celé lidstvo v jeho pracovním nasazení.“ O něco stručněji se vyjádřil Marcus Aurelius. „Štěstí ve tvém životě závisí pouze na povaze tvých myšlenek.“ Závěrem ještě citát z úst Lva N. Tolstoje.“Štěstí nezávisí na vnějších věcech, ale na tom, jakým způsobem se na ně díváme.“

     Je pozoruhodné, že různé osobnosti z různých oborů lidské činnosti to vnímají prakticky stejně. Ostatně i buddhistické učení nás vede k tomu, že pokud učiníme někoho šťastným, prožíváme pocity štěstí také my sami.“    

     Z minulých sdělení je jasné, že každý orgán a orgánový systém našeho fyzického těla je spjatý s nějakým psychickým a emočním projevem. Ale hned na počátku jsi nám tady zdůraznil, jak významnou roli v našem emočním životě hraje srdce. Jak se tento životně důležitý orgán našeho fyzického těla projevuje?

    „Srdce je skutečně ten klíčový hráč v našem psychickém a emočním světě. Je celkem logické, že srdce náleží elementu ohně. A ten energeticky řídí hned několik orgánů našeho těla. Kromě srdce, které je zároveň pánem krve, cév a psychiky je to i osrdečník, symbolizující určitou ochranu srdce, ale i oběh, psychiku a sexuální funkce. Oběh nejen krve, ale i vitální energie. Dále sem patří i tenké střevo, které je nejen důležitým orgánem zažívacího systému, ale i důležitým orgánem imunity a detoxikace. K elementu ohně ještě zařazujeme žlázy s vnitřní sekrecí, zajištující produkci hormonů a zajišťující řadu energetických, termoregulačních a neurohumorálních funkcí našeho organismu. Pokud se zaměříme především na emoční stavy, tak pozitivní emocí srdce je radost, smích, pocity štěstí a spokojenosti. Ale i zamilovanost a láska. Na opačném konci emoční škály vidíme úzkost, depresi, neklid, agitovanost nebo rezignaci, apatii a mnohdy také nespavost. Ale i zhoršení koncentrace, zapomnětlivost, poruchy vědomí a paměti, celkovou vyčerpanost. Srdce je středem naší existence, sídlem lásky, prožitků, ale i statečnosti, velkorysosti, odvahy a citů. Při poruše životního rytmu pozorujeme různé arytmie, při zúžení citového života projevy anginy pectoris, určitou zatvrzelost, sobeckost, která může při přeceňování našeho ega vést až k infarktu myokardu. Zdroje srdečních obtíží tak jsou zlost, netrpělivost, stres, strach, potlačování citu. Na tomto místě znovu zdůrazním sílu lásky a dominantní vyzařování energie srdce, kdy elektrická síla signálu srdce je 60 krát silnější než mozku. To lze prokázat fyzikálním měřením (EKG, EEG).“

     Kterému smyslovému orgánu náleží řízení srdcem?

    „Našemu hmatu. Určitý dotek můžeme vnímat jako výživu, zejména obejmutí. Dotekem můžeme komunikovat. Volíme vždy různé a vhodné formy dotyku. Jako příklad lze uvést první dotek kojence s prsem matky, což zajišťuje i výživu. Objetí slouží k určitému přenosu energie, dotek rukou bývá projevem lásky. Dotek využíváme i při terapii, formou masáží, ale i přenosu energií. Na úrovni sliznic je dotek symbolikou polibku, ale i sexu. Stejně intenzivně vnímáme dotek s potravou na úrovni jazyka. Jazyk nám zprostředkuje vnímání chuti příslušného pokrmu. Ale i dotek jako projev lásky na úrovni srdce.“

     Elementu ohně náleží i další orgán, který je nesmírně důležitý a o kterém tady byla již opakovaně také řeč v souvislosti s imunitním systémem.

    „Tenké střevo je důležitý orgán našeho zažívacího traktu, ve kterém se odehrává především analýza všeho, co jsme do těla dostali. Vždyť plocha sliznice tenkého střeva čítá 200 m2. Tak především se tu štěpí jednotlivé součásti stravy a jejich důležité složky se dostávají do krevního oběhu, aby byly i nadále využité pro fungující energetický systém. Z hlediska východní filosofie a medicíny je tenké střevo důležitým orgánem detoxikace. Probíhají tu všechny řídící procesy, které se na celkové detoxikaci spolupodílejí. Vlastní detoxikace pak probíhá v játrech. Proto je důležité občas zařadit nějakou detoxikační kúru, třeba ve formě vhodné diety, půstu nebo i hladovky. Velmi důležitou funkcí tenkého střeva je tvorba protilátek, které vznikají v podslizničním vazivu. Vhodné protilátky pak určují schopnost a kvalitu imunitních procesů jako celku. Proto je pro optimální fungování imunitních procesu tak důležité stravování. Tedy co do tenkého střeva podáváme prostřednictvím jídla, ale i nápojů. Svou roli hrají také různé chemické látky, které do tohoto procesu vstupují. Včetně chemických léků. Nevhodná strava, která vede k překyselení jinak zásaditého prostředí, je pak zdrojem určité dysbalance, tedy nerovnováhy, vedoucí k tvorbě nekvalitních protilátek, trávících šťáv a různých hormonů, které se tu tvoří. Především serotoninu. Velmi nepříznivou reakci vyvolává zejména cukr, který nejen toto prostředí překyseluje, ale zároveň živí určité plísně, které pak tvoří toxiny, které nás následně otravují. Méně známou skutečností je úzký vztah tenkého střeva k našemu intelektu. Dokonce se hovoří o tom, že střevo je mozkem dutiny břišní. Tedy, co se odehrává v mozku, projevuje se ve střevech. Co se odehrává ve střevech, projevuje se v mozku. Je tu určitá propojenost. Proto někteří k nás vnímají, že pokud nemohu něco strávit ve svých myšlenkách na úrovni mozku, mívám problémy s trávením na fyzické úrovni. A samozřejmě to platí i opačně. Ta symbolika vzájemného propojení je patrná i na základní funkci tenkého střeva. Na fyzické úrovni je to především štěpení, čili určitá analýza a zpracování potravin. Ale i na duchovní úrovni dochází k analýze našich myšlenek. Pokud není dostatek času na tuto analýzu, dochází na úrovni fyzické k průjmu. Naopak ti, kteří příliš dlouho své myšlenky analyzují a dokud nejsou dokonale zpracovány, nechtějí je vyslovit, to samé se děje na fyzické úrovni a tito lidé trpí zpravidla zácpou.“

     To propojení fyzického a psychického těla je na této úrovni skutečně viditelné a velmi logické. Dalším orgánem pod vlivem elementu ohně je hormonální systém, který je prezentován ve východní medicíně meridiánem trojího ohřívače. Co si pod tímto pojmem máme představit?

    „Meridián trojího ohřívače neodpovídá žádnému konkrétnímu orgánu v našem těle. Ale reprezentuje spojení základních tří etáží našeho energetického systému v jeden funkčně schopný celek. Jedna etáž dolního, reprezentovaného ledvinou a vrozenou energií spolu se středním, kdy je energie zprostředkována ze stravy prostřednictvím žaludku a sleziny. A konečně horního, kdy dostáváme čistou energii dechu prostřednictvím plic. Ale zároveň je tento meridián i řídícím, který sdružuje řadu hormonálně aktivních žláz. Tedy jde o určitý princip hormonálního řízení prostřednictvím žláz s vnitřní sekrecí. Na tomto místě nebudu nyní probírat všechny hormony, které se zúčastní řízení našeho těla, ale uvedu, že mezi ty dominantní patří rozhodně hormony hypofýzy, čili podvěsku mozkového. Ta vyrábí i určité prekurzory, které dále ovlivňují další žlázy s vnitřní sekrecí. Důležité jsou především hormony štítné žlázy, řídící metabolismus v krajních a vypjatých situacích, hlavně při stresu. Pro život nezbytné jsou pak hormony nadledvinek. Pro zachování reprodukčních aktivit jsou to hormony produkované vaječníky a varlaty. Ale řada hormonů vzniká i mimo tyto hlavní žlázy, třeba ve žlázách sliznice zažívacího traktu. K nim patří hlavně serotonin, vznikající z aminokyseliny tryptofanu. Jde o hormon světla a dne, hormon štěstí, dobré nálady a životní pohody. Jeho hladina je v našem těle řízená šišinkou. Jeho produkce je aktivována světlem, ale především slunečním svitem. Proto máme zpravidla lepší náladu v době, kdy svítí slunce. Aktivován je také láskou, tedy v době zamilovanosti. Navíc má schopnost potlačovat hlad. Jeho hladina klesá při stresu, hněvu, vzteku. Tento zajímavý hormon působí na trávicí pochody, reguluje střevní peristaltiku. Jeho zdroj najdeme v potravinách jako jsou banány, mléčné výrobky, vejce, ale i ryby. Přeměnou serotoninu vzniká díky dennímu biorytmu další důležitý hormon, kterým je melatonin. Hormon tmy a noci, který ovlivňuje krevní oběh, krevní tlak, tělesnou teplotu, ale řídí také metabolické pochody v těle. Podporuje produkci pohlavních hormonů a stimuluje imunitu. Působí onkostaticky, tedy proti růstu nádorů. Jeho nedostatek způsobuje nespavost. Významným zdrojem melatoninu jsou višně. Dalším méně známým hormonem je dehydroepiandrosteron (DHEA), který je pokládán za hormon mládí a uvádí se jako biologický indikátor stárnutí. Tvoří se v mozku, kůži, nadledvinkách, vaječnicích a varlatech. Jeho maximální hladinu máme ve 20 letech, potom s procesem stárnutí postupně klesá. Působí pozitivně na pleť, brání tvorbě vrásek, aktivuje vitální a sexuální funkce. Aktivaci a zvýšení jeho hladiny můžeme provést meditací.“

​

    Epifýza – šišinka mozková

 

     Hormonální řízení našeho fyzického těla je jedním ze základních, spolu s nervovým a humorálním. Ale jaké orgány nebo hormony řídí naše těla jemněhmotná?

    „Především je to epifýza, česky šišinka. Malá žláza velikosti rýžového zrnka a tvaru jako malá šiška umístěná v naší lebce v centru mozku. Šišinka je hlavním místem tvorby spánkového hormonu melatoninu, který je z šišinky uvolňován do krevního oběhu. U savců a vyšších živočichů je melatonin důležitým hormonem ovlivňujícím cirkadiánní biorytmy, spánek a bdění a činnost pohlavních žláz. Hladiny melatoninu jsou silně závislé na střídání světla a tmy. Objevuje se také v oblasti sítnice nebo zažívacího traktu. Je tvořen z aminokyseliny tryptofanu a jeho produkce je řízena tzv. cirkadiánními hodinami v oblasti hypothalamu. Světelné záření (především pak o vlnové délce 484 nm – což odpovídá světlemodré barvě) jeho tvorbu snižuje, tma naopak jeho produkci podporuje. V noci je hladina melatoninu v krvi výrazně zvýšená. Aktivita šišinky je ovlivněna hypothalamem, který zprostředkovává informace o tom, kolik denního světla dopadá na sítnici. Denní světlo a sluneční svit má tedy vliv i na náš spánek. Šišinka je také zdrojem produkce hormonu serotoninu, o jehož funkci jsem povídal již dříve. Další funkcí je vyplavování halucinogenu DMT, který podporuje tvořivost, sny a fantazii. DMT je zkratka pro dimethyltryptamin, halucinogenní látku, která se přirozeně vyskytuje v některých rostlinách a živočiších, ale právě také v lidském mozku. DMT je známé pro své intenzivní a krátkodobé účinky, které trvají jen několik minut, ale mohou být velmi silné a proměnlivé. Někteří lidé popisují zkušenosti s DMT jako cestování do jiných dimenzí, setkání s bytostmi nebo světlem, pocit míru a lásky nebo změnu vnímání času a prostoru. Není však jasné, jak přesně DMT působí na mozek a jak je spojeno se smrtí. Někteří vědci tvrdí, že DMT je pouze spouštěčem pro uvolnění endogenních mechanismů, které jsou zapojeny do zpracování smyslových informací a emocí. Podle některých může DMT otevírat bránu do jiné reality nebo duševního světa, který je normálně skrytý naší běžnou úrovní vědomí. DMT může vyvolat halucinace, mystické zážitky a změněné stavy vědomí. Šišinka mozková je také spojována s čakrou ádžňa, která se nachází mezi obočím. Tato čakra je považována za centrum intuice, vize a duchovního poznání. Jejím symbolem je oko Šivy, které má moc ničit iluze a otevřít bránu k vyšší realitě. Staré civilizace, jako byli Egypťané, Řekové, Indové, Mayové a další, si byly vědomé významu šišinky mozkové a jejího vlivu na naše vnímání reality. Považovali ji za třetí oko, které nám umožňuje vidět skryté aspekty světa a komunikovat s bohy, duchy a jinými dimenzemi. Proto ji často zobrazovali ve svých uměleckých dílech, symbolických znacích a architektuře. Šišinka mozková, DMT a smrt jsou tedy velmi zajímavé a záhadné fenomény, které mohou nabízet nové pohledy na naši realitu a existenci.

     O šišince se v určitých kruzích hovoří jako o třetím oku. Jak to máme vnímat?

    „Je to pravda, šišinka je žláza, která je určitým způsobem napojena na centrální informační systém vesmíru, ze kterého je schopna zachytit a přenášet do našeho života určité informace, které jsou jinak pro běžné orgány a informační toky skryté a našimi technikami neprokazatelné. Tyto informace slouží k rozvoji spirituálních schopností a vnímání, ale také k vytváření spojení do vyšších etáží reality. Šišinka hraje klíčovou roli v naší spirituální revoluci.“

     Paní profesorka RNDr. Anna Strunecká dokonce o šišince napsala knihu, kterou nazvala „Šišinka – okno do božího internetu“. Tato kniha se věnuje šišince, její funkci v lidském těle z pozice biomedicíny, ale věnuje se problematice jako celku. Rozebírá též hormon melatonin, šišinku a deprese, šišinku a psychedelické drogy, telepatii, šišinku a čakry, duchovní význam světla, osvícení prostřednictvím šišinky.

     Produkuje šišinka ještě nějaký jiný hormon?

    „Ano, další trofický hormon produkovaný touto žlázou stimuluje produkci aldosteronu v nadledvině. Dochází tak k určité modulaci funkcí řady endokrinních žláz, zejména gonád, tedy pohlavních žláz. Zároveň ovlivňuje i funkci hypofýzy, tedy podvěsku mozkového. Pozitivně tak ovlivňuje produkci růstového hormonu.“

     Co šišince škodí a co ji prospívá?

    „Především ji škodí různé toxiny chemické povahy, kterým dominuje fluor a hliník. Je s podivem, že byla v minulosti povolena úprava vody tímto prvkem na úkor chloru, který je dnes běžný. Ale v USA ještě přetrvává tato praxe, v některých zdrojích se dokonce udává, že až 60% pitné vody je upravováno fluorem. Fluor zasahuje nejen toxicky do funkce této žlázy, urychluje její zvápenatění a zároveň oslabuje její schopnosti v spirituální a energeticko-informační oblasti. Toxické působení fluoru, fluoridů a hliníku je také dáváno do souvislosti s vznikem tak závažných onemocnění, jakými jsou M. Parkinson či Alzheimer. Fluor je obsažen v některých zubních pastách, uvolňuje se z teflonového nádobí. K detoxikaci šišinky fluorem je tak možné použít tinkturu z koriandru nebo konopná semínka. Detoxikačním stopovým prvkem pomáhajícím odvápnění může být také bór, obsažený v avokádu, banánech, mandlích, cizrně, datlích, fazolích, červené řepě a švestkách. Odvápnění a zlepšení funkce epifýzy zajišťuje také česnek, kurkuma a jablečný ocet. Jód se podílí na detoxikaci fluoridů a jejich vylučování. Je obsažen v mořských i sladkovodních řasách. Pozitivní účinky na šišinku jsou popisovány také u medicinálních hub, jako je čaga a u tamarindu. Šišinku můžeme aktivovat nejen její detoxikací, ale i pozitivním myšlením, meditací, působením slunečního světla a také hudbou. Především čisté solfeggio frekvence aktivují funkci šišinky svou frekvencí 936 Hz. Ale tato žláza může být aktivována také frekvencí 963 Hz, která zasahuje do více etáží v oblasti mozku.“

     Od které doby se datuje výzkum šišinky?

   „Šišinka je skutečně velmi zajímavá žláza. Jejím výzkumem se zabýval také francouzský filosof Rene Descartes (1596-1650). Ten ji zařadil na rozhraní mezi duchem a lidským tělem. Mimo jiné se proslavil zejména svým filosofickým názorem, kdy oddělil tělo od duše a položil tak základy materialistickému pojetí vědy jako celku. Formuloval tak zásady vědeckého poznání a položil základ materialistického myšlení na více než 300 let. Oddělil tělo od duše obecně ve vědě, především však v medicíně. Byl nazýván také jako Renatus Cartesius, což dalo podnět pro jeho filosofický názor jako karteziánské myšlení. Přitom už Platon (427-347 př.n.l.) dávno předtím uvedl, že „léčení jakékoliv jednotlivé součásti by nemělo probíhat bez ošetření celku. Neměli bychom se pokoušet léčit tělo bez duše a má-li být zdravé tělo i hlava, musí léčení začít duší. Neboť to je velký omyl naší doby při léčení lidského těla, že lékaři napřed oddělí duší od těla.“ Od té doby uplynulo již 2.400 let a situace se prakticky nezměnila. Jen ji právě to karteziánské učení zakonzervovalo. Ale naštěstí dochází v poslední době k určité renesanci myšlení a revizi těchto pohledů duality na celou tuto problematiku. Dochází k sbližování názorů na tělo a duši, jejich vzájemné propojení. Zejména díky pohledu východní filosofie se přibližujeme k celostnímu pohledu na člověka jako celku. Z těchto pohledů se také pomalu rodí psychosomatická medicína, která dává do souvislosti problémy fyzického těla v návaznosti a na problémy psychické, tedy přesněji na negativní emoční stavy. Ty jsou zpravidla příčinou a hlavním zdrojem obtíží, neboť vytvářejí podmínky vzniku různých obtíží, které se začínají projevovat na fyzickém těle. Zpočátku jako určité nespecifické příznaky, později jako funkční patologické stavy s další možností somatizace na strukturální úrovni. Ale o psychosomatických souvislostech toho bylo řečeno už dost i v minulosti. Proto se vrátíme k té poněkud záhadné žláze, zahalené tajemstvím, kterou je šišinka.

     Je ještě něco zajímavého kolem této záhadné žlázy, co bychom měli vědět?

    „Tři sta let před naším letopočtem se věnoval výzkumu této žlázy řecký lékař Herophilus. V rámci pitvy zkoumal a dokumentoval vše, co viděl. Jeho specialitou byl právě mozek. Pokládal ho již tehdy za řídící centrum. Zatímco struktury mozku mají svou zrcadlovou polohu v pravé a levé hemisféře, šišinka je jen jedna. Její vývoj u plodu je velmi časný, udává se, že je rozpoznatelná již ve třech týdnech a její krevní zásobení, a tudíž přísun živin je skutečně výjimečný. Z teoretických úvah a experimentů došel k závěru, že je skutečným spirituálním fenoménem, u kterého není možné empirické prověření. Díky tomu byl další výzkum této žlázy ironií osudu dále pozastaven. Až právě Descartes se snažil o poznání této žlázy. Došel k závěru, že duše je spojena s celým tělem a že právě šišinka jako tělesná část přenáší pohyb na duši. Proces myšlení může být součástí neuronových obvodů, synapsí a neurotransmiterů v našem hmotném mozku. Vědomí má vzájemný vztah s myšlením. Tímto materialistickým pojetím své výzkumy šišinky uzavřel.“

     Jak pokračoval další výzkum?   

    „V roce 1884 bylo prostřednictvím komparativní anatomie zjištěno, že šišinka byla původně fotoreaktivním orgánem, který zprostředkovával vyhodnocování délky dne a noci a stal se tak důležitým orgánem pro optimální sexuální cítění a reprodukci. Teprve až v roce 1958 byl objeven hormon melatonin, který je produkován šišinkou transformací serotoninu. S tímto objevem souvisí další odhalení určitého spojení šišinky se sítnicí našeho oka. Proto byla šišinka označena jako třetí oko s vazbou na spirituální a parapsychologické energie. Další výzkum díky halucinogenům prokázal, že ty se koncentrují právě v této žláze a vyvolávají stavy, které označujeme jako změněný stav vědomí. A pokud se ve snaze poznat tuto záhadnou žlázu posuneme ještě dál, tak zjistíme, že ekvivalentem šesté čakry jako energetického centra je na tělesné úrovni mozku právě epifýza. Její funkce je spojena s určitou schopností telepatie a jasnovidectví. Šišinka mozková je receptor a vysílač jemných vibrací, které přenáší jako myšlenky a parapsychologické fenomény vesmírem. Dostáváme se k závěrům, že jogínské praktiky, a především meditace se podílejí na zvýšené produkci melatoninu a následně způsobují na fyzické úrovni harmonizaci dechu, tlaku krevního a optimalizaci některých fyziologických pochodů, vedoucích k vnímání pohody a zdraví. Další výzkum šišinky prokazuje, že je touto žlázou uvolňován dimetyltryptamin (DMT), který je zodpovědný za vnímání mimotělesných zážitků, mystických vizí, zvláště v období blízké smrti. Tato látka může také v mozku způsobovat výskyt různých paranormálních jevů, a především vizuálních obrazů v průběhu snů.“

     Kdy má šišinka maximální aktivitu?

    „Šišinka mozková má svou maximální aktivitu v mládí, těsně před pubertou. To podporuje také teorii, která dává do souvislostí aktivitu této žlázy s dospíváním, reprodukčními schopnostmi a hormonální aktivitou. S procesem stárnutí šišinka vápenatí, což je označováno jako mozkový písek. Ale není prokázána souvislost s vápenatěním a produkcí melatoninu. I když se rýsují určité souvislosti výskytu rakoviny prostaty a prsu při snížené hladině melatoninu, stejně tak i oslabení imunitního systému. Co je však zajímavé, že lidé pracující převážně v nočních směnách jsou náchylnější k výskytu cukrovky II. typu. Což by vedlo k tomu, že melatonin ovlivňuje i metabolismus cukrů.“

     Působí na šišinku také nějaké zevní faktory? 

    „Vlivy zevního prostředí na šišinku jsou prokazatelné zejména u působení fluoru a fluoridů a dále vlivem elektromagnetického záření. Je zarážející, že nejvíce škodlivá je právě frekvence 60 Hz, tedy přibližná frekvence elektrického proudu v síti (50 Hz). Je téměř všudypřítomná a silně ovlivňující funkci šišinky. Je tu ale ještě jedna ďábelská technologie nazvaná HAARP, která dokáže svými extrémně nízkými frekvencemi zasahovat do funkce šišinky. Součást zbraňového systému, bývá využívána zejména k vojenským záměrům. I tyto frekvence však brání spirituálnímu vývoji a uzavírají tak bránu osvícení. Aktivity jogínů směřují ke zlepšenému prokrvení žlázy díky vhodnému rytmickému dýchání, které vede k její efektivní funkci díky vzestupu hladiny DMT, což je látka tělu vlastní. Umožňuje nám zaměřit myšlení do našeho nitra.“

     Před chvílí jsi tady zmínil úlohu další žlázy v našem mozku, kterou je hypofýza.     

    „Hypofýza, neboli podvěsek mozkový, je další aktivní žlázou, která se spolupodílí na hormonálním řízení tvorbou vlastních hormonů, ale i na produkci určitých prekurzorů pro jiné endokrinní žlázy. Zajímavá je zvláště její úloha v souvislosti s duchovními principy.  Úloha hypofýzy je prožívat radost a svobodu bytí, stav neomezenosti. Nutnost aktivovat sedmou čakru k příjmu neomezených myšlenek nadvědomí k vlastnímu vědění. Umožnit myšlenkám, aby se staly realitou Já. Duše je řízená pomocí emocionálních struktur. Z duše vycházejí impulzy pro hypofýzu k uvolňování hormonů. Ego prožívá realitu hmoty prostřednictvím tělesné formy. Přijatá myšlenka se manifestuje v těle, aktivuje hypofýzu a ovlivňuje epifýzu, tím dojde k probuzení mysli. Tím dochází k zvyšování a zjemňování frekvencí našich myšlenek. Myšlenky, vstupující s vyšší frekvencí ovlivňují epifýzu, která začne reagovat. Můžeme mít bolest hlavy, pocity na zvracení nebo závratě. Tato frekvence vyvolá silný elektrický proud v CNS, který je vystřelen do každé buňky našeho těla. Navýšení vibrační frekvence vede od hmotného do světla.“ 

​

   Náš druhý mozek

 

     Nadpis této kapitoly je poněkud nepochopitelný. Ale nedávno tu byla řeč o určitých psychosomatických souvislostech. Jak psychika ovlivňuje naše fyzické tělo a jak fyzické tělo ovlivňuje psychiku. Ale v našem těle fungují ještě i jiné vazby?

    „Ano, jsou to vzájemné vazby mezi jednotlivými orgány a orgánovými systémy. Takovým klasickým příkladem je tvrzení, že střeva jsou označována jako mozek dutiny břišní. Tedy se svými velice úzkými vazbami a určitou provázaností. Někdy je také označován jako enterický mozek, tedy střevní. Enterický nervový systém představuje jakýsi druhotný mozek těla, důležité komunikační centrum, které se nachází ve spletitém síťoví nervových vláken umístěných ve dvou vrstvách střevní sliznice. Pomáhá řídit funkce důležité pro trávení, imunitu a náladu. Označuje se jako sekundární mozek proto, že je tvořen souborem stovek milionů neuronů a operuje nezávisle, avšak ve spolupráci s ostatními částmi autonomního nervového systému. Pomocí třiceti různých neurotransmiterů koordinuje několik složitých funkcí. Ve střevech se nachází více než 95 % serotoninu a asi 50 % celkového dopaminu v našem těle. Enterický nervový systém funguje tak, že stimuluje svaly, které posouvají potravu trávicím traktem. Udržuje také homeostázu neboli stálost vnitřního prostředí. Tedy určitou rovnováhu, když se naše tělo setká s různými nežádoucími vetřelci, například s toxiny, viry a parazity. Pokud dojde k narušení oběhu v enterickém systému, mohou se objevit různé zažívací obtíže jako zácpa, průjem nebo bolest. Někdy jsou však tyto příznaky vlastně dobrou zprávou, neboť signalizují, že celý systém pracuje správně a podporuje vylučování patogenů. Pokud se tyto příznaky stanou chronickými, mohou pacienty i lékaře zmást. Tato záhada přitahuje vědce ke zkoumání léčebných postupů, které podněcují enterický systém ke správné činnosti, což by mohlo pomoci při různých onemocněních, od Crohnovy choroby, kolitidy a syndromu dráždivého tračníku až po neurologická onemocnění, jako je roztroušená skleróza a Alzheimerova choroba. Zkoumá se také možnost léčby psychických stavů, jako jsou deprese, úzkost a schizofrenie.“

     Jak si tedy můžeme činnost tohoto systému představit?

    „Celý systém je považován za samostatný, ale může být také řazen do periferního nervového systému mezi mozkem a míchou. Oficiálně je součástí neurovegetativního systému, tedy sympatického a parasympatického nervového systému. Klíčovým úkolem je posouvat potravu při trávení, což zahrnuje detekci a vyhodnocování toho, co je v potravě obsaženo. Má obrovskou schopnost se přizpůsobit. Buňky systému mohou přímo i nepřímo vnímat signály od střevních mikrobů a imunitních buněk a reagovat na ně, což jim pomáhá rozpoznat situace, kdy nastanou problémy. Z logiky věci vyplývá, že dochází především ke změně motility střevní, tedy procesům spojených s peristaltikou, sekvencí kontrakcí, které posouvají potravu trávicím traktem. Nezdravá motilita znamená, že se potrava pohybuje příliš rychle, kdy tento stav označujeme jako průjem. Nebo naopak příliš pomalu, kdy máme tendenci k zácpě. Nejhorší situace nastane, pokud dojde k obrácené motilitě, kdy může docházet až ke zvracení střevního obsahu. Z klinického hlediska je funkce střeva logickým začátkem léčby většiny onemocnění, o čemž jsem se zmiňoval už u alergických stavů a poruch imunity. Klíč k obnově zdraví často začíná něčím tak jednoduchým, jako je kritický pohled na stres, který zhoršuje trávení, nebo na stravovací a pitné návyky, které nám neslouží ku prospěchu. Peristaltika bývá označována jako synchronizovaný pohyb stahů, který posouvá potravu hrdlem a dále sedm až osm metrů dlouhým trávicím traktem. Může být ovlivněna nesčetnými stavy, nerovnováhami, léky, zraněními či infekcemi. Mezi příznaky problémů patří zácpa, plynatost, průjem, bolesti břicha, nadýmání, nevolnost, říhání, reflux kyselin a potíže s polykáním. Což souhrnně označujeme jako dyspepsie. Ta může být spojena také s nezdravou rovnováhou mikrobů ve střevech, což označujeme jako dysbiozu, tedy narušení střevního mikrobiomu. Celý systém úzce spolupracuje s dalšími dvěma větvemi autonomního nervového systému – sympatickým a parasympatickým nervovým systémem. Tento vztah umožňuje co nejlepší využití zdrojů v závislosti na tom, co v daném okamžiku po těle požadujeme. Autonomní nervový systém pracuje automaticky a reaguje na vše, co děláme nebo co mu sdělujeme. To, co se děje ve střevech, se promítá do mozku. Zatímco zpracovaný cukr může stimulovat mozkovou činnost podobně jako návykové drogy, zdravější potraviny mohou mozek uklidnit, uvolnit a zlepšit náladu. Strava složená z potravin se zdravým poměrem bílkovin, tuků a vlákniny je spojována se stabilní hladinou cukru v krvi a zlepšením nálady. Po dobrém jídle máme obvykle dobrou náladu. Díky vyplavení serotoninu někdy tento stav označujeme tak, že láska prochází žaludkem. Obzvláště, pokud bylo konzumované jídlo připravené milovanou osobou. Dostáváme se do působení sféry energetické, kdy je velmi důležité, zda jídlo bylo připravené s láskou či nikoliv. To poznáme zejména v restauraci, kdy velmi atraktivní jídlo nám nemusí přinést očekávaný požitek, neboť ho připravil kuchař se špatnou náladou, ve stresu nebo při depresi či smutku. Naopak mnohdy i jednoduché jídlo připravené s láskou nám dodává potřebnou pozitivní energii s dokonalým prožitkem jeho konzumace. Tak můžeme dokladovat úzkou provázanost mezi funkcí střev a našim emočním stavem. Samozřejmě je to cesta obousměrná.“

      Existují příklady určitého propojení na úrovni psychosomatiky?

     „Jako příklad můžeme uvést situaci, kdy máme nějaký problém ve své mysli, který pokládáme v tu chvíli za neřešitelný. Na fyzické úrovni se projeví tím, že nemůžeme něco strávit. Tedy poruchou ve střevní oblasti. Před chvílí jsem zmiňovat také emoční souvislosti s peristaltikou střevní. Ta je spojena s určitou reaktivitou, naší náladou. Pokud máme ve své mysli nějaký problém a chceme se ho poměrně rychle zbavit, zpravidla budeme trpět průjmem. Naopak, pokud jsme tvorové hloubaví a přemýšliví, kteří sdělují svému okolí jen dokonale zpracované myšlenkové pochody, dlouho o nich přemýšlejí, tak to samé budou činit s obsahem svých střev. Tedy pokud nebudou zbytky stravy dokonale zpracované, aby mohly opustit naše tělo. Budou trpět zácpou. Těchto provázaností mysli, emocí a nálad s projevy na fyzickém těle bychom mohli uvést jistě mnoho. Ale jako příklad to asi postačuje.“  

​

   Limbický systém

 

    Jak je vlastně řízen celý systém našeho prožívání, systém našich emocí?

   „Ještě se tedy zastavíme u problematiky emocí z hlediska prožívání. Každá naše emoce, ať už pozitivní nebo ta negativní může vyvolávat různé následné reakce v našem těle. Jak na úrovni funkční, tak i jako následek vzniku různých onemocnění. Ale přesto každý jedinec může určitou emoční situaci prožívat různým způsobem. A ta přísná individualita všech těch reakcí je řízena limbickým systémem. Je to systém několika drobných struktur v našem mozku, které spolu komunikují a spolupracují, a vytváří tak výslednou reakci, která se projeví v prožívání. Emoce můžeme prožívat krátkodobé, akutní, které nazýváme afekty. Jde o určité intenzivní výbuchy, které mohou být pro daného člověka až nebezpečné, pokud přesáhnou určitou intenzitu. Člověk nad sebou ztrácí sebekontrolu a sebeovládání až k určitému extrému. Pokud mluvíme o emocích dlouhodobých, nazýváme je náladami. Nálady bývají veselé nebo smutné a řízeny jsou v oblasti limbického systému. V tomto systému probíhají určité reakce s tvorbou mediátorů, z nichž nejznámější je serotonin, o kterém jsem již v minulosti mluvil. Pokud by nedocházelo k tvorbě serotoninu v našem mozku, trpěli bychom neustálou depresí a smutkem. Což by nás prakticky vyřadilo ze smysluplného a kvalitního života. Serotonin vylučuje řada různých orgánů, ale nejvíce střevo, kde vzniká až 70 % tohoto hormonu. V podslizničním prostoru střeva máme dvě vrstvy sítí, které nejsou napojeny na žádný jiný nervový systém a pracují tak zcela samostatně. Dalším orgánem, produkujícím serotonin jsou plíce. A z teorie východní medicíny již známe provázanost energetického systému plic a střeva prostřednictvím elementu kovu. Proto se nedostatek serotoninu z těchto dvou orgánů projevuje smutkem a depresí. Naše zdraví velice závisí na emocionální výbavě, s níž přicházíme na svět. Do ní jsou vloženy zážitky z těhotenství, porodu, raného dětství, ale i z minulých životů. Každé dítě potřebuje ve svém vývoji jak kvalitní stravu k budování hmotné složky fyzického těla, tak i stravu emocionální, zajišťující správný a funkční vývoj mozku. Dítě musí být nasyceno pozitivními emocemi, které v prvé řadě získává od svých rodičů. V raném dětství tak pozitivní emoce vytvářejí určitý pocit jistoty a zázemí, nutné pro optimální vývoj. Pokud tento pocit bezpečí nemají, vzniká v jejich těle úzkost, která se dále programuje do nervového systému. To může ovlivnit vývoj jedince na celý život. Velice důležitou emocí ve vývoji dítěte je láska. Nejen intenzivní láska mateřská, která je nejsilnější a nezastupitelná, ale láska obecně, projevovaná dotyky nebo objetím, což jsou významné laskavé projevy lásky. Programy ovlivněné emoční hladinou matky vznikají a ukládají se v mozku, které se spolupodílejí na formování prožitků v dalším vývoji. Kombinují se tak vrozené a získané emocionální vzorce, naprosto jedinečné. Jde o velmi složitý systém, který nazýváme limbický. To vše se potom projevuje ve formě chování a jednání. Každá situace se tak určitým způsobem zabarví podle emočního nastavení v tomto limbickém systému. Tento systém funguje na úrovni našeho podvědomí, nikoliv vědomě. Proto každý člověk prožívá určitou stejnou situaci odlišně podle nastavení svého limbického systému, který je jedinečný.“

​

    Zamyšlení nad hormonální regulací

 

     O hormonálních regulacích tady již byla zmínka. Ale přece jen je to oblast poměrně složitá, ve své funkci komplikovaná a pro mnohé tajemná, opředená řadou neznámých.

    „Problematika hormonálních regulací je složitá nejen pro laiky, ale i pro lékaře. Na lékařské fakultě se učíte o inzulínu, adrenalinu, estrogenu, progesteronu, testosteronu, hormonech štítné žlázy a nadledvinek. Tedy hlavních žláz s vnitřní sekrecí. Ale ten systém je ještě řízený z úrovně mozku, kde se tvoří prekurzory hormonů. Určitým zpětnovazebním mechanismem z cílových endokrinních žláz přicházejí informace do mozku, kde se vyhodnocují a dávají tak zpět další impulzy pro cílové žlázy v těle v rámci určité harmonizace hormonálního řízení. Ale přece jen je známa řada méně známých hormonů, které se tvoří třeba ve střevech. K nim patří třeba serotonin. Hormon, který je zodpovědný za určitý pocit spokojenosti a štěstí, pokud jsme konzumovali dobré jídlo. Nebo dopamin, hormon dobré nálady a radosti, tvořící se v mozku. Endorfiny se tvoří ve svalové tkáni a jsou zodpovědné také za pocity štěstí a dobré nálady. Ale ještě se zastavíme u jednoho velice zajímavého hormonu, o jehož existenci vědí jen opravdoví znalci. Přestože je pro nás nesmírně důležitý. A tímto hormonem je látka označovaná jako DHEA, tedy dehydroepiandrosteron. Patří ke steroidům, vznikajícím v nadledvinkách, pohlavních žlázách a také v mozku. Je označován také jako hormon mládí, protože jeho produkce je maximální kolem 20. roku věku a postupně klesá s věkem. Má na starosti obnovu neuronů, chrání cévní endotel a má pozitivní vliv na imunitu. Jeho produkce stoupá v období puberty, kdy má vliv na růst a formování pohlavních orgánů, ale i na vývoj fyziologických funkcí. Provokuje tvorbu testosteronu a estrogenů, tedy významných pohlavních hormonů. Stimuluje nervové buňky v centrálním nervovém systému. Jde o anabolický hormon, jeho syntéza začíná metabolizováním cholesterolu. Je dáván do souvislosti s protizánětlivým, ale i protinádorovým působením, snižuje hladiny různých chemických látek v těle. Díky antioxidačním schopnostem nás chrání před srdečními chorobami, také snižuje hladinu cholesterolu i glykémii a působí proti obezitě. Zabraňuje atrofii brzlíku, tedy oslabování imunity. Pomáhá předcházet depresím a snižuje hladiny kortizolu. Zpomaluje demenci. Zvýšení produkce tohoto hormonu docílíme cvičením, ale i cílenou meditací. Možná je i suplementace, ale ta musí být regulována a řízena pod lékařským dohledem. Setkal jsem se také s filosofickou otázkou ohledně klesající hladiny tohoto hormonu s věkem. Snížení hladiny je dáváno do souvislosti se stárnutím, naopak jeho optimální produkce může vést k dlouhověkosti. To by potvrzovala teorie pozitivního vlivu meditace na stres a na celkové zklidnění, které vede k zvýšení věkové hranice našeho dožití a zpomalení biologického stárnutí. DHEA je také hormonem, který harmonizuje mnoho dalších funkcí v našem těle, je klíčem k posilování imunitního systému, zejména ve svém působení proti virům, bakteriím i parazitům.“

​

    Smyslové orgány podle elementů

 

     V minulých kapitolách jsme povídali o různých emočních stavech, pozitivních i negativních a o tom, s jakým orgánovým systémem souvisejí. Byla tady také zmínka o smyslových orgánech, které jsou navázány na energii příslušných meridiánů a také orgánových systémů v pojetí východní filosofie. Bylo by dobré si některé souvislosti ještě zopakovat do smysluplného celku.

    „Máš pravdu, opakování je matka moudrosti. Přestože to podstatné tu již bylo řečeno. Každý smyslový orgán je svázaný s nějakým orgánem a elementem. Začneme tedy u sluchu, který je zprostředkován smyslovým orgánem ucha a je přímo řízený energií ledviny a močového měchýře. Odpovídajícím elementem je voda. Sluch nám umožní vnímání řeči, zvuků nebo hudby. Zvuky můžeme rozlišovat příjemné nebo nepříjemné, které bývají varovné. Už v kojeneckém věku posloucháme hlas milované osoby, především matky. O sluchu byla uvedena rozsáhlá kapitola včetně toho, jak je sluch důležitý. Symbolika sluchu nás přivede k přemýšlení, jak můžeme dobře slyšet, ale i naslouchat nebo poslouchat. Nejen rodiče, učitele, kněze, přednášejícího, nadřízeného, ale také svůj vnitřní hlas, svoje svědomí. Ale pokud sluch přeneseme do určité symboliky duchovní roviny vnímání, může nás informovat také o tom, co nechceme slyšet. Proto může být náš sluch oslabený, nebo budeme k některým informacím prostě hluší, nechceme je slyšet. Stejně tak i hučení, pískání a šumění v uších nás může vést k tomu, že nechceme něco poslouchat, co nám kdo říká a sděluje, a tak si vytvoříme svůj vlastní zvuk, abychom přehlušili to, co nám má být sděleno. Ale my můžeme také poslouchat nebo naslouchat svému nitru, svému srdci, svým emocím. Ale i svému tělu, které nám zpravidla posílá informace, jak se k němu máme chovat. My to mnohdy ale nechceme slyšet. To nám může přinášet určité problémy až do okamžiku, než pochopíme, že naše tělo nám posílá správné informace. Uši jsou také orgánem rovnováhy. Vnímat můžeme nejen zvuky a řeč, ale také hudbu. Hudba, to jsou určité vibrace, vlnění, kmity energie. Hudba má svou harmonii, melodii, dynamiku, hlasitost, rytmus a tempo. Příjemné vibrace nás harmonizují, uvolňují a zklidňují, vedou tak k relaxaci a útlumu. Svou roli ve vnímání hraje náš limbický systém, který umožňuje určité prožívání a motivaci. Hudba nás může energeticky dobíjet až na hranici euforie. Toho všeho se dá využívat v léčebném procesu, který nazýváme muzikoterapie. Celková harmonizace souvisí s frekvencí jednotlivých tónů působících až na buněčnou úroveň, kdy dochází k aktivaci příslušné DNA. Výsledkem je pak navození fyziologických reakcí našeho těla. Ale jak už jsem uvedl, hudba nás může přivádět až do určité euforie a mimosmyslového vnímání. To může být uskutečněno třeba prostřednictvím zpěvu chorálů v chrámech. Harmonizující frekvence způsobí vyplavení serotoninu, dopaminu, endorfinů, melatoninu, DHEA, ale i růstového hormonu nebo acetylcholinu.“

     Který další orgán se podílí na našem smyslovém vnímání?

    „Asi bychom měli uvést oči. O nich se hovoří jako o nejdůležitějším párovém smyslovém orgánu, ale je rozhodně diskutabilní, zda bychom jako dominantní měli uvést zrak či sluch. Oba jsou pro náš život klíčové a velmi důležité. Oči jsou řízeny játry a žlučníkem s odpovídajícím elementem dřeva. Kondice našich jater je tak zodpovědná za kvalitu zraku. Z očí můžeme pomocí irisdiagnostiky vyčíst kondici jednotlivých orgánů našeho těla. Oči nám mají zprostředkovat pomocí zraku schopnost vidět. Vidět věci kolem sebe, vnímat jejich tvar, velikost, charakter a především barvu. Vidět krásu, která nás obklopuje a emočně na nás působí buď pozitivně nebo negativně. Prostřednictvím očí můžeme něco krásného vidět a pozitivně se emočně naladit. Ale vidět i utrpení a bídu kolem sebe s negativním emočním prožitkem. O oku se říká, že je do duše okno. Tedy do našeho nitra. Oko nám signalizuje stupně vědomí, duševního vývoje, pozornosti, nálady. Z pohledu můžeme zjistit hněv, strach, vztek, zlost, lítost, starost, ale i veselost a lásku. Ale i schopnost myšlení, tedy vzhled, výhled, pohled, přehled, náhled, ale i rozhled. Pokud máme určitý strach před vnějším světem a realitou spolu s neochotou pohledu do budoucnosti, trpíme zpravidla krátkozrakostí. Dalekozrakost je naopak spojena s určitou neochotou vidět drobnosti a detaily našeho světa, to podstatné, mnohdy se strnulostí určitých postojů. Neřešený konflikt se projeví zánětem spojivek, neřešený vnitřní tlak nám způsobí zelený zákal a pokud ustrneme a vnímáme špatné vjemy, projeví se to šedým zákalem.“

     Třetí smyslový orgán je jazyk, kterým vnímáme chuť.

    „Ano, chuť k jídlu je geneticky velice důležitá k přežití. Smyslovým orgánem vnímající chuť je jazyk, který je energeticky pod řídícím meridiánem sleziny, slinivky a žaludku. Kromě toho je jazyk vyslanec jater. Pokud kondice našich jater potřebuje nějaký minerál, stopový prvek, vitamín nebo jinou látku, pošle jazyku informaci, že máme na něco chuť, co tuto deficitní látku obsahuje. Pokud této chuti vyhovíme, podpoříme tak kondici našich jater. To se stává často v různých fyziologických situacích, jako je třeba těhotenství, menstruace, ovulace. Chuť jídla by měla být vždy plná, původní, kopírující vždy prvotní potravinu. V posledních letech dochází k potlačování těchto chutí díky určitému cílenému zpracování, rafinaci, denaturaci, použití aromatických látek nebo chemikálií. Často se snažíme o prodloužení trvanlivosti různých potravin, zvýraznění jejich chutě, zvýšení atraktivity přidáním barviva nebo zlepšením konzistence. Tomuto procesu říkáme rafinace. Zvýraznění chutí by mělo být dosaženo pouze používáním vhodného koření. Každá světová kuchyně používá zpravidla místní koření, které je pro nás k dispozici. V našich podmínkách jsou to zejména různé druhy bylinek, které známe ze zahrádky našich babiček. Majoránka, dobromysl, libeček, rozmarýn, šalvěj, petrželka, máta, saturejka, bazalka, kerblík a mnoho jiných. Bylinková koření jsou oblíbena také u našich jižních sousedů. Ale v našich podmínkách využíváme často také kmín, sušenou mletou papriku a oblibu na našich jídelních stolech má také cizokrajný pepř, nové koření nebo mletý sušený zázvor. Ale k dochucování využíváme i česnek, cibuli, pórek nebo pažitku. Trochu jiná situace bude třeba v Indii, která je známá tím, že využívá různé kombinace a směsi koření. Ostatně nejen Indie, ale i Srí Lanka, Thajsko, Vietnam, Čína, Korea i Japonsko. Každá z těchto zemí má své charakteristické vůně jídla, které jim propůjčí určitá kombinace koření. Některé kuchyně využívají hodně ostrých a pálivých pokrmů. Ale vše má své zákonitosti a tradice. Ještě jednu poznámku k vnímání chutí u kuřáků. Ti mají vesměs poškozené své chuťové pohárky na sliznici jazyka, takže vyžadují vždy stravu, která bude chuťově výraznější a třeba i slanější, než je obvyklé. Ještě se vrátím ke smyslovému orgánu chuti, k jazyku. Ten je naprosto výjimečným svalem v našem těle, protože má jen jeden úpon při kořeni. Zatímco všechny svaly našeho těla mají vždy začátek a konec, kterým se upínají na kosti. Jazyk je také výjimečný z hlediska vnímání chutí. Na jazyku můžeme totiž vnímat všechny chutě. Tedy chuť slanou, spojenou s elementem vody a ledvinou, dále sladkou, která má vazbu přes element země se slezinou a slinivkou. Také kyselou, která je chutí elementu dřeva, a tudíž spojena s játry, ostrou, která přes element kovu energeticky ovládá plíce a tlusté střevo. Poslední chuť je hořká, která je symbolikou elementu ohně, a tedy orgánů srdce a tenkého střeva. Zajímavou šestou chutí umami bývají označovány chutě čínských a asijských kuchyní díky chemické látce glutamátu, který jejich chuť zajímavě zvýrazňuje. Jazyk je vůbec velice zajímavý i z hlediska diagnostiky. Tradiční čínská medicína využívá určitých vlastností jazyka k diagnostice různých patologických stavů a nemocí. Hodnotí tak nejen jeho barvu, různé povlaky, velikost, vlhkost, pohyby, ale i patologické nálezy na sliznici jazyka. Jeho význam je jedinečný také tím, že je praktickým spojením se všemi elementy a orgánovými systémy. Nejen díky vnímání již výše uvedených chutí, ale také určitou vazbou na tyto orgány. Již jsem uvedl, že jazyk je vyslancem našich jater. Zprostředkovává nám vnímání různých chutí. Jeho sliznice je známkou kondice našich plic a tlustého střeva. Vlhkost jazyka nás informuje o kondici ledviny. Ale k jazyku se ještě vrátíme jako k důležitému hmatovému orgánu při jídle přes element ohně, tudíž v souvislosti se srdcem.“

     Ale chuť jídla bývá spojena také s čichem, což je další smyslový podnět.

    „Smyslovým orgánem čichu je nos, který je energeticky spojován s plícemi. U člověka je čich rudimentárním smyslovým orgánem, který je zakrnělý. Přitom jeho význam není zanedbatelný. Čich je důležitý pro vnímání určitého nebezpečí, které nám může hrozit. Upozorňuje nás na zkažené a nevhodné jídlo, na odpuzující látky vznikající třeba při požáru jako je kouř, ale i unikající jedovatý plyn, na řadu nebezpečných chemikálií. Ale orgán nosu nám prostřednictvím čichu může zprostředkovávat také pozitivní vjemy, jako je třeba vůně jídla. Vždyť lahodná chuť konzumovaného jídla je z jedné třetiny tvořena čichem. Proto trpíme určitým nechutenstvím v době, kdy máme rýmu nebo ucpaný nos. Vůně jídla v nás vyvolává pozitivní emoce. Ale podobné pozitivní emoce zažíváme při vnímání vůně milované osoby, charakteristického parfému, díky aromatickým olejům a koupelím, ale i v prostředí, kde se používají vonné tyčinky. Příroda nám může zprostředkovat příjemné emoční stavy díky vůni Slunce, hlíny, květin, ovoce, zeleniny, přírody obecně.“

     Tak se dostáváme k poslednímu smyslovému orgánu, kterým je hmat.

    „I ten je velice důležitým smyslovým orgánem, jehož řízení bylo svěřeno ohni, tedy srdci a tenkému střevu. Hmat využíváme převážně prostřednictvím kůže nebo sliznice. Dotek je vnímán jako určitá forma výživy, energie, jako určitý prostředek komunikace. Proto můžeme vnímat i určité formy dotyku s určitým cílem. Ale také určitý způsob dotyku v souladu s vnitřním nastavením a vnímáním, tedy určitým emočním nábojem. Jako příklad můžeme uvést první dotyk kojence s prsem matky, který zprostředkuje výživu. Ale uvést můžeme i dotyky fyzikálních sil. Dotek vody, větru, tepla, slunce, chladu. Dotek rukou může být určitým projevem lásky, ale může mít také léčebný účel, jaký vnímáme třeba při masáži nebo při přenosu energie prostřednictvím ruky. Objetí může být vnímáno jako určitá forma přenosu energie. Dotek můžeme vnímat i na úrovni sliznic, tedy při polibku nebo při sexu. Samozřejmě také dotyk jazyka s potravou při jídle. Dotek je tak vnímám jako projev určité lásky, vnímané na úrovni srdce. Ale také dotek přes jiné smyslové orgány, jako je zrak, sluch, čich nebo chuť.“

     Tak jsme již vyčerpali všechny naše smyslové orgány a podrobně si popsali jejich vzájemné souvislosti. Je až s podivem, jak je všechno v tom našem těle propojené a všechno vlastně souvisí se vším. Což je určitý geniální záměr našeho Stvořitele.                                           

​

     Kouzlo jídla

 

     V minulých letech, když jsme se scházeli v pizzerii u Pepy, tak nám náš hostitel vždy připravil něco dobrého k jídlu. Zároveň nám vždy prozradil. Jak jídlo připravoval a jaká je země původu nabízeného pokrmu. V tom letošním roce mi to trochu chybí. Ale o tobě vím, že jsi dobrý kuchař. A také jako cestovatel vždy ochutnáváš různá jídla v místech, která navštěvuješ. Nemáš pro nás dnes nějakou inspiraci?

    „Inspirace je vždy. Ale myslím si, že v minulých letech jsme ochutnávali převážně z různých evropských a exotických kuchyní, tak by bylo možná dobré zůstat na chvíli doma a věnovat se nějakým tradicím. Jsme z Podkrkonoší, tak co přinést nějaký typický recept třeba právě od nás?“

     Vzpomínám si, že jsi v jedné ze svých kuchařek měl vzpomínku na vánoční podkrkonošské menu?

    „To je dobrý nápad. Začneme tedy trochu svátečně, i když v poměrně chudém podhůří. Samozřejmě, že tady nebudu popisovat přípravu bramborového salátu, který je ostatně připravován v každé rodině naprosto individuálně. Ale zastavím se aspoň u jedné speciality, kterou je hubník. Někdy také označovaný jako kuba. Jde o typickou specialitu Krkonoš a Podkrkonoší, ale opět s mnoha variantami. Na jeho výrobu se používají housky nebo veky máčené v mléku, v některých domácnostech kroupy nebo krupky, jinde se různě základní součásti kombinovaly. V naší domácnosti se připravoval hubník z krupice. Nejprve si uvaříme hustou krupicovou kaši, kterou pochopitelně nesladíme, ale trochu osolíme. Na rozpáleném oleji podusíme houby. Použít můžeme čerstvé žampiony, ale tradičně se používaly houby sušené, které se předem namočily do mléka. Nejraději používám zmrazené dušené čerstvé houby, které si připravím z podzimní sklizně. Smaženici vmícháme do krupicové kaše, přidáme najemno krájenou cibulku, vejce, sůl, pepř, majoránku a několik stroužků česneku (velmi důležité). V poslední době přidávám ještě sušený zázvor. Z takto připraveného těsta vytvoříme na dobře promaštěném plechu velmi tenkou vrstvu, zasuneme do trouby a pečeme do té doby, dokud není vytvořena drobná zlatavá kůrčička na povrchu a při okrajích.  Ještě na plechu se nakrájí malé kousky hubníku, které se podávají jako samostatné jídlo. V některých rodinách používají místo krupičné kaše v mléce namočenou housku nebo rohlíky. Použít můžeme i uvařené drobně trhané ječné krupky nebo kombinaci všeho výše uvedeného. Znám i rodiny, kde se připravuje varianta sladkého hubníku, kam se přidávají sušené švestky nebo jiné sušené ovoce.“

     A co další krkonošské speciality?    

    „Jde o krkonošské kyselo. Jídlo chudých, o kterém se tvrdilo, že bylo na stole šest dnů v týdnu. Jde o místní specialitu, která se připravuje z chlebového kvásku. Pokud nežijete v našich končinách, kde je chlebové těsto k těmto účelům běžně k dostání v obchodech, zajděte do místní pekárny a požádejte o kousek chlebového těsta. Po návratu domů ho vložte do větší sklenice, přidejte trochu teplé vody a míchejte, aby vznikl kvásek. Ten nechte stát v teplé místnosti asi 5 dnů.  Čím déle kvásek zraje, tím je kyselejší a polévka z něj připravená chutnější. Moje babička nechávala u kamen kvásek zrát i celý týden. Pokud usoudíme, že již nastal čas k přípravě polévky, dáme do hrnce vařit vodu, do které přidáme sušené (možno i čerstvé) houby, sůl a kmín a vše vaříme asi 20-30 minut do změknutí hub. Vlijeme připravený kvásek a za stálého míchání krátce povaříme. Mezitím na pánvi na oleji a másle osmažíme nakrájenou cibulku, kterou přidáme do polévky. Na pánvi necháme asi lžíci tuku s cibulkou, usmažíme asi 3-4 vejce a vše vmícháme do polévky, kterou dosolíme podle chuti. Vynikající chuť husté polévky vhodně doplní čerstvě vařené brambory, které zásadně vaříme ve slupce a na stole si je sami loupeme a přikusujeme ke kyselu. Tato strava chudých horalů byla na stole prakticky denně. Jen množství vajec a tuku určovalo všední nebo sváteční atmosféru, kdy se kyselo podávalo.“

     Jen chci zdůraznit, že nejde o polévku typu kyselica známou z Valašska ani o kulajdu z jižních Čech. Ale typickými jídly byly v této lokalitě převážně pokrmy z brambor.  

    „Kdo by neznal bramborák? Bramborák, ale i další jídla z brambor, sice nejsou specialitou jen oblasti Krkonoš, ale všech hor, kde se tyto plodiny pěstovaly především. Oloupané syrové brambory nastrouháme, přidáme k nim vejce, sůl, česnek, kmín, majoránku, trochu sušeného zázvoru a zamícháme. Pro křehkost bramboráku můžeme přidat trochu strouhanky (v poslední době přidávám místo strouhanky rýžové nebo obilné vločky). Na pánvi rozpálíme sádlo nebo olivový olej a malé placičky osmažíme dozlatova.“

     Ale tady v Krkonoších se také pekly určité modifikace bramboráku, známé jako halušky nebo také sejkory.

    „Příprava je podobná jako u bramboráku. Syrové brambory nastrouháme na jemném struhadle, přidáme vejce, hladkou mouku, sůl, kmín. Zamícháme a připravíme těsto, které pečeme zásadně na sucho bez tuku na rozpáleném plátu přímo na plotně kamen. Můžeme použít také nerezový plát, položený nad plynovým hořákem. Opečené halušky potíráme čerstvě rozpuštěným máslem a teplé podáváme.“

     Vzhledem k tomu, že tato jídla patří k mým oblíbeným, tak už nyní mám na ně chuť. Ale přece jen, nepodíváme se pro inspiraci také někam k sousedům?

    „Můžeme. Když jsme začali u brambor, budeme pokračovat. Tato plodina totiž nabízí mnoho různých lahůdkových variant, které můžeme vyzkoušet. Nejdříve navštívíme horské Švýcarsko. Jde o naše velmi oblíbené jídlo, které svou podstatou vychází ze speciality švýcarské kuchyně pod názvem rösti. Kamkoliv ve Švýcarsku přijdete a objednáte si tuto specialitu, pokaždé ji dostanete v trochu jiné modifikaci. Ale bramborový základ je vždy stejný. Oloupané brambory nakrájíme na tenké nudličky. Možno je nastrouhat nahrubo, ale osobně dávám přednost noži před struhadlem. Brambory osolíme a pokmínujeme. Na pánvi na malém množství sádla orestujeme na plátky krájenou cibuli, přidáme na nudličky pokrájenou slaninu a brambory. Vše na prudkém ohni restujeme, až brambory hnědnou. Poté můžeme přidat najemno krájenou červenou papriku či pórek (jen pro barevný efekt, nikoliv pro chuť). V závěru již na mírném ohni přidáme na nudličky pokrájený kvalitní sýr (optimální je pro tyto účely některý ze švýcarských sýrů na raclette nebo britský čedar, dostupný i u nás), zmírníme plamen a ponecháme, dokud se sýr nerozpustí.“

     Tak to musí být skutečná delikatesa. 

    „Dalším velmi rychlým jídlem jsou zapečené brambory, původně připravované v dobách mého dětství na dovolené v Bulharsku. U nás doma je to dominantní lehké letní jídlo. Brambory nakrájíme na plátky, jednu vrstvu položíme na dno zapékací misky, posolíme a jako druhou vrstvu položíme nakrájené papriky, na kolečka krájená rajčata a poslední horní vrstvu tvoří opět brambory. Posolíme, posypeme mletým kmínem a pokapeme olivovým olejem. V horké troubě pečeme při 200 st. C asi 20-25 minut. Místo paprik a rajčat můžeme použít jinou zeleninu, třeba špenátové nebo mangoldové listy. K oběma výše uvedeným variantám je možné přidat dušené houby (smaženice bez vajec). Ideální je směs čerstvých hub, použít můžeme žampiony, hlívu ústřičnou nebo předem namočené sušené houby.“

     A do třetice?

    „Moje velmi oblíbené bramborové jídlo, které lze použít pro všední den i pro sváteční menu. Zvláštností tohoto jídla je originální variace barev na talíři. Na plech dáme snítky různého čerstvého koření. Rozmarýn, tymián, oregano, saturejka, šalvěj. Postupně na snítky koření pokládáme na měsíčky krájené brambory, batáty, na kostky pokrájenou dýni, na plátky pak mrkev či petržel. Červenou, žlutou i zelenou papriku krájíme na větší kusy. Přidat můžeme i na polovinu rozkrojená rajčata. Nesmíme ale zapomenout na česnek, který neloupeme, jen celou paličku příčně rozkrojíme v polovině. Doplnit můžeme čerstvými žampiony. Vše esteticky naaranžujeme, posolíme a polijeme olivovým olejem. Dáme do trouby, pečeme do změknutí brambor i zeleniny asi 25-30 minut. Tento pokrm je ideální připravovat v parní troubě, zelenina tak neztratí svou barvu ani křehkost. Plech můžeme servírovat přímo doprostřed stolu, kdy si každý strávník na talíř dává různé druhy zeleniny či brambor. K pečeným bramborám se zeleninou můžeme navíc servírovat hovězí biftek, grilované maso, grilovací klobásy, mletý karbanátek samostatně připravený nebo pečený přímo se zeleninou v troubě nebo filet z ryby. Filet z tresky předem posolený můžeme potřít ostrou hořčicí či ostrou paprikovou pastou a v troubě tepelně připravit přímo se zeleninou a bramborami.“

     Teď si připadám trochu jako vegetarián. Samá brambora a o mase pouze zmínka, jako kdyby to měla být jen nějaká příloha. Nemáš něco také pro milovníky masa?

    „To víš, že mám. Dokonce vynikající specialitu. Jedno z velmi atraktivních jídel Francie. Ta je, jak známo, světovou velmocí kulinářství. Kachní prsa s kůží večer před přípravou naložíme do marinády, kterou si připravíme ze šťávy mandarinky či pomerančů s malým množstvím medu. Těsně před přípravou maso vyjmeme a osušíme. Marinádu zahřejeme, přidat můžeme další pomerančovou či mandarinkovou šťávu a podle potřeby zahustíme škrobem. Prsní steak prudce grilujeme jako klasický biftek po obou stranách asi 2 minuty, poté maso příčně několikrát nařízneme, a ještě asi jednu minutu grilujeme podle toho, jak propečený biftek požadujeme. Po krátkém odpočinutí servírujeme na talíř, polijeme pomerančovou omáčkou. Solíme až na talíři! Přidat můžeme pouze zeleninový salát. Jako příloha je vhodná bílá rýže, zelená čočka nebo ve Francii tolik oblíbené hranolky.“

     Pokud si dobře pamatuji, tak kromě italské kuchyně máš rád také indickou.

    „Indická kuchyně vyniká svou pestrostí a zejména pikantností díky používání poměrně velkého množství koření. Indická kuchyně je prakticky o koření. Proto existují také různé kořenící směsi, nazývané masala. Na kuře je to chicken masala, na ryby fish masala, na jehně třeba lamb masala. Většinu jídel tvoří různé omáčky, které se odlišují nejen použitým kořením a chutí, ale především svou pálivostí. Velmi často připravované s kokosovým mlékem nebo krémem. Mezi ty jemné a málo kořeněné patří zejména korma. Typické indické jídlo lahodné chuti, které není ostré, i když pochopitelně může být. Na přepuštěném másle ghí osmažíme pokrájenou cibuli, přidáme kořenící směs korma masala, na plátky nakrájená 2 rajčata a 2-3 lžíce bílého jogurtu. Krátce orestujeme, přidáme na plátky sekané lupínky z mandlí a na kostky krájené maso. Ideální je jehněčí, může být i kuřecí či krůtí. Vše zamícháme a zalijeme kokosovým mlékem. Osolíme a dusíme do změknutí masa. Na závěr ještě do omáčky vymačkáme šťávu z limetky, kterou jen doladíme vynikající chuť. Podáváme s typickými indickými plackami nebo s bílou vařenou rýží.“

     Pokud chceme ostřejší indické jídlo?

    „Tak to může být tikka masala opět s kuřecím nebo jehněčím masem. Nebo různé druhy karí omáček. Madras, korai, máslové omáčky opět různé pálivosti. Nejostřejší variantou pak bývá vindaloo, to jsou skutečné žiletky na talíři. Pak jsou tu jídla připravená ve speciální peci, tándoru. Používají opět specifická koření, vhodná pro tuto úpravu pečení. Těch různých variant a omáček nabízí každá restaurace podle svých možností a vlastních receptů. Ale moje nejoblíbenější indické jídlo je sish kebab. Jehněčí maso hrubě umeleme na strojku, přidáme jogurt, sůl, mletý koriandr a červenou kořenící směs tandori masala v dostatečném množství. Připravíme si malé šištičky, které pamatujeme ze školních kuchyní pod jménem čevabčiči. Ty nabalíme na dřevěné tyčky o průměru asi 5-6 mm, nejlépe na násadku vařečky či kvedlíku. Pečeme v rozpálené troubě na 230 st.C asi 15 minut. Jako doplněk poměrně suchého pečeného mletého masa je vhodný dip, připravený z jogurtu, smíchaného s červenou, žlutou nebo zelenou karí pastou. Jako přílohu je vhodné podávat indické placky, můžeme i rýži. Ale pokud chceme ochutnat z různých indických koření, vůní a variant jídel, objednáme si talí. Je to speciální tác, na kterém je několik různých jídel, které můžeme kombinovat. Vždy s rýží nebo indickými plackami a vždy je tu také raita.“

     A co je to raita?

    „To je taková univerzální příloha k indickým pokrmům, použitelná téměř ke všem. Oloupanou a na kostky krájenou okurku osolíme, přidáme několik lžic jogurtu a kořenící směs raita masala, přidat můžeme i mletý koriandr. Zamícháme a podáváme jako salát. Raitu můžeme ozdobit na povrchu čerstvými lístky koriandru. Ale nemusí vždy obsahovat okurku.“

     A co má ještě zajímavého a netradičního v nabídce indická kuchyně?

    „Biriyani. Vynikající indické jídlo, které připomíná naše rizoto. Předem si uvaříme rýži, kterou necháme vychladnout. Je potom více suchá a sypká, což je pro tento pokrm výhodou. Na přepuštěném másle ghí osmahneme pórek nebo cibuli, přidáme některou z kořenících směsí biriyani, několik lžic hustého jogurtu, sůl, na plátky krájená rajčata a chvíli restujeme. Přihodíme hrst kešu oříšků. Poté přidáme na kostky krájenou zeleninu, nejlépe mrkev, petržel, celer, možno přidat dýni, cuketu, lilek. Pokud máme čerstvý tamarind, přidáme ho k dusící se směsi. Po změknutí zeleniny vmícháme vychladlou rýži, dochutíme, a ještě chvíli prohřejeme. To je klasická varianta vegetariánská. K takto připravené rýžové směsi můžeme přidat krevety, restovaná kuřecí prsa, nebo marinované a tepelně upravené jehněčí maso. Co ještě stojí za zmínku z indické kuchyně, tak je to nabídka různých placek, zpravidla pečených v tándoru. Ty se připravují buď jako kvašené, kynuté nebo přírodní z různých druhů mouky, včetně luštěninové.“

     A co bys doporučil vegetariánům?

    „Indická kuchyně je převážně vegetariánská. Pokud obsahuje maso, je to zpravidla jen velmi malé množství. Takže různá karí, omáčky, rýže, placky. Ale co by měl každý vegetarián ochutnat, tak to je paneer. Čerstvý sýr, upravovaný na mnoho různých způsobů díky různým druhům koření. Osobně preferuji paneer se špenátem. Vynikající, lahodná, nepříliš ostrá kombinace. Indické kuchyni dominují také luštěniny. Dahl je červená čočka v ostré zeleninové omáčce podávaná s rýží. To je jídlo chudších vrstev obyvatelstva, zvláště na jihu země. Ale je také populární v Nepálu či na Srí Lance.“ 

     A co indické nápoje?

    „Klasické jsou samozřejmě černé indické čaje. Bývají vesměs velmi silné, proto se obvykle pijí s mlékem. Přidává se do nich opět různé koření, jak jinak, jsme přece v Indii. Zpravidla je to čerstvý zázvor, různé druhy mletého pepře, hřebíček, skořice a kardamom. Někdy i badyán, ale nabídka čajových kořenících směsí je opět velká. Můžeme je zakoupit již komerčně namíchané pod označením tea masala. Dalším zajímavým nápojem je lasí. Což je vodou ředěný jogurt, ochucený zpravidla koriandrem s trochou soli. V poslední době je velmi oblíbená jeho sladká varianta s lahodným ovocem, jako je papája nebo mango. V poslední době je v Indii oblíbená také Coca cola.“  

     A nemusíme se bát jídla na ulici, abychom neměli potom nějaké zažívací problémy?

    „To musíme. Indie je na tom s hygienou poněkud jinak, než na co jsme zvyklí. Vždy se ale řídíme tím, jak daná restaurace, stánek či prodejní místo vypadá, jak je čisté, jak čistě je oblečený kuchař nebo prodejce. Zkrátka, jak na nás působí jako celek. Druhou zásadou je, že bychom měli konzumovat jídlo tepelně upravené, ideálně takové, které prošlo ohněm nebo varem. A třetí zásada spočívá v konzumaci nápojů pouze z uzavřených láhví nebo plechovek s vyloučením ledu, který může být připravován z kontaminované vody. Ovoce je ideální takové, které si můžeme sami oloupat. Jinak je indické jídlo vynikající a jeho nabídka ohromující.“

    Psychosomatika a etikoterapie

 

     O psychosomatických vazbách tady mluvíme prakticky stále. Ale co si máme představit pod pojmem etikoterapie?

    „Je to pojem, který vznikl již v minulém století a označuje určitou vztahovou symboliku duchovních příčin nemocí, kterou lze využít v terapii. Podle Wikipedie jde o samostatný komplexní preventivně léčebný systém, podporující svobodnou vůli nemocného s cílem uzdravení změnou vlastních postojů. Za zakladatele v našich zemích je považován lékař Ctibor Bezděk, který v roce 1931 vydal knihu, kterou nazval Záhada nemoci a smrti – etikoterapie – léčba mravností. Etikoterapie by se dala přeložit do češtiny poněkud krkolomně jako zvykoterapie. Terapeut nastavuje určité zrcadlo a vybízí tak nemocného k pohledu na vlastní obtíže, vybízí k vlastní aktivitě a změně zvyklostí a návyků v jeho životním režimu. Jinak můžeme tento pohled označit také jako zjišťování duchovních příčin nemocí, tedy, co nám naše tělo říká a sděluje prostřednictvím různých, převážně zdravotních obtíží.“

     Jak si to můžeme představit konkrétně? 

    „Vycházíme z různých negativních pocitů, které nám mohou poškozovat naše zdraví. Patří k nim závist, nenávist, křivda, zloba, lítost, strach a trápení se pro druhé. O některých jsme již hovořili. Zvláště intenzivní mohou být strachy a zloba. Pokud některé z těchto pocitů vpustíme do svého nitra, můžeme si způsobit zdravotní problémy. A tady je to propojení našeho fyzického těla a psychiky. Tedy konkrétní psychosomatické souvislosti. Jakmile onemocní duše, onemocní i tělo. To je výrok filosofa Sokrata. Proto je tak důležité mít sám sebe rád. To není pýcha nebo sobectví, to je klíčový vztah k naší duši. Tento vztah souvisí s přijetím sebe „tady a teď“. Když řešíme minulost, tak víme, že ji nemůžeme změnit. Když řešíme budoucnost, tak víme, že se pohybujeme pouze v určitých procentech pravděpodobnosti. Ale pokud řešíme stav tady a teď, musíme řešit sami sebe. To se nám mnohdy nechce, protože bychom museli řešit sebe a uvědomovat si svůj stav. A to vyžaduje určitý postoj a vztah k pravdě o sobě. A pochopitelně určitou změnu postojů, pokud skutečně chceme problém řešit. Z tohoto tvrzení tak vyplývá, že není možné pomáhat a zachraňovat člověka, který si to sám nepřeje. Proti jeho vůli, byť vždy v dobré víře. Což v dnešní době činí řada lékařů, pochopitelně s přesvědčením, že pomáhají. Zachraňují člověka různými léky, chemikáliemi a preparáty, které ovlivňují to, na co si pacient stěžuje. Ale dochází jen ke zmírnění nebo potlačení obtíží, nikoliv k jejich léčení a odstranění.

     Tím se dostáváme k filosofické úvaze o současném zdravotnictví. To pokládáme za moderní, vyspělé, které zvláště díky vyspělé a precizní diagnostice dokáže odhalit mnohé, někdy jen drobné, ale i závažné nálezy na fyzickém těle. A pochopitelně má ihned řešení v podobě podání příslušného léku. Když podám lék, tak léčím. A pokud určitou dobu léčím, tak vyléčím. Ale ono tomu tak ve skutečnosti není. Léčením pouze potlačuji nebo zmírňuji něco, co je zevním projevem celkové nerovnováhy a ne-moci naší duše. Když máme tak vyspělé zdravotnictví a umíme léčit, tak proč nejsou již všichni zdraví? Konzumace léků v tom obrovském množství se posunula na hranici závislosti, dokonce ještě dále, než byla ještě nedávno popisována drogová nebo alkoholová závislost. A tím se dostáváme k základnímu problému současného zdravotnictví, které již mnohdy nezvládá to množství pacientů, kteří vyžadují lékařskou pomoc, neboť jsou stále nemocní. A to i přesto, že se neustále léčí. Ale oni léčí pouze své tělo, nikoliv svou duši. A to propojení je skutečně zásadní.“ 

     Jak praví klasik, neexistuje zdravá duše a nemocné tělo, tak jako neexistuje nemocná duše a zdravé tělo.

    „Nejlépe jsou na tom lidé, kteří vnímají stav své duše. Tedy určitou pohodu či nepohodu. To souvisí s tím, že každý orgán v našem těle má své fyziologické poslání, ale také určitou duchovní dimenzi. Jako klasický příklad můžeme uvést stres, který ovlivní funkci žaludku nebo strach se svým negativním působením na ledviny. Už o tom byla nedávno řeč, že ledviny mají tendenci k oslabení také díky negativním mezilidským vztahům. Ať už je to vztah partnerský, rodičovský, sourozenecký nebo pracovní, ale i mimopracovní. Chybným vztahem si vyvoláváme určitý stupeň vnitřní agresivity, který se na fyzické rovině projeví nadprodukcí adrenalinu se všemi svými negativními důsledky. Jeden z těch nejčastějších a zároveň nejbanálnějších problémů fyzického těla se projevuje bolestmi v zádech. V oblasti zádového svalstva probíhá meridián močového měchýře, dokonce ve dvou liniích podél páteře. A souvislost jangového močového měchýře s jinovou ledvinou již nemusím zdůrazňovat. Na jiném místě jsem při jednom rozhovoru uváděl souvislost našich potlačovaných negativních emocí s bolestmi v určité etáži páteře, tedy na zádech. Jen stručně a pro oživení paměti. Na krční páteři a kolem lopatek se projevují dominantně naše stresy, mezi lopatkami potom smutek, žal a úzkosti. Bederní páteř je doménou našich starostí a křížová oblast zad mnohdy s propagací ke kyčelním kloubům nebo do dolních končetin jsou naše typické strachy. Bolestí v zádech, které mají přímou souvislost s vlastní páteří, je skutečně málo. Především úrazy, hlavně zlomeniny obratlů, pokročilé degenerativní změny nebo Bechtěrevova choroba. Souvislost s oslabením ledvin mají prakticky všechny gynekologické problémy. I tady se mnohdy podepisují na obtížích mezilidské, především partnerské vztahy. Ale u mužů to mohou být také obtíže s prostatou.“

     A co takové bolesti hlavy, velice časté obtíže, na které si stěžujeme?

    „Bolest hlavy není nemoc, ale příznak. Bolest obecně je volání těla o pomoc. Bolesti hlavy mohou být nejčastěji jako důsledek funkčních poruch krční páteře, tedy zvýšeného svalového napětí v zátylku a kolem lopatek. K tomu dochází v důsledku stresu, ale také třeba v souvislosti s fázemi Měsíce, zvláště při úplňku. Další příčinou bolestí hlavy bývají hormonální změny a nerovnováhy. Což znají ženy třeba v souvislosti s menstruačním cyklem. Ale i celkové napětí našeho těla přes energii dráhy jater může vyvolat bolest hlavy. Spíše výjimečné jsou pak závažné příčiny jako třeba nádory, cévní výdutě, cysty, neprojevené vrozené vady. Ale tady se pohybujeme v promilových číslech. Když zapojíme svůj myšlenkový pochod se zaměřením na řeč našeho těla, na naši duši, tak si mnohdy říkáme, že mi to hlava nebere, že toho mám plnou hlavu nebo že se mi z toho hlava rozskočí. Logicky, co mne bude tedy bolet? Hlava. Poněkud specifickou bolestí hlavy může být migréna, která má své charakteristické příznaky, poněkud odlišné od běžných bolestí hlavy. Východní filosofie rozlišuje tři typy migrény. Žaludeční, žlučníkovou a ledvinovou. Typická žaludeční migréna může být vyprovokována jídlem, ale i stresem. Žlučníková migréna hněvem, vztekem, zlobou. Začíná zpravidla na spánku. Ledvinová migréna začíná v zátylku a rozšíří se pak po celé hlavě díky strachům a obavám nebo také díky nedostatečnému pitnému režimu. V okamžiku, kdy vám začíná bolest hlavy, zamyslete se nad tím, co tomu předcházelo, pak nejlépe můžete zjistit skutečnou příčinu, která problém vyvolala. A v budoucnosti se pochopitelně vznikající bolesti hlavy vyvarovat.“

     A co když zjistím příčinu, kterou nemohu ovlivnit?

    „Takové bolesti hlavy mohou být způsobeny vlivy změn počasí. Tedy zvýšeným nebo naopak sníženým tlakem vzduchu, přechodem fronty nebo určitým typickým prouděním větru. Často východním nebo západním, podle toho, na jaké proudění jsme citliví. Takové vlivy skutečně nejsme schopni ovlivnit, ale pokud známe příčinu, můžeme je krátkodobě tlumit nějakými prostředky přírodní medicíny nebo výjimečně i analgetiky. Bolest hlavy může být také aktivována v souvislosti s fázemi Měsíce, většinou tedy při úplňku. Některé svaly v době úplňku jeví zvýšenou aktivitu a tendenci ke stažení, což se může následně projevit právě bolestí hlavy.“    

     A co bolesti kloubů?

    „I tady můžeme hledat určité souvislosti, kdy nám tělo posílá určitou informaci o tom, kde se nachází skutečná vyvolávající příčina. Mechanický problém ve vlastním kloubu jako projev artrózy kloubní bývá pouze výjimečně tou hlavní příčinou. Stejně tak je velmi často přeceňována otázka degenerativních onemocnění, zvaných artróza kloubní. Mnohdy jsou nám sdělovány jako příčiny bolestí různé výrustky a nárustky na kostních výběžcích. Ale každý, kdo měl někdy kloubní bolesti tak uvádí, že někdy jsou bolesti výraznější, jindy zase mírnější. Ale mezitím ty degenerativní změny nikdo neošetřil ani neoperoval, takže asi nebudou tou skutečnou, pravou a jedinou příčinou bolestí. Většinou se jedná o problémy kolem kloubu, tedy v měkkých tkáních, jak je označujeme. Tedy v pouzdře kloubním, kolemkloubních vazech, ale i v okolních svalech. Tam bývá velice často zdroj vlastních bolestí. Zároveň je ta bolest vlastně určitým varovným a obranným mechanismem, který nás chrání, aby nedošlo k většímu poškození kloubu nadměrnou činností nebo zátěží. Když kloub bolí, tak mu ulevujeme, ale nezatěžujeme ho, protože potom více bolí. Na bolestech kloubů se také mnohdy spolupodílí nadměrná mechanická zátěž v podobě nadváhy nebo obezity. Obecná symbolika kloubu je pohyblivost, volnost, přeneseně i schopnost pohybu. Kyčelní kloub je určitou symbolikou pokroku. První pohyb vpřed, pokud chceme někam jít, musí vycházet právě z kyčelního kloubu. Pokud už nechci nikam kráčet vpřed nebo pokud se bojím udělat nějaký krok do neznáma, začnu mít problém s bolestí kyčelního kloubu. Symbolika kolenního kloubu je pokora. Pokud přijímám přírodní zákonitosti tohoto světa s určitou pokorou, problémy zpravidla nemám. Pokud ale nepřijímám s určitou pokorou třeba projevy stárnutí svého fyzického těla, tak kolenní kloub bude tím prvním, který mne na to upozorní svou bolestí. Řada žen, které procházejí procesem klimakteria, tuto situaci nezvládá. Neboť si nechtějí připustit, že už nebudou plnohodnotnými ženami, když přestávají menstruovat. A proto začínají svou tělesnou řečí v podobě bolesti jako první reagovat kolenní klouby, neboť s pokorou nepřijímáme zákonitosti tohoto světa, tedy proces stárnutí. Ale kolena nás také mohou bolet proto, že s pokorou nepřijímáme to, že nás někdo chce dostat na kolena, tedy určité ponížení.“

     Tak to jsou ukázky řeči našeho těla, tedy řeči naší duše, jak s ní pracuje etikoterapie.

    „Ještě se vrátím ke strachu, tedy negativní emoci s nejsilnějším, mnohdy až zhoubným nábojem. Ten strach mohu mít z někoho, z něčeho, ale i sám ze sebe. Že třeba něco nezvládnu tak, jaká je moje představa. Ale existuje tady ještě jeden strach, a to je strach za někoho druhého. To je situace, která nás mnohdy ovládá, ale my nemáme šanci ji nějakým způsobem ovlivnit, neboť se netýká přímo nás. Jsou to strachy za rodiče, za sourozence, ale především za děti, ale i za partnera. Zvláště v tíživých životních situacích nebo při onemocnění. Takové situace bývají pro mnohé neřešitelné a zbytečně se trápí, i když nemohou pomoci. Ale je třeba si uvědomit, že na tomto světě jsme pouze a jen a jen sami za sebe. Takže je v naší reálné osobní moci pouze pomoc pro nás samotné. Tím, že se na nějaký problém druhé osoby podíváme s určitým nadhledem a pokusíme se ten negativní emoční náboj zmírnit, když už ne odstranit. Především si uvědomit, že každá duše na tomto světě je naprosto jedinečná a jednající jen za sebe. Já ji mohu pomáhat, ale nesmím se trápit tím, že ona má určitý problém, který je třeba pro její vývoj duše důležitý a klíčový. Což zase nemusím vědět já sám a trápím se tak relativně zbytečně. A proto si má naše duše negativní situace prožít, a hlavně řešit sama.“

     Já vím, že se to poměrně jednoduše říká, ale skutečnost bývá mnohem složitější. Zvláště matky trpí při problémech svých dětí, protože ta vazba duší je tu mnohem silnější. Pak je tady ještě křivda.

    „Tak to je pro mnohé velký problém. Když nám někdo ublíží a my se cítíme ukřivděni. První, co nás vždy napadne je to, jak to tomu dotyčnému oplatit. A nejraději i s úroky. Pocit ukřivděnosti se na našem těle projeví nejprve jako rýma. To je zase ta symbolika řeči našeho těla. My zpravidla neznáme karmické souvislosti, proč nám jiná duše ublížila. Ale nás to trápí a chceme určité řešení. Toho dotyčného, který nám křivdu způsobil, nemůžeme beztrestně fyzicky atakovat ani jinak potrestat. Ani ho nezměníme. Ale i s křivdou se dá pracovat. Můžeme změnit sebe, tedy svůj pohled na celou tu situaci. A to je symbolika odpuštění. To odpuštění nemůže proběhnout tak, že si ve své mysli řeknu, tak ti tedy odpouštím. Ale ve skutečnosti mne problém v myšlenkách trápí i nadále. To skutečné odpuštění musí jít přes srdce, přes intuici, přes mé vnitřní já. A tady je skutečně potřebná obrovská síla, která díky odpuštění křivdu rozpouští. Bez odpuštění není uzdravení. Abychom mohli odpustit, musíme nejprve celý problém přijmout. Pokud o problému vím a jeho řešení si hrnu stále před sebou, nikdy ho nevyřeším. Teprve po přijetí problému ho můžu řešit. Zda správně nebo chybně, to už je na nás. Ale důležité je začít ho řešit.“

     Byla tady řeč o našem vztahu k různým negativním emocím a jak se projevují na fyzickém těle. Jak je to z hlediska etikoterapie s našimi játry?

    „Jak jsem již uváděl, játra mají ve svém obraze negativní emoci hněvu, vzteku, zloby, zášti, lítosti, křivdy, ale i žárlivosti. Tady lze opět na příkladu řeči našeho těla nejlépe ukázat, jak se chová vztek a zloba. Já se zlobím. Já se mohu zlobit na někoho, že mi něco provedl. Ale mohu se zlobit na něco, že mi třeba nefunguje. Mohu se zlobit i sám na sebe, že se mi něco nedaří tak, jak si představuji. To všechno jsou emoce, které se projeví především na naší největší žláze v těle, kterou jsou játra. Vztek, zloba a hněv byly nejčastější negativní potlačované emoce v době covidové. Proto má více než 95 % lidí přetížená játra, tedy spíše jejich energii. Zloba samotná pak vede ještě k jednomu cíli na našem fyzickém těle, a to je zánět. Zánět je vždy nějaká forma zloby. Zánět může být lokální, kdy nás tělo informuje o postižení orgánu, odpovídající energeticky důvodu zloby. Ale může se i generalizovat. V případě, že naše dlouhodobá zloba je přísně cílená, na někoho, na něco, tak se energie zánětu jakoby zahušťuje a vzniká nádor, Pokud jde o jinový orgán. Nebo kámen, pokud je zasažen orgán jangový. Známe přece typické žlučníkové kameny při opakovaných zánětech žlučníku, zvláště u lidí, kteří jsou emotivní, vzteklí, žárliví, často hněviví nebo lítostiví. Nebo kameny ledvinové, pokud jde o cílenou negativní emoci strachu. Játra jsou velice důležitým metabolickým orgánem, kde se odehrávají prakticky všechny metabolické pochody v našem fyzickém těle. Záludnost nemocí jater spočívá v tom, že játra nikdy nebolí. Bolest se objeví teprve při jejich expanzi cystami, nádorem nebo zvětšením. O funkční důležitosti jater svědčí skutečnost, že stačí jedna desetina zdravého jaterního parenchymu, aby játra dostatečně zastávala svou metabolickou funkci. V souvislosti s poruchou jater a žlučníku může souviset také porucha trávení. Symbolika řeči našeho těla nám říká, že nemohu něco strávit. Většinou na úrovni našeho myšlení, naší psychiky, našich emocí, což se logicky přenáší na příslušný orgán, který je za tuto funkci odpovědný. A to jsou nejen játra, ale i žlučník. Dochází pak k různým formám poruchy trávení, které na fyzické úrovni vnímáme jako nadýmání, říhání, nechutenství, pocity plnosti, poruchy střevní peristaltiky, které vedou k určité lenosti střev nebo poruchám vyprazdňování. Negativní emoční stavy spojené s přetížením jater se také projevují na očích. O tom tady již byla řeč. Tady jen upřesním opět řeč našich orgánů v tom smyslu, že mnohdy hovoříme o lidech, kteří se dívají na svět růžovými brýlemi nebo naopak mají ve svých očích výraz vzteku a krvavého pohledu. Když nechci něco vidět svýma očima, přestože jsem přesvědčený o tom, že to tak je, budu si vytvářet šedý zákal. Zelený zákal vzniká tím, že mám ve svém těle a na svých játrech určité napětí, které se projeví na očích. Tím se zvyšuje nitrooční tlak a dochází opět k poruchám vidění. O často neprojeveném a potlačovaném tlaku v našem fyzickém těle jsme už také hovořili. Může vést jako jedna z příčin také k bolestem hlavy. U starých lidí se mohou na kůži objevit určité hnědé skvrny, někdy též označované jako stařecké. Jejich původ může být v poruše funkce hormonu melaninu z nadledvinky, ale také jako důsledek určité lítosti nad nevděkem, s projevy trápení a strádání, což jsou opět projevy přetížených jater.“

     Setkal jsem se s názorem, že po operaci žlučníku, vedoucí k jeho odstranění, se objeví řada poruch, které souvisejí s dráhou žlučníku.

    „Znám tyto názory. Tím, že si nechám odstranit svůj žlučník, tak mi v mém energetickém těle zůstává meridián žlučníku se všemi důležitými vazbami. Trpí tak jen fyziologická funkce vyprazdňování žluči s určitou poruchou trávení, což se dá korigovat změnou stravovacích návyků. Ale energetická, emoční i duchovní vazba na tento orgán zůstává zachována. Tedy projevy hněvu, vzteku, zloby po operaci rozhodně nezmizí. Jen nemají svůj cílový orgán a přenášejí negativní vliv na orgány jiné, jako jsou sousední játra nebo i slinivka břišní. Ta je také často zdrojem různých zažívacích poruch.“

     Hovoříme o životně důležitých orgánech našeho těla. Ale jedním z poněkud opomíjených orgánů je rozhodně právě slinivka břišní a zejména pak slezina. Jak ta se projevuje?

    „Máš pravdu, o slezině jsme se na lékařské fakultě učili, že je to hřbitov červených krvinek a lymfatických nečistot a kalů, ale i orgán spolupodílející se na imunitních reakcích. Pokud měl někdo poranění břicha s pohmožděním sleziny, tento orgán mu byl odstraněn s tím, že je celkem postradatelný. Až teprve východní filosofie a čínská medicína mne přivedla k tomu, jak je nesmírně důležitý. Meridián sleziny v sobě zahrnuje nejen orgán, od kterého si bere své jméno, ale právě i slinivku břišní, která je energeticky úzce provázána právě se slezinou. Negativní emocí energie dráhy sleziny jsou naše starosti. Ale také určitá lítost a pocity osamělosti, pocity křivdy, nedostatek pokory. Což se může projevit třeba bolestí kolenních kloubů z vnitřní strany, zvláště při chůzi ze schodu a z kopce. Po vnitřní straně kolenního kloubu totiž probíhá meridián sleziny. Velice často mám pocit osamělosti, že mi někdo nebo něco chybí, a proto se trápím, mám starosti. To je řeč naší sleziny. O významu sleziny v otázkách imunity jsem již hovořil v předchozích kapitolách, kdy jsme se věnovali komplexně otázkám obranyschopnosti organismu. Ale ještě se krátce zastavím u slinivky břišní. Ta má několik funkcí, které jsou vždy spojeny s určitou zdravou agresivitou. Ve slinivce se tvoří šťávy, obsahující řadu různých enzymů a látek, které se spolupodílejí na štěpení bílkovin a tuků v tenkém střevě. Takže je nutná určitá agresivita těchto pankreatických produktů, aby bylo dosaženo dokonalé trávení a zpracování stravy. Ale slinivka je také zdrojem produkce inzulínu, což je veledůležitý hormon nutný ke štěpení cukrů. Opět určitá agresivita. A nyní můžeme přejít k duchovním příčinám poruch slinivky břišní. Pokud je ta agresivita v našem myšlení určitým způsobem potlačována, dochází ke zlobě. Ta se projeví, jak už víme, zánětem. Ale pokud celý proces progreduje a naše zloba a agresivita je namířena na konkrétní osobu, vzniká ve slinivce břišní nádor. Nádorový proces vzniká u osob, které bývají submisivní, spíše introvertní, a tak nezvládají určité tlaky, určitou dominanci a formu agresivity svého okolí. To se projeví formou nádoru. Proto bývají zhoubné nádory slinivky břišní velmi agresivní a urychlují proces odchodu duše z fyzického těla.“

     Ale byla tu řeč také o produkci inzulínu, tedy o důležitém hormonu v metabolizmu cukrů.

    „Metabolizmus cukrů je také poměrně složitý proces a inzulín se na něm podílí dominantním vlivem. Co je ale dobré vědět, že inzulín zasahuje do metabolismu glukózy, tedy jednoduchého cukru. Ale spolupodílí se minimálně na štěpení fruktózy, který je nazýván ovocným cukrem. Ten se štěpí mimo inzulinový mechanismus. To je také častá příčina obezity. Pokud se jednoduchý cukr jako je glukóza štěpí, vzniká určitá energie. Pokud máme glukózy mnoho, ukládá se v játrech ve formě glykogenu. Ten tvoří určitou záložní energii. Pokud potřebujeme okamžitou energii, glykogen se přemění zpět na glukózu, která je použitelná k požadované rychlé energetické potřebě. Fruktóza se také štěpí, ale pokud není okamžitě využitá, neukládá se v játrech formou glykogenu, ale ukládá se v podobě tuku. Zpravidla podkožního. Ten není pro nás až tak nebezpečný, je pouze pro mnohé esteticky nevhodný a nepřijatelný. Pokud tento trend v přijímání sladkostí trvá delší dobu, ukládá se cukr ve formě tuku viscerálního, tedy orgánového, který už může pro nás být nebezpečný. K tomu vede nadměrná konzumace složitých cukrů, jako je sacharóza. Ta je dominantním obsahem například neužívanějšího řepného cukru, který kupujeme ve formě sladkého bílého prášku v obchodě. Kromě toho, že se spolupodílí na vzniku obezity, tak nás výrazně překyseluje. A zase můžeme uvést symboliku v podobě našeho chování, které je kyselé, tedy pro mnohé nepřijatelné.“

     Ale vždyť ten řepný cukr je vlastně přírodní produkt?

    „Je a není. Já si vzpomínám na své mládí, kdy moje babička pěstovala na zahradě cukrovou řepu. Po sklizni ji nastrouhala a vařila v kastrolu na plotně za občasného zamíchání. Uvolnila se šťáva, která se pomalým varem zahušťovala, až vznikl sirob. A touto tekutinou se dříve sladilo. To byl přírodní produkt. Můj děda chodil už jako důchodce do cukrovaru pomáhat po sklizni cukrovky. Několikrát jsem ho navštívil, a tak jsem poznal celý ten proces zpracování, který se tak odlišoval od prostého postupu babičky. Nařezané řízky cukrové řepy se tepelně zpracovávaly, ale potom docházelo k různým chemickým úpravám, aby se oddělila melasa, která cukru dodávala špinavou hnědožlutou barvu a nelibou vůni. Ale přidávány byly také různé látky chemické povahy, které hmotu nadále bělily. Závěr patřil použití látek, vedoucích k tomu, aby cukr zůstával bílý, sypký a odolával vlhnutí. Závěrečný produkt už byl určitou chemickou látkou, která měla s původním přírodním produktem společné snad jen jméno. Tento cukr nazýváme cukr rafinovaný, tedy chemicky upravený pro potřeby moderního člověka. Ale o negativních vlivech cukru tady bylo také již hodně řečeno.“

     Ano, cukr nás překyseluje, oslabuje náš energetický systém jako celek a oslabuje tak i naši imunitu. A co problematika cukrovky?            

    „Cukrovkou je označena porucha metabolismu cukrů. Což může mít své dalekosáhlé zdravotní důsledky. Cukrovka I. typu bývá často vrozená, díky deficitu tvorby inzulínu, potřebného pro fyziologickou funkci. Druhou formou je cukrovka II. typu, která vzniká zpravidla u starší generace, a ta má převážně svou psychosomatickou povahu. Problematikou cukrovky se zabývá lékařský obor diabetologie. Já se ale nyní zaměřím spíše na souvislosti vzniku cukrovky, jak je celostně chápána jako duchovní příčina. Tedy cukrovky II. typu, která má při svém vzniku vazbu na psychosomatiku. Cukrovkou onemocní zpravidla lidé, kteří chtějí mít svůj život sladší, než ho ve skutečnosti mají. To vše souvisí s láskou. Láska, jako nejsilnější pozitivní emoce není jen doménou našeho srdce při zamilovanosti, ale kladné vlivy lásky se projevují pozitivně na všech orgánech našeho těla. Stejně tak i na slinivce břišní a metabolismu cukru. Vše v našem těle musí být vyrovnané a v příslušné harmonii. Žijeme v duálním světě, tedy ve světě, který zná vliv ženského a vliv mužského principu ve všech souvislostech našeho života. Mužský princip vždy dává, ženský přijímá. Je to tak i s láskou. Pokud chci lásku dostávat, musím ji umět i dávat. Pak dochází k sjednocení do jednoho harmonického celku. Většina z nás chce pochopitelně lásku dostávat. Ale ne každý chce nebo umí i lásku dávat. Lásku takovou, která je skutečná a hlavně bezpodmínečná. A tady je příčina, která vede k onemocnění cukrovkou. Chci lásku dostávat, ale nechci ji dávat. Chci mít svůj život sladší. Chci lásku dostávat, ale chci ji dávat jen za určitých podmínek, které si stanovuji já sám. A tato podmínka je blokem ve vydávání lásky. A to vede k cukrovce. Pokud k tomu přidám ještě určitou formu agresivity, kterou je funkce slinivky podmíněna, problém je na světě.“

     Toto vysvětlení je poměrně logické. Když se podívám na lidi blízké kolem sebe, o kterých navíc vím, že trpí cukrovkou, tak tento princip mi vysvětluje, proč onemocní právě touto nemocí. Proto je východiskem k mnohým chorobám hledání cesty k sobě, hledání skutečných příčin, které vedou ke vzniku různých onemocnění. Nemocnému člověku máme pomáhat, ale nesmíme ho litovat. Neboť si svou nemoc způsobil sám. Svým jednáním, chováním, svými postoji a vztahem k životosprávě jako celku. Ale vždy musíme začít sami u sebe. Vzpomínám si na výrok Františka z Assisi, který říkal: „Bože, dej mi pokojnou mysl, abych přijal věci, které změnit nemůžeme. Dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit můžeme. A dej mi moudrost, abych rozlišil jedno od druhého.“ V tom je obrovská pravda. Mnoho negativních myšlenek máme uloženo v úrovni našeho podvědomí, se kterým zpravidla neumíme pracovat. Ale byla tady řeč o srdci jako o orgánu, který dominuje naší intuici. A také dominantnímu orgánu lásky.

    „Už jsem se trochu obával, že zapomeneme na srdce jako orgán. Ten má z hlediska pochopení duchovních příčin nemocí naprosto dominantní roli. Je to orgán, ve kterém sídlí láska. Orgán pod energetickým vlivem čtvrté čakry. Ale máme tady také meridián východní filosofie, který je nazýván jako perikard, tedy osrdečník. Z energetického hlediska jakýsi ochránce srdce, spojený se systémem krevního oběhu a sexuality. Do tohoto orgánu se promítají stavy úzkosti a psychického napětí ze strachu, mnohdy spojené s nespavostí. To se může pochopitelně projevit různými oběhovými obtížemi, ale také problémy srdečními. Tyto dva orgány jsou velice úzce provázané. Srdce bývá spojováno s odvahou, chrabrostí, laskavostí, otevřeností, dobrosrdečností, ale především s láskou. Pokud je někdo zamilovaný, má v srdci lásku, která se projeví určitou otevřeností. Otevřenost je zaměřena nejen k partnerovi, ale i ke svému okolí. Každý na první pohled pozná zamilovaného člověka, protože je otevřený. S tím jsou spojené všechny pozitivní emoce jako je pocit štěstí, spokojenosti, radosti. Pokud se tato otevřenost časem začíná zúžovat, neboť se vytrácí radost, spokojenost a láska, tak tento proces vyústí v úzkost. To je opačná emoce k lásce a radosti. A opět se ještě zastavíme u řeči našeho těla, tedy řeči problémů našeho srdce. Srdce je pokládáno za střed naší existence, lásky, prožitků, statečnosti, velkorysosti, odvahy, ale i citů. Pokud dochází k určitým poruchám životního rytmu, trpíme arytmií. Nezaměňovat arytmii s bušením srdce, to má na starosti stres. Arytmie je určitá nerovnováha v řídícím vlivu mozku a srdce na vlastní srdeční činnost. Pokud je v souladu řízení srdečního rytmu vysílané z mozku s řízením autonomním na úrovni srdce, tak je vše v pořádku. Pokud je řídící impulz z mozku, představující určitou logiku a mužský princip odlišný od impulzu vyslaného přímo ze srdce díky intuici a ženskému principu odlišný, tak dochází k arytmii. Zjednodušeně řečeno, tedy k určité poruše životního rytmu v odlišném postoji logiky a intuice. Pokud v našem životě dochází k zúžení citového života, začínáme trpět nedokrveností srdce, které se po určité době projevuje jako angina pectoris. Pokud tady navíc ještě převládá určitá zatvrzelost, sobeckost a naše dominantní ego, posilované a řízené logickým myšlením v mozku, vznikne infarkt myokardu. Pro tuto frekventovanou chorobu a častou příčinu smrti máme krásný český název záhať srdeční. Což možná ještě lépe vysvětluje příčinu tohoto zdravotního problému. Bušení srdce, spojené vždy se stresem je zpravidla důsledek strachu, tísně, netrpělivosti, někdy i úzkosti. Emocemi, které jsou vždy potlačované city.“

     Zbývá nám ještě nějaký důležitý orgán, jehož duchovní souvislosti jsme dosud neuvedli? 

    „Samozřejmě, plíce. Jako párový orgán spojený s tlustým střevem, což nám často nedává logiku. Plíce jsou orgánem, na kterém se projeví negativní emoce smutku, žalu, lítosti, pláče. Tyto negativní emoční stavy oslabují energii plíce, což může mít své důsledky v častých katarech horních cest dýchacích nebo onemocnění plic jako orgánu. A tady vidíme i určitou souvislost s dráhou tlustého střeva, která nám řídí v našem těle všechny sliznice. Sliznice dýchacích cest, zažívacího traktu, ale i sliznice gynekologické. Že jsou tyto dva orgány pod vlivem elementu kovu skutečně spojené, svědčí fakt, že se na těchto orgánech projevují alergie. Pokud je alergický projev v souvislosti s energií plíce, objeví se na kůži. Formou určitých ekzémů, vyrážek, kopřivky, akné. Pokud je na úrovni sliznic, tak máme rýmu, kašel, kýcháme, máme pocity zahlenění, dámy mají vaginální výtoky. A to vše souvisí s energetickou nerovnováhou tlustého střeva. Pokud posloucháme řeč našeho těla tak víme, že některé situace v našem životě nemůžeme prostě rozdýchat. A máme tedy problémy s dýcháním. Ty se projeví dušností námahovou, později i klidovou. Ale i se zahleněním, rýmou nebo kašlem. Tlusté střevo také souvisí s našim podvědomím nebo i nevědomím. Mnohdy máme nějaký problém, který si plně uvědomujeme, ale do jeho řešení se nám zrovna nechce. Tak si tento problém uložím do svého podvědomí. Vím o něm, ale nechci ho řešit. Uložím ho tedy do jakéhosi temného kouta svého těla, a to je tlusté střevo, kam odkládáme všechny zplodiny metabolismu, které chceme následně z těla vyloučit. Pokud jsou tyto uložené problémy spojené se zlobou, hněvem, vztekem, dojde k zánětu tlustého střeva. Pokud ani poté tyto skryté a uložené obtíže neřeším a přetrvává negativní emoce zloby, vytvoří se v tlustém střevě nádorový proces. V této lokalitě většinou maligní, tedy zhoubný. Já mohu sice nádor odstranit z těla operací, ale pokud nedojde k řešení původní příčiny, tedy skrytého neřešeného problému, zpravidla dochází k recidivě vzniku nádoru nebo k metastatickému procesu, kdy se nádorový proces objeví v jiném, životně důležitém orgánu. A tady na tomto příkladu jasně vidíme, jak je vznik zhoubného nádoru úzce spjatý s našim myšlením, naší psychikou, negativními emocemi a dlouhodobě neřešenými problémy.“

     A je to tak u vzniku všech nádorových procesů?

    „Ano, je. I když samozřejmě existují určité výjimky, ale podstata vzniku nádoru bývá stejná nebo obdobná. Pouze se na jeho vzniku může kromě psychiky a negativních emocí uplatnit řada dalších faktorů, které označujeme jako rizikové. Tak si můžeme opět uvést příklad jednoho z nejčastějších nádorů. Tedy nádoru prsu. Víme, že na přední straně hrudníku probíhá dráha žaludku. O něm víme, že je orgánem stresu. Z toho vyplývá, že nádory prsu budou mít souvislost především se stresem. Když symbolicky odeberu ženě dítě od prsu, objeví se zpravidla nádor v okamžiku, pokud tuto skutečnost nepřijímá. Tím odebráním od prsu se rozumí třeba skutečnost, že se dcera vdá, třeba někam daleko do ciziny nebo že opustí rodný dům, aniž by si to její matka přála a byla na to připravena. Druhou častou příčinou rakoviny prsu bývá nevěra manžela, pokud ji žena nepřijímá a odmítá ji jako svoje ponížení. Kromě nádorů prsu bývají časté i nádory tlustého střeva, o kterých jsem před chvílí hovořil. Třetí častý nádor se týká pohlavních orgánů. Ať jsou to vaječníky nebo děložní hrdlo u ženy nebo varlata a prostata u muže. Samozřejmě i tady hrají svou významnou roli vztahové záležitosti a také určité nepřijetí ženského či mužského principu v nás. To jsou velice časté příčiny problémů nejen při výskytu nádorů, ale i zánětlivých procesů. Týkají se také různých funkčních změn. Uváděl jsem, že záněty jsou vždy spojené s nějakou zlobou. Může to být právě zloba na nás, na naši osobu. Nepřijímám se jako žena, necítím se jako žena, nejsem atraktivní žena. Nebo mám problémy se svým mužstvím, že nedokážu sexuálně uspokojit ženu, což mne trápí. Nebo že v určitém věku už nemám tu sílu a výkonnost jako jsem měl v mládí. To jsou všechno principy nepřijetí v nás, které mohou mít mnoho následných zdravotních problémů, se kterými se setkáváme.“

     A co nádory v mozku?

    „Mozkové nádory primární bývají velmi vzácné. Daleko častěji se vyskytují ve formě metastáz, tedy druhotných nádorů, které mají svůj primární vznik v jiném orgánu. A zase souvisejí s tím, jak daný problém zvládám a přijímám, zda ho řeším nejen na tělesné úrovni, ale především na úrovni psychické a duchovní. Co mi moje tělo přišlo říct za informaci, na co mne upozorňuje? Pokud tuto skutečnou příčinu odhalím, mohu ji začít řešit. A jak známo, pokud odstraním příčinu, odeznívá mi důsledek. To se děje nejen u bolestivých stavů, ale i u daleko závažnějších onemocnění, jakým jsou třeba záněty v těle nebo nádory. Pokud chci řešit tyto zásadní problémy, musím vždy tu skutečnost a problém přijmout a vždy musí dojít k nějaké změně v mém životě. V chování, stravování, změně určitých návyků nebo i zlozvyků. Ale i ke změně postojů a náhledů na život jako takový. A pokud tyto problémy řeším pouze v rovině logiky, může se nádor projevit právě v orgánu myšlení, tedy v mozku.“

     Stále se bavíme pouze o důležitých orgánech našeho těla. Ale jakou duchovní příčinu mají třeba funkční nemoci? Mám na mysli třeba velmi časté problémy spojené s vysokým krevním tlakem?

    „K problematice vysokého krevního tlaku, odborně nazývaném jako hypertenze, se musíme vrátit do hodin fyziky na základní škole, kdy byla řeč o Pascalově zákonu. Ten stanoví, že pokud určité množství tekutiny obíhá v uzavřeném prostoru, musí proudit pod určitým tlakem. Při nezměněném množství tekutiny se tento tlak dá změnit pouze tím, že změním průsvit trubiček, ve kterém daná kapalina proudí. Pokud se rozšíří, tlak klesá, pokud se průsvit zmenší, tlak stoupá. Stejně tak je to s naší krví, která proudí v cévách pod určitým tlakem, který označujeme jako krevní tlak. A nyní logickou úvahu. Co se stane s našim tělem, pokud budeme ve stresu, strachu, úzkosti, obavě, zlobě a jiných negativních emocích? Stáhneme se, zvýší se napětí našich svalů, ale s tím i napětí svalů, ovlivňujících funkci cév. Tedy dojde ke stahu cév, průsvit se zmenší a důsledkem toho bude vzestup krevního tlaku. V tomto okamžiku mohou nastávat určité obtíže, které bývají našim tělem poměrně dlouhou dobu korigovány a kompenzovány. Ale pokud přetrvávají, navštívíme lékaře, který logicky konstatuje zvýšení krevního tlaku. Vezme tužku a recept a předepíše lék, kterým krevní tlak snížíme. Ale většinou nezjišťuje příčinu, proč ten tlak je vysoký, pouze konstatuje, že je vysoký. Mnohdy také dojde k tomu, že zvýšení tlaku bývá přechodné, při emočním vypětí. A pokud se tento emoční tlak zmírní a my stále užíváme léky na jeho snížení, můžeme se dostat až ke kolapsovému stavu. Ale podáním chemického léku ke snížení tlaku zase jen zmírňujeme obtíže a ovlivňujeme určitý důsledek, aniž bychom řešili příčinu vzniku hypertenze. Kdy dojde k našemu uvolnění? Optimálním dýcháním, cvičením a technikami, kterými uvolňujeme napětí svalové. Pokud se uvolňují svaly, zklidňuje se i mysl, a to má pozitivní vliv na naši psychiku. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že vysoký krevní tlak je skutečně nebezpečná záležitost, která může vyústit v infarkt myokardu, ale častěji k cévní mozkové příhodě. A ta má již dalekosáhlé dlouhodobé důsledky na našem zdraví. Proto raději volit krátkodobou chemickou intervenci ke snížení krevního tlaku do doby, pokud neodstraním příčiny, které k němu vedou.“  

     Ale co náš pohybový systém, ten má také svoji originální řeč?           

    „Samozřejmě. Už jsem některé souvislosti naznačoval při bolestech v zádech nebo při bolestech hlavy. Před chvílí jsem uvedl problematiku kyčelních kloubů jako symboliku pokroku, samostatnosti a nezávislosti. Kdo je příliš strnulý a nechce kráčet vpřed, bude mít bolavé kyčle. Na kyčlích se projikuje také náš vztah k hospodářskému životu. Ale i kolena, která značí určitou pokoru. Pokoru v příjímání, tedy i v procesu přijetí našeho stárnutí. Ale i symboliku ponížení, kdy mne chce někdo ponížit a dostat na kolena. Zvláště v ekonomické rovině. Hlezenné klouby symbolizují naše životní a ekonomické skoky. A naše nohy značí pochopitelně naše postoje. Postoje k životu, postoje k různým událostem, ale i k osobám kolem nás. Všimněte si, kolik lidí, převážně žen, má vybočený palec na noze. To značí chybný životní postoj. A podle laterality, kde se vyskytuje, můžeme také určit, čeho se týká. Pravé strana symbolizuje mužský a levá strana ženský princip. Pokud má tedy žena vybočený pravý palec, má chybný postoj k mužům. Může to být manžel, partner, bratr, ale i syn. Pokud má tento problém vlevo, týká se chybného postoje k ženám, tedy k matce, dceři, sestře nebo i k sobě samé. Samozřejmě to platí i pro muže, se stejnou lateralitou obtíží. Noha také souvisí s chůzí, našimi kroky, kterými kráčíme k určitému cíli, kterého chceme dosáhnout. Pokud se nyní přeneseme na horní končetinu, začínáme u ramenních kloubů. Ramena jsou určitou symbolikou odpovědnosti a postoji k zátěži. Jak na úrovni fyzické, tak i psychické. Na ramenou si neseme zpravidla svou zátěž, co si na sebe naložíme. Tedy různé úkoly, mnohdy jen obtížně splnitelné. Lokty značí určitý pohyb životem, prostřednictvím loktů si razím cestu vpřed. Zápěstí značí určitou symboliku životního boje. Ze zápěstí vychází určitý pohyb při hodu oštěpem, při boji s mečem, ale i při držení zbraně nebo při pěstním souboji. Ruce symbolizují naše jednání. Jejich symbolika je mnohotvárná. Jsou nejen našim pracovním nástrojem, ale umožňují úchop, rukama bereme, ale i dáváme. Zvláště významná je funkce jako pracovního nástroje, ale i nástroje k malování obrazu, hraní na hudebním nástroji a podobně. Rukou můžeme vyšetřovat pacienta, vnímat díky hmatu určité změny, které nás vedou k určení diagnosy. Ruku podáváme na znamení souhlasu, ale také jako pozdrav, kdy dávám najevo, že nemám v ruce zbraň, což je historicky původní smysl podání ruky. Rukou můžeme pohladit, ale také uhodit. Tedy je zdrojem určitého emočního aktu. Držení za ruce je symbolikou určité náklonnosti nebo lásky. Pohyby prstů můžeme i gestikulovat, známá je znaková řeč hluchoněmých. Postavení prstů může být určitou symbolikou, ale i energetickým regulátorem řady funkcí v našem těle, které zná indická filosofie jako mudry.“

     Lze tedy uvést určité obecné principy, které budou shodné pro všechny orgány a děje v našem, fyzickém těle?

    „Princip bývá stejný. Vždy dostáváme jistou informaci z určitého orgánu, z určité lokality. Přetížení bývá důsledkem určité duchovní deformace, špatného chování, těžkopádnosti. Napětí se objeví při vzteku, zlosti, agresivitě, hořkosti, pomstychtivosti. Svalové křeče vznikají jako důsledek přehnaného chtění, ale i lpění na svých chybách. Jde o určité křečovité myšlení a chování, které se také může projevit výskytem varixů, tedy křečových žil na dolních končetinách. Zlomenina bývá důsledkem myšlenkové ztuhlosti při nedostatku pružnosti, kdy určité přepětí je tak silné, že vede až k poruše integrity kosti, tedy ke zlomenině. O zánětu jako důsledku naší zloby už byla také řeč. Pokud si tu zlobu zhmotním, vzniká nádor nebo kámen.“  

      Ještě se jednou vrátím k tomu, co mne zaujalo. A to jsou vzájemné vztahy, jako velice důležitá součást našeho civilizovaného života. A především vztahy rodičů a dětí. Jak se vzájemně ovlivňují a co mohou přinést za problémy?

     „Je to problematika velice závažná, hluboká a provázaná. Musíme se vrátit do předchozích kapitol, kde byla řeč o duších. O jejich cestě, o principech inkarnace, za jakých podmínek se duše inkarnuje ve fyzickém těle a co má ve svém životě dokázat a docílit. Rodiče jsou tu pro děti proto, aby je provedli po materiální a emoční stránce spolu s příslušným vzděláváním do věku, kdy se mohou osamostatnit, tedy do dospělosti. Pak je musí ze svého života propustit. Pokud se tak nestane, dítě zpravidla strádá, neboť rodič je na něho stále určitou formou navázaný a odebírá mu část jeho energie, která pak dítěti chybí. Neukončená rodičovská láska pak přechází v lásku patologickou, která může obě strany poškozovat. U dítěte se to projeví problémem při hledání životního partnera, třeba při přehnaných nárocích rodičů na jejich výběr. Dítě pak strádá v psychické a emoční rovině a dochází mnohdy k určitým útěkům z reálného života. Útěkem k alkoholu, drogám, závislostem, ale třeba i k sebevraždám. Chyba bývá na straně rodičů, kteří mnohdy své osobní ambice a problémy projikují do svých dětí proti jejich vůli. A mnohdy milující dítě nemá tu sílu se milovanému rodiči vzepřít a jít si svou životní cestou podle svých představ a postojů. Místo toho by rodiče měli zahájit cestu vlastního sebepoznání a řešit svůj vlastní život, který je pro každého z nás jedinečný. Tím dojde k uvolnění psychického napětí a snadnějšímu řešení našich vlastních problémů. Ale na druhé straně si musíme uvědomit, že děti přicházejí učit svoje rodiče. Tím, jak se chovají, co dělají a jaké mají postoje k životu zpravidla upozorňují své rodiče na chyby, kterých se mají vyvarovat. Takže ta výchova je vlastně dvoucestná, obousměrná.“

     Také se uvádí, že řadu problémů v dospělém věku si neseme z dětství.    

    „Ano, je to tak. A tady má svůj podíl na celém procesu náš mozek. Ten funguje zpravidla na principu vzpomínek. Tedy i vzpomínek z dětství, mnohdy uložených v našem podvědomí. Jako pětiletý kluk se dostanu do nějaké nepříjemné situace, kterou můj mozek vyhodnotí a uskuteční celý proces úkonů k řešení tohoto konkrétního specifického problému. Ve svých padesáti letech se dostanu do stejné situace a můj mozek tu situaci vyhodnotí tím, že už ví, jak se má zachovat. Jako tehdy, když nastala situace v dětství. Na pokyn mozku tu situaci vyřeším jako tehdy. Většinou ale chybně. Protože už je jiná doba, mám jiný věk, jsou jiní herci na scéně. A právě tyto vzpomínky z dětství a jejich tehdejší řešení našim mozkem bývá zdrojem různých obtíží v dospělém věku. A tady bych opět zdůraznil tu cestu k optimálnímu řešení tím, že zapojím do svého rozhodování nejen mozek, jako zdroj vzpomínek a logiky v myšlení, ale i srdce, tedy svou intuici a emoční přístup. A jsme zase u sjednocení mužského a ženského pohledu. Logika muže a intuice ženy by se měli doplňovat. V průběhu celého našeho života. Proto je tak důležité harmonické soužití dvou partnerů opačného pohlaví, kteří svými odlišnými pohledy vytvářejí jednotu k cílevědomému a racionálnímu pohledu a rozhodování. Tím se dostávám k problematice výchovy dětí u rozvedených rodičů. Dítě má vyrůstat v harmonickém vztahu, kdy má vnímat faktor mužský, ale i ženský. Vše tvoří jednotu. Pokud vychovává dítě pouze matka, dává mu svou mateřskou lásku, materiální zázemí, umožňuje jeho vzdělání. Ale vždy tady bude chybět ten mužský element. Nejen jako určitá opora a materiální jistota, ale i sdílený pohled v rámci odlišných názorů na různé životní situace a jejich následné řešení. Stejná situace nastává, když dítě vychovávají dva partneři stejného pohlaví.“

     Tak jsme se dostali kousek od našeho původního tématu, kterým je etikoterapie. Vysvětlili jsme si řeč našich orgánů a některých částí našeho těla. Ale jak si vysvětlit třeba onemocnění lymfatického systému? Co nám tělo říká?

    „Lymfatický systém je pro mnohé tak trochu záhadný. Je to systém drobných, spíše vlásečnicových trubiček, zprostředkující tok tekutiny, kterou nazýváme míza, tedy lymfa. Lymfatický systém je jeden ze základních článků vylučovacího systému. Každá buňka, která má svůj vlastní metabolismus, se snaží o vylučování nepotřebných látek a produktů tohoto buněčného procesu. Přes buněčnou stěnu se dostávají tyto látky do mezibuněčného prostoru, kde zmíněná lymfa proudí a tyto metabolity tak odvádí do cévního řečiště. Prostřednictvím krve se dostávají tyto látky do jater, který je jednak druhým článkem ve vylučovacím procesu, ale také důležitý orgán detoxikace. Tady se všechny ty látky třídí a játra je postupně detoxikují. Proces zbavování se škodlivin je řízený meridiánem tenkého střeva podle východní filosofie. Detoxikované látky se poté vylučují mimo naše tělo prostřednictvím ledviny, jako hlavního vylučovacího orgánu. Ale také prostřednictvím tlustého střeva stolicí, ale také sliznicemi. Dále prostřednictvím plíce dechem, ale také kůží. Takže lymfa je tekutina, která omývá každou buňku našeho těla a umožní tak její očistu. Aby to nebylo tak jednoduché, tak máme v rámci lymfatického systému ještě určité filtry, které podporují celý očistný proces. To jsou lymfatické uzliny. Pokud jsou zaneseny a znečištěny toxiny, tak dochází k jejich reakci ve smyslu zánětu a často i zvětšení. Pokud tento proces trvá příliš dlouho, mohou být lymfatické žlázy zasaženy nejen zánětem, ale také nádorovým procesem. Ten je obzvláště nebezpečný tím, že lymfa proudí po celém těle, a tak může tyto nádorové buňky roznášet a vytvářet metastázy. Lymfatický systém je také součástí imunitní soustavy, nazýván je také jako nejdůležitější ekologický systém pro život člověka.“

     Jak se projevují poruchy lymfatického systému?

    „Tak především otoky, zvláště na končetinách s maximem kolem kotníků, ale i v oblasti očních víček nebo lymfatických uzlin. K příznakům patří i chronická rýma, únava nohou, opakované angíny, také kožní projevy ve smyslu celulitidy. O vzniku nádorových procesů už také byla řeč. Lymfa je podle východní medicíny řízena slezinou, tedy má svůj významný podíl na všech imunitních procesech v těle. Slezina řídí také distribuci krve a tekutin v těle, proto ty časté otoky. Slezině škodí cukr a sladkosti, proto je důležitá očista s vyloučením cukru. Mezi zahleňující látky patří kromě cukru i bílá mouka, mléko a mléčné výrobky, tedy všechny tři bílé jedy. A dále jsou pro lymfu toxické chemické látky a především léky, zvláště hormonální povahy. Tady dominují zvláště kontraceptiva. Očista lymfy může být zahájena nejlépe v letních měsících prostřednictvím ovoce, které lymfu čistí, tedy především citrusů. Ale i melounů. Podmínkou je i dostatečný přísun tekutin, zvláště čisté vody nebo čajů. Detoxikaci můžeme podpořit užíváním bylinek, jako jsou kopřiva, echinacea, lichořeřišnice, tužebník jilmový, šalvěj, přeslička. Lymfu můžeme rozproudit pomocí speciální masáže, kterou označujeme jako lymfodrenáž. Jde o velmi jemnou masážní techniku, kterou se snažíme rytmickými krouživými pohyby mízu dostat z periferie do krevního oběhu. Tuto manuální techniku můžeme ještě doplnit přístrojovou lymfodrenáží, která by nikdy neměla být použita samostatně, pouze v součinnosti s manuálním zákrokem. Mým oblíbeným léčebným zásahem je také užívání vhodných homeopatik, jim dominuje polykompozitní preparát od firmy Heel, nese název Lympohomyosot. Jeho léková forma jsou kapky. A závěrem se dostávám také k duchovnímu významu lymfy. Problémy jsou spojeny s určitou nejistotou v komunikaci s druhými lidmi, častým hněvem a zlobou a závislostí různých zlozvyků. Pokud je zablokován duchovní růst člověka, projeví se to nádorovým procesem v oblasti lymfatických uzlin. Ten bývá často generalizovaný díky všudypřítomnosti lymfy. Cestou k uzdravení je pak návrat k duchovně duševnímu rozvoji člověka s obnovením životní síly.“

     A jaké jsou příčiny vzniku zhoubného procesu krevních elementů? 

    „Tak především je to určitá forma sebedestrukce. S tou se setkáváme u různých krevních chorob, které nesou známky malignity. Ale tato problematika je obzvláště komplikovaná.“

     Jistě by se našla řada dalších příkladů, jak naslouchat řeči našeho těla. Ale často se stačí zamyslet nad funkcí toho příslušného orgánu nebo si vzpomenout na různá lidová rčení, která mnohdy vyslovíme, aniž bychom si uvědomili jejich plný význam.

    Vzpomínky na cestování

 

     Minulé kapitoly byly zatížené určitou filosofií, mnohdy náročnými tématy a myšlenkovými pochody, které jsou pro mnohé z nás nepochopitelné a složité. Také poněkud imaginární, zvláště pro ty, u kterých převažuje především logické myšlení a uznávání světa, který můžeme vnímat prostřednictvím našich smyslových orgánů, tedy pro nás poznatelné. Proto se v dalším dialogu zaměříme na trochu odlehčené téma, kterým je cestování. 

     Vím, že rád cestuješ a poznáváš cizí země. Uvádíš to i ve svém životopise, jako svého koníčka, bez kterého by ten tvůj život nebyl smysluplný. Existuje nějaká oblast na naší planetě, která je pro tebe opravdu velmi blízká?

    „Samozřejmě, těch destinací je hned několik. V obecné rovině jsou velice často spojeny právě s dominantní inkarnací naší duše. Jako první se mi okamžitě vybaví Itálie. Ale také Indie, Tibet a mnoho dalších. Ale Itálie je asi tou dominantní. Je to země, která nabízí krásy přírody, řadu památek, ale i moderních staveb. Je obklopena mořem s možností návštěvy pláží a malebných přímořských městeček. Ve své centrální části se pyšní horami, které nabízejí svou náruč sportovcům i cestovatelům v zimním i letním období. Naprosto jedinečná, lehká a jednoduchá kuchyně, která využívá všeho, co tato země nabízí. Příjemné klima, po většinu roku provázené slunečným počasím. Ale také příjemní lidé, s typickým jižanským temperamentem.“

     Je vidět, že jsi velmi rychle nasál tu nakažlivou atmosféru Středomoří a přenesl se aspoň v myšlenkách do míst, která jsou pro tebe blízká.

    „Ano, mám právě v této oblasti řadu dřívějších inkarnací na různých místech od horských oblastí až po Sicílii. Energie této země je pro mne velmi důvěrná.“

     A kde si ti líbí nejvíce?

    „To se nedá tak jednoduše sdělit. Je hodně míst, kde se cítím dobře. Ale také vždy podle toho, co od dané oblasti očekávám.“

     A kdy jsi navštívil Itálii poprvé?

    „První skutečný cestovatelský kontakt s Itálií jsem měl ještě v době svých studií, kdy mi bylo 21 let. Tehdy jsem se svým kamarádem Karlem absolvoval cestu do oblastí, které byly pro většinu obyvatel „východní Evropy“ za ostnatým drátem naprosto nedostupné. Během tří týdnů jsme tehdy poznávali krásy Rakouska, Itálie, Francie a Švýcarska. Část cesty vlakem, ale větší část tehdy populárním „autostopem“. V Itálii jsem navštívil Benátky, Florencii, Pisu, Janov a automobilový okruh v Monze. Byl to sice jen dotek Itálie, ale jadérko poznání již bylo zaseto.“

     Máš jistě mnoho vzpomínek na to studentské cestování, které muselo být pro tebe v té době opravdovou exotikou. Máš nějakou zajímavou historku?

    „Samozřejmě, těch historek bylo hned několik. Při své první návštěvě západního demokratického světa jsme měli s Karlem představu, že budeme jako studenti cestovat tím nejlacinějším způsobem, autostopem. Tehdy v 70. letech minulého století se jezdilo „stopem“ poměrně často. Autobusová a vlaková spojení byla v té době časově nedostačující. Mnohokrát se vracel ze školy tímto způsobem i můj otec, když mu ujel autobus a na příští by čekal další 3 hodiny. Sám jsem ho napodoboval a v době svých studií a překonával vzdálenost 230 km z Olomouce do Ostroměře také autostopem. Řidiči byli daleko ochotnější zastavit. Neexistovala taková kriminalita. Strach z toho, že by se něco mohlo stát, byl naprosto minimální. Taková byla i naše tehdejší představa. Ale přece jen, cestovat celých 20 dnů stopem se nám zdálo nereálné. Proto jsme si zakoupili jízdenku na vlak, která byla vystavena jako jakýsi šek, na kterém bylo uvedeno: Ostroměř – Firenze a zpáteční Linz – Ostroměř. Dnes to zní normálně, ale tehdy to byla jistá exotika. V Ostroměři jsem nasedl do vlaku, po 10 minutách ke mne přistoupil v Hořicích kamarád Karel, a tak naše cesta mohla začít. Do Hradce Králové jsme seděli v kupé s jedním právě propuštěným vězněm z Valdic. Pak už přestup na rychlík do Brna. A následně do Vídně. Zážitkem byly tehdy okamžiky, kdy jsme opouštěli republiku a přejížděli hranice. Vlak jel krokem, kolem se hemžilo hejno pohraničníků a uvnitř se pohybovali celníci a policajti, kteří kontrolovali příslušné doklady. Následovala krátká prohlídka Vídně.

     Přestup na další vlak do Benátek. Prohlídka Benátek a další vlak do Florencie. Prohlídka tohoto atraktivního města, ale co večer se stopováním? Tak jsme provedli takovou typickou klukovinu v domnění, že vše projde. Do jízdenky jsme vepsali za Firenze ještě Genova, Milano. V průběhu cesty nás kontroluje asi pět průvodčích, kteří naši jízdenku plně akceptují. Ale ten šestý je pečlivější. Asi 2 stanice za Janovem při cestě do Milána přišel průvodčí, vzbudil nás a požadoval naše jízdenky. Náš malý podvod odhalil téměř bleskově, a tak jsme byli na další stanici nuceni vystoupit. Ronco. Chladný ranní vzduch nedělního rána v 5,30 hodin na opuštěném nádraží nás rychle probral a vrátil do reality. Zakoupili jsme si opravdovou platnou jízdenku a následujícím vlakem se vrátili do Janova. Ale naše česká studentská drzost slavila úspěch ještě jednou, neboť další vlak nás dopravil na stejnou jízdenku až do Milána. Poté již následovalo cestování autostopem. S místními zelináři, kteří mířili na tržnici do města, s běžnými Italy, kteří cestovali do práce, s rodinkou v malém Fiatu, se studenty, dokonce i s universitním profesorem, jedním duchovním, ale i s náhodnými řidiči.

     Na jeden autostop ale vzpomínám obzvláště rád. Karel byl vášnivým milovníkem Formule 1, a tak se toužil podívat na nějaký ten závodní okruh, i když bez atmosféry opravdových závodů. Navštívili jsme závodní okruh Formule 1 v Monze nedaleko Milána, kam nás dopravil městský autobus. Při návratu zpět nám zastavil s Citroenem starší pán v bílé kombinéze, opálený, příjemný, charismatický, který se pochlubil tím, že je majitelem školy pilotů F1. Henry Morrogh se jmenoval. Chvíli jsme s ním konverzovali, potom se i fotografovali. Po slovech díků za svezení jsme od něho dostali malý dáreček. Jeho škola, kterou založil, funguje v Itálii dodnes.

     Z Janova do Savony jsme čekali na autostop při okraji silnice i několik hodin. Nakonec nám zastavuje zelinář, který nás dopraví až do San Rema. Ve Francii se cestovalo poměrně dobře, ale ve Švýcarsku byl problém. Tam se nestopuje. Také se stalo, že nás svezl jeden kněz, který nám uvedl jako důvod zastavení to, že ten den ještě neudělal žádný dobrý skutek.

     Ještě si vzpomínám na jeden zajímavý zážitek. S hezkou černovlasou Francouzkou se dostáváme stopem do atraktivního místa na francouzské Rivieře, do Nice. Město filmových festivalů nás okouzlilo na první pohled. Cestujeme již druhý týden, jsme trochu unaveni, ale především nás tíží naše zavazadla. Prakticky neustále máme na zádech své těžké batohy a pod nimi se trička propotí daleko rychleji. Pokud cestujeme vlakem, tak ve velkých městech necháváme zavazadla v úschovně na nádraží. Ale při cestování autostopem by bylo nemyslitelné vždy hledat nádraží a teprve potom se vydat na prohlídku města. Když obcházíme malý jachtový přístav, ve kterém se mimochodem odehrával děj francouzského filmu „Bez motivu“, napadne nás myšlenka, že svoje zavazadla dnes uschováme do míst, kde se určitě nekrade. Do kostela. Hned u přístavu se jeden nachází. Vcházíme do majestátního prostoru svatostánku s příjemným chládkem, rozhlížíme se, a nakonec svá zavazadla umístíme do jedné zpovědnice. Vycházíme z kostela a míříme na prohlídku města. Vstupujeme do krásných zahrad nad městem. Pozorujeme přímořské letovisko, které leží pod námi ve své zářivé bělobě. Celý den jsme sice trochu nervózní, zda se s batohy ještě shledáme. Znaveni se vracíme v odpoledním žáru ke kostelu, abychom pokračovali v další cestě na západ podél pobřeží barevného skalního masívu Esterel až do St. Tropez. Bereme za kliku kostela, ale zjišťujeme, že je uzamčen. Co teď? Pohledem na hodinky zjišťujeme, že je čas odpolední siesty, kterou striktně dodržují všichni obyvatelé Středozemí. Musíme tak čekat až do 15. hodiny, kdy se dveře kostela kouzelně otevírají. S určitými obavami se blížíme ke zpovědnici, ze které s úlevou vytahujeme oba své batohy.“

     Tak to muselo být napínavé. A další návštěva Itálie proběhla až po revoluci v roce 1989?

    „Ne, v roce 1989, ale ještě před revolucí. S kamarádem jsme dostali tehdy „devizový příslib“ a se 200 amerických dolarů v kapse absolvovali další dvacetidenní pobyt po opuštění tehdy ještě ostnatým drátem obehnané republiky. Z této cesty pochází také řada vzpomínek a příběhů, které jsem již uveřejnil ve své literární prvotině, nazvané „Cestovatelské střípky“. Od té doby uplynulo již řadu let.“

     Já jsem tu tvou knížku četl a byla tam řada příběhů, které by bylo hezké přiblížit i čtenářům této knihy.      

    „Těch příběhů bylo mnoho, to by bylo téměř na samostatnou knížku. Tak vyberu aspoň ten zajímavý, trochu emotivní, ale s dobrým koncem. Při našem srpnovém cestování po Itálii jsme měli samozřejmě maximální snahu vidět co nejvíce památek a poznat tuto nádhernou zemi co nejlépe, ovšem pouze v rámci časového prostoru, který nám byl poskytnutý našimi složkami státního aparátu. Benátky byly úžasné, poté i krátká zastávka v Raveně, Rimini, došlo i na koupání v moři. Samostatnou kapitolou byla návštěva San Marina s nádherným palácem, úzkými uličkami a množstvím obchodů se zbožím v bezcelním prostoru. Cestovatelský magnet nás ale stále posílal na jih. Přivítalo nás Toskánsko se svými architektonickými skvosty a nádhernou krajinou.

     Florencie je pro všechny milovníky umění a historie hlubokou studnicí, naplněnou až po okraj. Je prostě úžasná. Prohlížíme město rodu Medici, město umění. Každý podvečer však řešíme tradiční otázku, kde složíme svá těla k nočnímu odpočinku. Bylo nám jasné, že to nebude luxusní hotel ani penzion. Bude to tradičně zase v autě. Ale kde zaparkovat, abychom si mohli připravit jednoduchou večeři, posedět na rozkládacích židličkách u stolečku s nějakou dobrou tekutinou? V navíc v klidu. Ve Florencii přímo ve městě je to naprosto nereálné. Tak vyjíždíme za město, míříme raději na jih. Všem účastníkům našeho cestování slibuji dnešní klidnou noc pod toskánskými piniemi. Když opouštíme město směrem na Sienu kolem velkého množství čerpacích stanic různých značek, začíná se pomalu stmívat. Vjíždíme do lesa, kde asi po 10 km na levé straně spatříme přesně podle našich představ vyhlížející prostranství, kde můžeme zaparkovat, povečeřet a složit hlavu. Sice tu nerostou slibované pinie, ale snad to pro dnešní klidnou noc vadit nebude. Po večeři sedíme, popíjíme pivo a povídáme. Trochu nás jen překvapuje, že kolem nás projíždějící auta vždy trochu přibrzdí, otáčejí se našim směrem a potom opět akcelerují. Asi nám Toskánci závidí naši pohodu v tom příjemném lesním prostředí. Když padne na krajinu úplná tma a vidíme vždy jen světla aut, náhle jedno z nich zastaví a rychle zacouvá přímo k nám. Co se asi děje? Je to policie? Někdo s námi chce snad posedět? Ne. Z auta vybíhá mladá žena, stále něco gestikuluje, v různých jazycích nás upozorňuje na možné nebezpečí a z její řeči jsem pochytil „pericolo del morte“ a ukazuje, abychom toto místo urychleně opustili. Na tomto místě přišlo o život již 17 lidí! V tuto chvíli mi moje chabé znalosti medicínské latiny stačí k tomu, aby mi sevřely hrdlo, neboť žena nás varovala slovy „nebezpečí smrti“. Jen jsme stačili poděkovat, auto se rozjelo a my jsme zůstali uprostřed temného lesa s hrůzným varováním zase sami. Rychle sbalit všechny věci, naskládat je do auta, narovnat sedačky již připravené a sklopné ke spánku a noční silnicí se vrátit do Florencie. Dnes budeme spát raději někde na náměstí pod světlem. Co na tom, že nás budou ráno Toskánci obdivovat jako „turisto comunisto“, co nemají na hotel. Strach byl rozhodně silnější. Ještě chvíli sedíme na náměstí u svých aut a rozrušením nemáme na spánek ani pomyšlení. Nakonec ale přece jen uléháme, začíná totiž pršet. Bubnující déšť na střechu auta ještě umocňuje tesklivou a sklíčenou náladu dnešního večera. Prožíváme další noc v Itálii na sedadlech svých aut.“

     A co se tam v tom lese vlastně událo?

    „To jsme se dozvěděli teprve po návratu domů, že v těchto místech došlo k několika vraždám důvěřivých turistů jedním místním občanem s velmi dobrou pověstí, snad dokonce panem učitelem. Dopaden byl až po několika letech od našeho příběhu, psaly o tom dokonce naše noviny.“

     Jistě máš z Itálie i veselejší vzpomínky.

    „Těch veselých je samozřejmě více než těch smutných. Na naši cestu v roce 1989 jsem jel svou téměř novou Škodovkou 120 L, kamarád Květik jel Wartburgem, o kterém bylo známo, že má dvoutaktní motor. Spotřeba byla sice o něco menší, ale spalování motoru bylo nedokonalé, navíc bez katalyzátoru, a tak obtěžující svým zápachem, že za tímto zázračným vozem vyrobeným v NDR nebylo možné jet, aniž bychom se po několika kilometrech jízdy nepřiotrávili. Proto musel Květik jezdit stále za mnou. Já jsem rychlost jízdy řešil tak, aby mi stačil, což nebyl zase takový problém. Ale musel jsem neustále ve zpětném zrcátku sledovat, zda jede za mnou. Mobilní telefony neexistovaly, takže ztráta druhého auta z dohledu by byla v té chvíli dost komplikovanou záležitostí.      Jedeme po italské okresní silnici, míjíme hlídku policie a najednou zjišťuji, že rudý Wartburg za mnou nejede. Zastavil jsem. Ohlédnu se a Květik pobíhá kolem zaparkovaného auta, které má zvednutou kapotu, nad kterou se sklánějí snad všichni policisté, kteří jsou v tu chvíli na místě. „Obdivují“ jistě ten socialistický klenot na silnici, který jistojistě nikdy neviděli.  Vozidlo propustili k další jízdě bez pokuty a bez připomínek. Musel to být pro ně životní zážitek, vidět na vlastní oči to, co jezdí na druhé straně železné opony. Za odměnu se mohl Wartburg vyfotografovat u cedule s nápisem San Marino. Dojel až sem, ale zvládl i cestu domů.“

     Když mluvíš o těch autech, tak jsem se v tvých cestopisech také dozvěděl, jak jste se na tu cestu připravovali technicky. Pro mnohé mladší čtenáře bude jistě zajímavé zavzpomínat na mnohdy až absurdní situace, které byly tehdy s našim cestováním spojené.

    „Tak to máš pravdu. Dnešní mládež, ale ani čtenáři střední generace už nepamatují na doby, kdy to cestování nebylo tak jednoduché jako dnes a bylo třeba vymýšlet, jak si cestu co nejvíce zpříjemnit a užít. Na chvíli se tedy ještě vrátíme do doby totality, do doby, kdy jsme cestovali pouze s oficiálním souhlasem zainteresovaných orgánů státní moci a za podpory banky, která nám poskytla devizový příslib. Přípravy na takovou třítýdenní dovolenou v létě roku 1989 byly skutečně velkolepé. Jako vlastníci jediného českého auta ŠKODA 120L v bílé barvě jsme řešili hlavní problém s drahými pohonnými hmotami v zahraničí. Ostřílení cestovatelé měli však ihned řešení. Do poměrně velkého prostoru v přední části vozidla, kde byl dříve umístěn kufr a nyní má většina automobilů motorový prostor, bylo nutné zhotovit na míru nádrž na benzín. Pro šikovného Čecha za odpovídající obnos celkem hračka. Přes kamarády byla vyrobena nádrž o obsahu asi 70 litrů, která zabrala prakticky celý využitelný prostor kufru. Z dolní části nádrže byla vyvedena hadička mimo vůz pod blatník. Ale tak, aby nebyla viditelná a zjistitelná případnou kontrolou. Na jejím konci byl ventil, kterým se dal benzín vypouštět do malého desetilitrového kanystru, který byl převážený v interiéru auta. Před cestou byla nádrž naplněna až po okraj benzínem a dobře uzavřena. Kolem této nádrže bylo třeba naskládat vše potřebné na cestování. Potřebovali jsme s sebou skládací jídelní stolek a židličky na kempování, dále plynový vařič, bombu s plynem, nádobí na vaření, ale i boty, nějaké oblečení a také potraviny. Něco se naskládalo za přední sedadla, ale kufr byl využitý díky nádrži jen omezeně. Velkou část zabíraly brambory a zelenina. Ale pro oblečení už mnoho prostoru nezbývalo, takže bylo nutné všechna ta trička, svetry a kalhoty úhledně naskládat do igelitových tašek a pokrýt s nimi horní část přídavné benzínové nádrže. Zbytek věcí se již musel vměstnat do zadní části interiéru. Skládací stoličky, rozkládací stůl, kanystr s benzínem na přepouštění z nádrže, pod zadními sedadly byla naskládána celá baterie plzeňského piva v láhvích v počtu dvaceti. V plechovkách tehdy u nás ještě zcela nedostupného. Na každý den jedno pivo. Zavřít víko předního kufru vyžadovalo jistou sílu a zručnost. Zaklapnuto, můžeme vyrazit. Takto vybaveni s plnými nádržemi vyrážíme za hranice totality, do sousedního Rakouska. Už v mírném stoupání nebo klesání je cítit benzín, zřejmě drobnou netěsností víka nádrže. Už jsem se docela těšil, až budeme pomalu odpouštět. Dnes už raději nechci ani domyslet, co se tehdy mohlo stát. Vždy na nějakém odlehlém místě, v mírném kopečku přetáčíme benzín z přídavné nádrže do kanystru, jehož obsah potom vléváme do hlavní benzínové nádrže auta. Docela se mi ulevilo, když byla tato vnitřní nádrž prázdná. Ale museli jsme ji přivést zpět domů. Příhoda, která nás překvapila, se odehrála v samém závěru naší cesty. Tranzit přes Německo jsme měli povolený na 24 hodin, takže bylo nutné spěchat. Z Itálie se vracíme přes Innsbruck a odbočujeme na Rosenheim, kde kupujeme tehdy hlavní hit sezóny, mikrovlnnou troubu. Z Rosenheimu pokračujeme frekventovanou dálnicí na hranice s Rakouskem do Salzburgu. Je pátek odpoledne, horko se dá krájet, naše vozidla se pochopitelně bez klimatizace plouží po dálnici a my jsme nervózní z toho, jak to dopadne na hranicích a zda to všechno stihneme. Květik jede se svým Wartburgem pochopitelně za mnou. Ve zpětném zrcátku vidím, jak na mne občas zabliká. Co se děje? Proč na mne bliká? Vtom vidím nad naším autem letět jakýsi předmět. Co to asi je? Tak pro jistotu zastavuji u krajnice, Květik za mnou také a už vybíhá z auta se sdělením, že mi něco létá z kufru. Když přicházím před auto, tak zjišťuji, že náš kufr v přední části vozu není plně dovřený. Po jeho otevření zjistíme, že trička pečlivě narovnaná v igelitových taškách se postupně prouděním vzduchu dostala mimo prostor kufru a létala nám nad autem. Otočím se a na dálnici u svodidel na okraji rychlého pruhu vidím naše igelitky. Co udělá Čech v této situaci? Samozřejmě přeběhne dálnici, igelitky posbírá a po návratu na patřičné místo kufr řádně zaklapne. Ale je pátek podvečer na velmi frekventované dálnici z Mnichova do Salzburgu. Tak mi trvá několik minut, než jsem schopen bezpečně dálnici přeběhnout a sbírat trička. Ale pohybuji se u svodidel rychlého pruhu dálnice, auta na mne blikají a troubí, protože se nacházím ve velmi nebezpečné zóně. Pak už i Jarmila na mne volá, ať nechám tričko tričkem a vrátím se k autu. V ten okamžik naštěstí začínají auta zpomalovat a dálnice se prakticky zastaví. Rychle tedy přebíhám k našemu autu, chvíli se ještě uklidňuji. Musím se v tom horku napít. Poslední voda, kterou nyní máme. Po chvíli zase pokračujeme v cestě, jen ochuzeni o pár triček, ale jinak naprosto v pořádku.“

     Tak to bylo asi dost napínavé. Při dnešním provozu na dálnici si tvou odvahu ani nedovedu představit. Vím o tobě, že miluješ Itálii, ale že se také domluvíš italsky.

    „Italsky se sice domluvím, ale na běžnou konverzaci to rozhodně není. Ostatně mnohdy jsou to komické situace, když chceme v cizí řeči sdělit něco naprosto běžného. Netajím se tím, že jsem milovníkem piva. Nejen toho českého, které konzumuji nejčastěji. Na svých cestách mám vždy rád nejen jídlo místní kuchyně, ale i pivo místní provenience. Zásadně odmítám pít unifikovaná evropská piva typu Heineken, která zaplavila prakticky celou Evropu. Tak se snažím vychutnat si i ta piva italská, i když svou kvalitou a chutí nedosahují úrovně těch českých nebo bavorských. Pivo se italsky řekne „birra“. Značky Birra Peroni a Birra Moretti však celé Itálii dominují jako ta nejlepší, nabízí je prakticky každá dobrá restaurace. Stejně tak i vyhlášené restaurace na Sicílii. Při naší druhé návštěvě Taorminy v roce 2010 jsme měli štěstí na krásné slunečné počasí, spojené s vysokými teplotami. Samozřejmě, že po delších procházkách rozpáleným sicilským městem nejen vyhládne, ale žízeň bývá ještě větší. Speciálně ta známá česká „žízeň na pivo“. Usedáme do zahradní restaurace s výhledem na záliv Giardini Naxos. Ihned po příchodu číšníka k našemu stolu tak na něho italsky zcela suverénně vystřelím, že chci Mira Boretti. Na tváři se mu objevil lehký úsměv, ale zajisté pochopil, jaký nápoj požaduji. Když číšník odchází, tak si uvědomuji, jak jsem se zbrkle přeřekl. V tom okamžiku se Honza začal hlasitě smát, protože můj slovní projev zaregistroval a pochopil. Komentoval to slovy, že „Míra má už svoje pivo i na Sicílii“. Že někdy záměna jednoho písmenka může mít až nedozírné následky jsem zjistil při návštěvě Kalábrie. Italsky quattro jsou čtyři a quarto je čtvrtina. V horách Kalábrie jsem pouze pro sebe objednával tradiční sklenici bílého vína k obědu, ale chtěl jsem opravdu jen trochu na zapití vynikajícího jídla, a proto jsem chtěl objednat jen čtvrt litru. Na dotaz číšníka odpovídám, že chci jen málo, dnes jen „quattro litro“. Číšník se usmál, zjevně pochopil můj požadavek a přinesl džbánek se čtvrtlitrem lahodné tekutiny. Kdyby mne skutečně poslechl, sedíme v restauraci asi dodnes.“

     To se někdy stává, že se přeřekneme nebo sdělíme něco, o čem si myslíme, že je správně. 

    „Ještě si vzpomínám na jednu historku, která se k neznalosti cestovatelů začátečníků váže. Naše vazba k horám je neskrývaná, k italským Dolomitům zvlášť. Od roku 1989 jsme snad nevynechali ani jeden rok, abychom je aspoň krátce nenavštívili. Většinou nás přijímají s otevřenou slunečnou náručí a poskytují nám až neskutečnou, a hlavně rychlou relaxaci v energeticky nabitém prostředí. Jindy jsou k nám díky temným ocelovým mrakům s deštěm odmítavé. Každý rok v nich objevujeme něco nového a krásného, přestože se vracíme třeba i na stejná místa. Můj bratranec Pavel miluje hory rozhodně ještě více než my. Vždy mi vypráví, jak jezdí pravidelně do Rakouska, kde má svá oblíbená místa. Tak jsme ho jednou v tom „jeho Rakousku“ při své cestě do Itálie překvapili s tím, že by mohl přijmout naše pozvání a navštívit také ty naše hory italské, nabízející další možnosti. Trochu nedůvěřivě, ale o to více zvědavě se mnou opatrně domlouvá návštěvu jiné horské destinace, než na kterou je po léta zvyklý.     Kompromisní řešení přichází až s návštěvou Švýcarska a Itálie v dalším roce. Švýcarské Alpy jsou snad absolutním vrcholem horské turistiky v Evropě. Pavlovi se tento nový horský terén líbí, méně už ceny ubytování a jídla, které zde panují.     Při návštěvě těch italských pak dochází u Pavla ke zlomu s rozšířením jeho horského obzoru. Nadšený plán na další rok v Dolomitech je již téměř jistotou. Našim domovem se na několik dnů stane při našem společném horském pobytu penzion v Selva Gardena v údolí Val Gardena. My tady nejsme poprvé, tak zaujímáme pozici horských vůdců znalých terénu. Pavel střídá pěší horské túry s cykloturistikou, večer se vždy scházíme ke společné večeři a posezení. Domlouváme se na společné horské turistické túře kolem Sasso Lungo. Když se v červencovém odpoledním horku znaveni vracíme do Passo di Sella k zaparkovaným autům, usedáme ještě na chvíli do horské chaty na kávu a krátkou relaxaci. Pavel mi vypravuje o svém kamarádovi, který jezdí do Dolomit a vždy si tady dává svůj oblíbený nápoj Bombardino. Rozhlížíme se kolem sebe a zjišťujeme, že láhev s tímto označením zdobí polici alkoholové nabídky také této horské chaty. Objednáváme tedy zajímavě vyhlížející nápoj a po chvíli se na stole před námi objeví vysoké sklenice do poloviny zaplněné horkým, žlutavě oranžovým hustým obsahem a zbytek sklenice tvoří lákavě vyhlížející šlehačka s trochou kakaa na povrchu. Ochutnáme, teplý obsah připomíná nám dobře známý vaječný koňak. Na náš vkus až dost sladké, ale výborné. Během několika minut se ještě umocní to vnitřní horko, které v sobě máme po celodenní turistice. Hlava začíná reagovat na přijímaný alkohol. To se ještě zhorší na prudkém přímém slunci, když chatu opouštíme. V tu chvíli se Pavel přiznává, že tento kamarád sem jezdí vždy v zimě lyžovat a Bombardino si dává na sjezdovce pro zahřátí.“

      Ale abychom nezůstávali pouze v Evropě. Vím o tobě, že máš rád asijské země, kterých jsi už také několik navštívil.

     „Ano, je to především Thajsko, o kterém jsme tady už mluvili. V minulé knížce jsem měl vzpomínky na Vietnam, na velkou cestu po Číně a Tibetu. Vše byly emotivní, zážitky naplněné poznávací zájezdy. Ale ještě jsme tu nenavštívili jednu z mých oblíbených zemí, kterou je Indie. Proto jsem do minulé kapitoly o jídle zařadil také indická jídla. Přestože jsem tu byl jen jednou a jen krátce, její atmosféra se hluboce vryla do mé paměti i díky tomu, že také v Indii jsem prožil řadu krásných inkarnací.“  

     Které místo na tebe zapůsobilo nejvíce?

    „Samozřejmě město Varanásí. Svaté město, které je pokládáno za jedno z nejstarších na naší planetě.“

     A nějaká historka z tohoto města by stála za vyprávění?

    „Jistě, ta, ve které hraje titulní roli můj oblíbený český nápoj pivo. Během našeho cestování po severní Indii ve státě Utarpradéš bylo nepsanou povinností navštívit posvátné město hinduistů Varanásí. Podle některých pramenů jde o vůbec nejstarší město na světě. Město, které je svou atmosférou naprosto jedinečné. A to nejen díky spalovacím ghátům na břehu posvátné řeky Gangy. Především díky jeho obyvatelům.

     Vzpomínám si, že náš přesun probíhal letecky z nepálského Káthmándú v bussines class s perfektním jídlem během asi hodinového letu do Varanásí. Už jen vystupování z letadla byl zážitek. K otevřeným dveřím letadla indické společnosti Air India byly přistaveny schůdky. Když jsme opouštěli klimatizované letadlo, pocítili jsme ve tváři prudký závan horkého vzduchu. Nejprve jsem si myslel, že je to z rozpálených motorů letadla, ale při sestupování ze schůdků dolů na zem jsem zjistil, že je tak rozpálený vzduch na letišti. Teplota 33 stupňů, vlhkost vzduchu 90 %. Poté náš čekalo odbavení v prosté, ale hlučné místnosti, a teprve s razítkem v cestovním pase jsme mohli po 90 minutách opustit letištní halu. Cesta taxíky horkým vzduchem až do centra města trvá dalších 90 minut, překonáváme při ní vzdálenost pouhých 22 km. Cestou můžeme poprvé v životě „nasávat“ atmosféru Indie. Je to velmi zajímavá země s koloritem, na který nejsme vůbec zvyklí. Také se říká, že kdo přijede do Indie poprvé, buď ji začne nenávidět, nebo si ji zamiluje. U mne nastala naštěstí ta druhá varianta. Teprve při setmění přijíždíme do centra, kde se nachází pro naši skupinu rezervovaný hotel přímo na břehu řeky Gangy. Taxíky se ale k hotelu nedostaneme. Na hlavní ulici hučí agregáty, dodávající elektrický proud k osvětlení na ulicích a v obchodech. Ale v postranních uličkách je poměrně šero. Proto musíme bedlivě sledovat, kam šlapeme. Co chvíli se musíme vyhýbat výkalům posvátných krav, které se pohybují na ulicích zcela nekontrolovatelně. Po překročení poslední na zemi ležící krávy konečně přicházíme do hotelu, kde se ubytujeme. Naše první myšlenky patří po tom dnešním horkém dnu vychlazenému pivu. Snad ještě nikdy jsem neměl takovou chuť na pivo jako nyní. Usedáme do restaurace pod širým nebem a první objednáváme tento lahodný nápoj. Obsluha nám však sděluje, že jsme v posvátném městě s přísným zákazem konzumace alkoholických nápojů jakéhokoliv druhu. Po několika minutách přichází jiný číšník s dotazem, kolik těch piv vlastně chceme? Ale že musíme počkat, neboť je půjde obstarat někam do města. Cizinec je cizinec, host je host. Mezitím konzumujeme první vynikající indickou večeři, které dominuje skvělá rajčatová polévka. Ale touha po nápojích je už taková, že opět atakujeme naši obsluhu s dotazem, zda na nás nezapomněli? Asi po 60 minutách dlouhého čekání se objeví číšník s plnou taškou vychlazených lahváčů, mimochodem o obsahu 0,7 litru, jak je to tu běžné. Celou tašku i s obsahem ukrývá pod stolem se slovy, že láhev nesmí být na stole vidět. I když pro cizince tu panuje určitá tolerance. Ale v tom okamžiku jsme zachráněni a odměna za tak dlouhé čekání se určitě vyplatila.“

     Úplně jsem se vžil do atmosféry rozpáleného města s jazykem, lepícím se na patro a toužícím po našem národním nápoji. Takže další pivo ve Varanásí již nebylo?

    „Ale bylo. Druhý zážitek s lahodným mokem v Česku tak oblíbeným zažíváme opět na půdě posvátného města. Po dvou dnech strávených ve svatém městě hinduistů je třetí den v programu cestovní kanceláře plánován noční přesun vlakem z Varanásí do Agry. Pravidelný odjezd vlaku je podle jízdního řádu v 16,30 hodin. Když dorazíme na nádraží, tak se dozvídáme, že vlak bude mít určitě zpoždění, neboť ještě ani nevyjel z počáteční stanice. Zpoždění může být 8 hodin, ale třeba i déle. Ale rozhodně ať nepočítáme s tím, že odjedeme dříve než ve 22 hodin. Někdy se prý dokonce stane, že příslušný vlak nepřijede vůbec. Dobrá perspektiva našeho večera a noci, ale hlavně narušení plánovaného programu cestování. Všude v prostorách nádražní haly, ale i na betonových nástupištích sedí lidé, včetně malých dětí, mnohdy i kojenců. Všichni tu trpělivě čekají na ten svůj vlak. Cestování vlakem je v Indii velmi populární. Je to zážitek. Trávit několik hodin na zemi na betonu není zrovna příjemné, i když jsme v Indii. Proto jde naše průvodkyně Irena hledat pomoc k personálu nádraží. Ta se nám nakonec dostane v podobě otevření čekárny pro matky s dětmi a VIP cestující. Podmínkou ovšem je, že nás bude hlídat zaměstnanec nádraží. Trpělivě usedáme na lavice v prostorné hale, ale horko podvečerního Varanásí nás nabádá k dodržování pitného režimu. Coca cola je všude, kam se podíváš, ale pivo? S tímto nápojem máme již své zkušenosti. Vycházíme spolu s Honzou a Valjou před nádraží a ptáme se na možnost zakoupení piva. Ochotní taxikáři nám nejen poradí, ale zároveň nabídnou odvoz přímo k prodejnímu místu. Samozřejmě, že indickým dopravním prostředkem, kterým je oblíbený tuk-tuk. Když s námi uhánějí od nádraží a kličkují uličkami téměř milionového města tak si uvědomujeme, že jsme nechali v čekárně své ženy, aniž by věděly, kam jedeme a všechny doklady a peníze máme u sebe. No, snad se nic nestane. Po chvíli zběsilé jízdy rozpáleným městem náš řidič zastaví a ukáže nám na zavřené dveře, které jsou opatřeny mříží. Nechápavě s ním komunikujeme, ale on trvá na svém. Opatrně otevíráme zamřížované dveře, za nimiž se objeví hlava obchodníka. S úsměvem nás láká dál do svého zcela ztemnělého obchůdku. Teprve když za námi zaklapnou těžké zamřížované dveře, tak rozsvítí. Kolem nás se rozprostírá podivný obchůdek s mnoha chladicími boxy. Ind postupně jen po druhém otevírá a před námi se odehrává zajímavé divadlo. Ty chladící truhly jsou plné lahváčů s pivem různých značek. Tolik piva pohromadě jsem snad ještě nikdy neviděl. Okamžitě počítáme, kolik velkých pivních láhví budeme potřebovat k uspokojení aktuálních potřeb všech žíznivých čekatelů na nádraží? Naši obzvláštní pozornost přitahuje pivo s názvem Karma beer, toho kupujeme hned několik lahví. Je také nejdražší a nejsilnější, tak bude asi nejlepší. Skutečně také bylo. Naskládáme tak dvě plné tašky, zaplatíme, uctivě se rozloučíme. S úlevou nasedáme do tuk-tuku, za námi se opět zaklaply zamřížované dveře a my se vracíme na nádraží s plnými taškami, navíc obohaceni o další indický zážitek. V čekárně nádraží jsme přivítáni s radostí a potleskem nad přivezeným pivem. Žízeň je veliká.“

     Tak jste zachráněni. A co vlak, přijel brzy?

    „Bohužel, čekání bylo tehdy delší než těch slibovaných osm hodin. Ve velmi krátkém čase se ale zásoby v lahvích tenčí, a tak uvažujeme o dalším zájezdu do města. Předem se ale u personálu nádraží raději ujišťujeme, že vlak má skutečně zpoždění ještě několik hodin. Jako druzí jsou na řadě vyslanci mladších ročníků Jarda a Luděk. Jejich příběh mám tedy zprostředkovaný. Vyrazili stejným dopravním prostředkem, stejným směrem, za stejným cílem. Ale asi do jiného místa, i když podmínky nákupu byly jistě podobné. Když zastavili před obchodem, po chodníku vrávoral zjevně alkoholem unavený Ind (což je v této krajině skutečně krajně nezvyklé), který byl fyzicky napadán přivolaným policajtem. Každý policajt v Indii má v ruce asi 2 m dlouhou hůl k zjednání pořádku i na tuto vzdálenost. Byli jsme svědky toho, jak na křižovatce přetáhl přes záda Inda, který udělal dopravní přestupek. Když strážce pořádku odehnal nebohého Inda, obrátil se na Luďka, který se narovnal do výšky svých téměř dvou metrů a podíval se na něho z patra. Policajt jen naznačil, že cizinců se zákaz prodeje alkoholu netýká. Tak spolu s Jardou vstoupili do obchůdku, zakoupili žádané nápoje a už ztemnělými uličkami Varanásí se vraceli k nádraží. I v tuto chvíli byla radost obrovská. Ale ta opět netrvala dlouho, a tak došlo na domácí zásoby. Moravák Radek vytáhl lahvičku domácí slivovice a nechal kolovat. Uprostřed na tvrdé židli sedící indická „hlídačka“ jen nechápavě sledovala, co se to děje a co to pijeme. Bodrý Moravák s otevřeným srdcem nalil odlivku a nabízí ji této starší paní. Ta po našem vzoru kopla frťáka do sebe, náhle vykulila oči, zařvala a s obrovským křikem, který se mísil s pištěním poraněné laně, zmizela v útrobách, kde se dalo očekávat, že se nachází toaleta nebo umývárna. Oni totiž Indové nemají příslušný enzym na odbourávání alkoholu, který jim tak činí nesmírné problémy. Navíc jim konzumaci zapovídá i jejich náboženství.“

     Takže bylo veselo i při tom dlouhém čekání. Máš ještě nějakou zajímavou vzpomínku na své cestovatelské aktivity?

    „Těch vzpomínek, zvláště asijských, je opravdu mnoho. Některé stojí za to si občas připomenout. Moje první asijská cesta se uskutečnila v roce 1995 na Srí Lanku. Při naší první návštěvě Srí Lanky jsme měli ve svém programu převážně pracovní náplň. Každý den jsme navštěvovali nemocnici. Její součástí byla i klinika tradiční medicíny a pracoviště akupunktury, které tehdy vedl profesor Anton Jayasuriya. Velmi vzdělaný a milý pán, úžasná autorita, charismatický lékař, ve své odbornosti uznávaný po celém světě. Po celý den pracoval na klinice v nemocnici, večer se přemístil domů, kde se setkával se svými kolegy a stážisty akupunktury z celého světa, pro které organizoval školení v akupunktuře. Jeho dům každý večer ožíval množstvím návštěvníků, lékařů, ale i pacientů. Několikrát týdně ve večerních hodinách pořádal ještě odborné přednášky pro stážisty, aby jim mohl sdělit vše, co nestihl v průběhu dne při práci. Naproti nemocnici byla malá restaurace či spíše bistro, kam s oblibou chodili zaměstnanci a stážisti na malé občerstvení nebo na oběd. Prakticky celá naše skupina využívala její pohostinství v době polední přestávky. Bylo tu možné zakoupit jídlo, ale i královský kokos plný lahodné tekutiny k osvěžení. Ale co nás lákalo nejvíce, to byl pravý cejlonský čaj. Když před nás postavili šálek silného černého čaje s mlékem, omamná vůně nás nenechala na pochybách o čerstvě připraveném tradičním nápoji tohoto tropického ostrova. Co nám ale trochu vadilo, že byl čaj nesmírně sladký. Proto jsme druhý den požádali o čaj bez cukru. Před námi se objevil šálek s lahodným voňavým nápojem bez cukru, ale také bez tradičního mléka. Třetí den jsme pokus objednat si čaj s mlékem bez cukru již doplnili dalším slovním vysvětlováním. Obsluha bistra jen nechápavě kroutila hlavou nad naším nezvyklým a nesplnitelným přáním. Obdrželi jsme opět čaj s mlékem, ale opět oslazený. Tato opakovaná skutečnost a nepochopení, to byl jasný dotaz na naši hostitelku Jitku. Teprve při našem společném večerním sezení jsme se dozvěděli, že do tradičního černého čaje se tady na Srí Lance přidává kondenzované slazené mléko.“

     Těch odborných a vzdělávacích poznávacích cest bylo jistě více, třeba i v Evropě?

    „Zážitků je mnoho, vzpomínek ještě více. Ale přece jen se ještě chvíli zastavím při svých vzpomínkách na dobu, na kterou velmi rád vzpomínám. Dobu určité naděje a optimismu hned po revoluci v roce 1989. Tehdy jsme navštívili zajímavá místa v sousedním Německu. Díky aktivnímu přístupu předsedy místní pobočky Anthroposofické společnosti v Semilech PhDr. Josefa Bartoše se mohla v srpnu 1990 uskutečnit naše cesta do Spolkové republiky Německo na vybraná zdravotnická a sociální pracoviště a některá školská zařízení. Na klinice v Öschelbronnu jsme byli vřele přijati lékaři, ale i vedoucími pracovníky s tím, že nám jsou všechny dveře otevřené. Bylo to naprosto netradiční setkání se světem, který byl až do nedávna pro nás naprosto neznámý a uzavřený. Nejen filosofie myslitele Rudolfa Steinera, se kterou antroposofie pracuje, ale především lidský přístup, se kterým jsme se setkávali nejen v navštívených zdravotnických a sociálních zařízeních, ale i v samotném rodinném prostředí Dr Vernera, u kterého jsme byli ubytováni. Pro nás bylo tehdy nepochopitelné, že nás ani tak nezajímala předpokládaná technická vyspělost našich sousedů, ale především mezilidské vztahy. Ty byly tím, co nás na této cestě překvapilo a ovlivnilo nejvíce. Vstřícné a tolerantní vztahy na pracovišti přitom nic nestojí. Při návštěvě kliniky jsme zažili mnohá překvapení. Především jsme obdivně vstoupily na porodní sál s kobercem, porodním stolem, záclonami a košíkem pro novorozence při zkušenostech pouze sterilního vykachlíkovaného prostoru čpícího chlorem známého z našich porodnic. Další překvapení nastalo v rozlučkové místnosti pro pozůstalé, kteří navštívili zemřelého. Místnost, která svou výzdobou a atmosférou otupovala bolest pozůstalých. Tehdy náš průvodce a překladatel Dr Bartoš označil naši cestu za poznáním jako výlet do budoucnosti. Co však ve mně zanechalo nesmazatelnou stopu, to bylo ranní setkávání všech zaměstnanců nemocnice. Po příchodu do pracovního procesu se zaměstnanci sejdou ve společenské místnosti, seskupí se do kruhu, jeden z nich přednese krátkou promluvu, všichni se chytí za ruce a uzavřou tak pomyslný kruh. Popřejí si hezký den a tiše se rozcházejí na svá klinická pracoviště. V den naší návštěvy jsme se tohoto ranního rituálu zúčastnili také. Doktor Bartoš pro nás překládal z němčiny, takže jsme byli detailně informováni o všem, co je obsahem promluvy. Z kruhu vystoupil jeden z lékařů a obrátil se čelem k nám, přivítal nás jako vzácné hosty a přednesl několik citací Václava Havla, našeho tehdejšího prezidenta a ve světě velmi oblíbeného politika. V tu chvíli jsem měl v očích slzy dojetí. Lidství, které nezná hranic ani jazykových překážek. Jen filosofické myšlenky. Po návratu domů jsme byli plni nadějí a očekávání, ale s postupujícím časem docházelo k rychlému vystřízlivění. Ani po dlouhých více než 35 letech nejsou tyto myšlenky a ideály naplněny.“

     Tak to muselo být úžasné, milé a emotivní. Myslím si, že by to mohl být i krásný a milý závěr našeho cestování, ke kterému se jistě ještě vrátíme.    

 

     Závěr


    Konečně se mi podařilo dopsat svou další knihu s odbornou tematikou, v pořadí již čtvrtou. Ale v mých poznámkách je ještě několik myšlenek, které bych chtěl zveřejnit, protože se nedostaly do publikovaných textů. Jsou to myšlenky z různých oborů, které by neměly upadnout v zapomnění.

     První poznámka se týká naší osobní svobody. „Kdo má svou vnitřní svobodu, může ji dávat všem kolem sebe. Kdo ji nemá, ostatním ji zpravidla bere. A svoboda člověka je to nejcennější, co na tomto světě máme. Zkuste se nad tím zamyslet a zjistíte, že je to pravda.“

     Druhá poznámka by se dala přilepit ke kapitole o jídle a je z úst známého kuchaře a autora mnoha kvalitních kuchařek Romana Vaňka. „Neexistuje nezdravé jídlo, jen nezdravé množství.“ Nebo: „Babička a maminka jsou emoční součástí chuťové banky ve vaší hlavě.“

     Třetí poznámka se objevila po přečtení krásné knihy, jejímž autorem je Ramtha. Objasňuje tady některé pojmy, které běžně používáme, ale mnohdy nevnímáme určité nuance v jejich významu.

  1. Duch – bod světla, obklopující struktury fyzického těla, pozorovatelné jako aura a je příbytkem a podporou našeho vtělení

  2. Duše – uvnitř hmoty v okolí srdce za sternem. Duše zaznamenává a ve formě emocí ukládá veškeré myšlenky. Díky této jedinečné sbírce emocí uložených uvnitř naší duše máme jedinečné ego – osobnostní Já.

  3. Tělo – pouze určité vozítko, umožňující život na planetě Zemi

  4. Život si vytváříme sami svými myšlenkovými pochody tím, jak přemýšlíme. Myšlenky tvoří naši budoucnost. Vše, co se děje, přivoláváme svými myšlenkami a pocity. Nic není náhoda.

  5. Moudrost je sbírkou emocí získaných ze všech sfér mysli. To je jediné, co si odnášíme z tohoto vtělení na tomto světě.

     Čtvrtá poznámka se týká citace nedávno zesnulého lékaře MUDr. Josefa Jonáše. „Nemoc dítěte je vždy důsledek emocionálního obrazu matky.“

     Svou knihu bych rád uzavřel citátem slavného filosofa, dramatika, básníka a politika, který se jmenoval Lucius Annaeus Seneca:

          „Jednou z podmínek uzdravení je chuť uzdravit se“

​

 

 

Závěrem ještě doporučím některé knihy, které pokládám za zajímavé a inspirativní k čerpání dalších informací s publikovanou problematikou.

  1. Ramtha: Bílá kniha – Bohemia Books 2022

  2. Ramtha: Poslední valčík tyranů – Bohemia Books 2023

  3. Ramtha: Láska jako elixír poznání – Bohemia Books 2025

  4. Mason Jason: Můj otec byl MiB – Anch Books 2017

  5. Mason Jason: Můj otec byl MiB 4 – Anch Books 2025

  6. Newton Michael: O duších 1-4 – Eugenika 2022

  7. Jonáš Josef: Emoce – klíč k uzdravení – Eminent 2025

  8. Muranyi Monika: Lidská duše odhalena – Citadella 2017

  9. Muranyi Monika: Lidská Akáša – Wikina 2018

  10. Kryon – všech 14 knih přeložených do češtiny – Wikina 2014-2017

  11. Alexander Eben: Jaký je život po životě – Fortuna Libri 2013

  12. Alexander Eben: Mapa věčnosti – Fortuna Libri 2014

  13. Kenyon Tom: Velký experiment – Anch Book 2016

  14. Cooper Diana: Vzestup do páté dimenze – Fontána 2017

​

​

                                                              Virtuální nakladatelství Mirasole - prosinec 2025

bottom of page