CELOSTNÍ MEDICÍNA
AKUPUNKTURA
HOMEOPATIE

   Cesta duše

    Několikrát ve svém životě jsem přemýšlel o tom, jak je to vlastně s tou naší duší. Vždyť je to takový imaginární pojem, o kterém by naši materialisticky vychovaní spoluobčané slovy filmového klasika jistě prohlásili, že neexistuje, protože ji nikdo nikdy neviděl. Ale já osobně jsem přesvědčený o tom, že existuje. Jak to vidíš ty?

    „Já to vidím asi stejně jako ty. Duše skutečně existuje a je hned několik teorií, které to potvrzují, ale i mnoho důkazů, že tomu tak skutečně je. O duši můžeme tvrdit, že je nesmrtelná. Hledá v po sobě následujících inkarnacích vždy jen další materiální strukturu, do které se může vtělit. Protože pouze ve fyzickém těle je duše schopna dalšího vývoje a vyzrávání. Každá duše na tomto světě má za sebou již několik inkarnací. Některé duše řádově jednotky, jiné desítky, stovky nebo i tisíce. Ty pak označujeme jako staré duše. Co je však zajímavé a zákonité, to je skutečnost, že si jako fyzické bytosti tuto informaci o předchozích inkarnacích nepamatujeme. Až na určité výjimky, o kterých se zmíním později. Jak jsem již říkal, duše potřebuje svůj vývoj. Aby se mohl stát skutečností, musíme se narodit ve fyzickém těle. Naše duše si ale pečlivě vybírá fyzickou schránku, kdy, kde a komu se narodí. To proto, aby mohla realizovat určité úkoly, které má jako duše ve svém vývoji splnit. Narodí se tedy takovým rodičům, v takovém čase a na takovém místě, aby byly reálné předpoklady pro její další optimální vývoj. Ale duše má ještě jednu úlohu tady na světě. Vyřešit určité záležitosti, které nazýváme karmou.“

     A co je to vlastně karma?

    „Karma je určitý zákonitý proces vztahů mezi dušemi. Podle jisté teorie vždy „duše létají v jakémsi hejnu“ a inkarnují se jako určitá skupina v daném čase a na takovém místě, aby bylo umožněno splnit určité závazky, které ta příslušná duše má k ostatním duším, které se inkarnují na stejném místě a ve stejné době. Podle známých pravidel, která obecně platí i tady na zemi. Uvedu příklady. „Co jsem si zasel, to musím sklidit“ nebo „Co jsem si vypůjčil, to musím vrátit“ nebo „Co jsem si koupil, to musím zaplatit“. Nebo také „Co jsem komu provedl, to musím odčinit.“ Vždy jde o jakési vypořádání našich minulých životů, tedy na úrovni mezilidských vztahů. Pokud někomu vědomě ublížím, musím si prožít svůj další život tak, jak ho prožívala mnou ublížená osoba. Vždy ale s větší intenzitou prožitku. Ale karma nemusí být pouze negativní, existuje i ta pozitivní. Pokud jsem byl v minulém životě lékařem nebo terapeutem, budou mne blízké duše v současném fyzickém těle vyhledávat i v tomto životě, neboť duše si pamatuje, že jsem ji kdysi pomohl.“

    A tobě se to někdy stává, že si to uvědomuješ?

   „Ano. Já sám jsem přesvědčen o tom, že jsem byl již v minulosti lékařem nebo léčitelem či jiným terapeutem a že jsem ve své profesi pomáhal ostatním lidem ve svém okolí. Ve své lékařské praxi někdy vnímám momentální situaci, že osoba, která za mnou přišla do ordinace, není pro mne neznámá. Cítím to pochopitelně spíše více intuitivně než rozumově. Také se mi stává, že mi pacient sdělí, že má ve mne a v mou pomoc důvěru, přestože mě nezná a nikdy se nesetkal s mými diagnostickými a léčebnými postupy. Ta důvěra může také pramenit i z kladných vzpomínek z minulých životů. Dokonce se mi stalo, že mne navštívila jedna pacientka z Prahy a požadovala léčbu akupunkturou. Samozřejmě jsem ji ochotně vyhověl. Ale při některé z dalších návštěv jsem se ji zeptal, proč jezdí více než sto kilometrů za mnou a proč neabsolvuje tuto léčbu přímo v hlavním městě, kde je akupunkturistů velký výběr? Odpověděla mi s milým úsměvem, že si prošla celý seznam akupunkturistů a já jsem její duši rezonoval nejvíce. Také jsem vnímal, že se jako duše velmi dobře známe z minulosti.“

    Před chvílí si zmínil, že existují výjimky u těch, kteří si inkarnace z minulosti pamatují. Koho si tedy máme představit?

   „Není to tak stoprocentní, ale pouze v symbolice. Je to většina těch, které označujeme jako „jasnovidné“. Oni mají zvláštní schopnost vnímat situace mimo naši současnou realitu, mimo naši dimenzi a časovou smyčku. Pokud jsme schopni se pohybovat v různých dimenzích, tak od páté dimenze žádný čas neexistuje. Vše je z minulosti i současnosti v jednom okamžiku přítomné.“

     A co budoucnost? Tu jasnovidní také vnímají?

    „S vnímáním budoucnosti je to pouze rámcové, orientační. U každé bytosti jsou určité předpoklady, určitá pravděpodobnost, že situace nastane. Podle předem určených principů a vizí, které si duše před narozením stanovila. Ale nemusí se uskutečnit. Protože rozhodující je naše myšlení a především rozhodování. Tady a teď. Vždyť pouze já sám nyní rozhodnu, zda zvednu pravou nebo levou ruku, zda na rozcestí půjdu vlevo či vpravo, zda budu sedět u televize nebo si budu číst. A to momentální rozhodnutí je také určující pro mou blízkou či vzdálenější budoucnost. Tím chci zdůraznit, že svou budoucnost si vlastně tvoříme nyní, v přítomnosti. K té realizaci je také důležitá určitá souhra cílů naší duše a našeho těla, o tom se zmíním ještě později.“

     Takže tady platí to populární žití tady a teď?

    „Ano, přesně tak to je. Pokud jsme nyní v klidu, pohodě, s pozitivními myšlenkami v mysli, tak je reálný předpoklad, že to tak bude i v nejbližší budoucnosti. Ale pokud budeme mít v sobě určité strachy nebo obavy, co by se mohlo stát, tak měníme nejen svůj emoční stav, ale především si snižujeme vlastní vibrace na nízkou úroveň. Pokud ta negativní myšlenka strachu s obavou přetrvává, stane se skutečností. A pochopitelně i obráceně, v tom pozitivním smyslu.“

     Ty mi snad chceš říct, že když budu jen pozitivně myslet, tak budu v pohodě?

    „Ano, budeš. To je právě ta momentální situace. Vraťme se o několik měsíců zpět a vzpomeňme si na to covidové šílenství, kdy většina obyvatel seděla u televize a sledovala zprávy, které vždy sdělovaly počty nakažených, pozitivně testovaných, nemocných, ale i zemřelých. Dozvídali jsme se ze sdělovacích prostředků, co všechno nesmíme a co všechno musíme. Jak se máme chovat. Jak to může působit na naši psychiku? Samozřejmě negativně. A ten pocit strachu v nás vyvolával negativní emoce se snížením vibračních úrovní našeho fyzického těla. A to nejen ten pocit strachu, ale i určitá míra vzteku, že nemohu činit to, co v té chvíli chci, že jsem určitým způsobem omezován ve své svobodě, ve svých svobodných rozhodnutích. A mnohdy nucen dělat něco, co nechci a s čím nesouhlasím. A s čím nesouzní ani moje duše. Čím je nižší vibrační úroveň, tím je naše fyzické tělo zranitelnější. Pozornější čtenáři si jistě vzpomínají, že jsem v minulé knížce psal o těchto vibračních úrovních v obecné rovině. Vibrační úroveň strachu je 0,5 – 2 Hz, vibrační úroveň hněvu a vzteku 0,4 – 1,4 Hz. Ale vibrační úroveň poděkování 45 Hz, srdečného poděkování až 140 Hz, štědrost kolem 100 Hz, soucit až 150 Hz, vibrace lásky dosahují 200 Hz. Vibrační úroveň covidu byla kolem 12 Hz. Takže z toho vyplývá, že negativní emoce a myšlenky snížily naši vibraci na takovou hodnotu, že bylo nakažení covidem velmi reálné. Kdo se však pohyboval nad úrovní této vibrace a měl svůj imunitní systém nastavený v té správné rovině, tak byl vůči této virové nákaze odolný.“

     To je bohužel taková kapitola nepříjemné minulosti, kterou raději rychle opustíme, abychom si nesnižovali svou momentální vibrační úroveň. Vraťme se nyní k cestám naší duše, jak jsme před chvílí začali. Jak se ta naše životní cesta naší duše projevuje?

    „Pokud prožíváme život, který je v souladu s plánovanou cestou naší duše, tak budeme většinou spokojení, vyrovnaní a šťastní. O těchto lidech ostatní hovoří jako o „dětech štěstěny“. Ale pokud dojde k tomu, že z této cesty určitým způsobem scházíme a vydáváme se na cestu mimo plán naší duše, tak jsme na to zpravidla upozorňováni. Nejprve jemně, v určitých symbolikách a náznacích. Pokud svůj hlas duše i nadále neposloucháme, tak později třeba i razantněji. Jako určitá upozornění můžeme vnímat různé nepříjemnosti, které se nám dějí. Ale také časté úrazy, změny se zhoršováním zdravotního stavu, ale i nepříjemné situace vztahové, v soukromém i pracovním životě. To prožívají často lidé, o kterých se hovoří jako o „smolařích“. Už v minulé knížce jsem se zmiňoval o důležitosti pozitivního myšlení, které následně vede i k pozitivnímu jednání. Síla myšlenky má obrovskou energii a sílu. Ale aby to nebylo zase tak jednoduché, tak musím zdůraznit i pozitivitu našeho emočního stavu. Každá situace, kterou momentálně prožíváme, tak má pro nás určitý emoční náboj. Uvedu to na praktickém příkladu. Dva kamarádi sledují v televizi fotbalový zápas mezi Spartou a Slávií. Jeden je Sparťan a druhý je Slávista. Samozřejmě vyhraje Slávie, a tak ten Slávista má radost, je spokojený a šťastný, že vyhrálo jeho mužstvo. Naopak Sparťan bude nešťastný a smutný, neboť ten jeho tým prohrál. A přitom oba sledovali stejný sportovní zápas, úplně stejnou situaci. Ale každý ji prožíval díky svému emočnímu stavu odlišně.“

     Jak ta naše duše vnímá ty duše okolní? Někdo je nám od pohledu sympatický, jiný nikoliv.

    „Opět na principu rezonancí a vibračního stavu. Ten člověk, který má vibrační úroveň shodnou nebo alespoň velmi podobnou s tou naší, tak je nám sympatický. Naopak někdy potkáme člověka, kterého jsme nikdy neviděli, nikdy se s ním nesetkali a cítíme, že nám není sympatický a nechceme s ním ani mluvit, ani s ním sdílet nějakou situaci. To je člověk s rozdílnou vibrací. A zase si mohu vzít příklad z nedávné covidové doby. Celá naše společnost byla „symbolicky“ rozdělena na očkované a neočkované. U těch očkovaných se prokazatelně snížila úroveň jejich vibračního pole působením řady chemických vlivů v očkovacích látkách obsažených. Ale i vlivem negativních emocí. Většina z nich podstoupila aplikaci očkovací látky právě z důvodů určitého strachu. Někdo ze strachu, že nebude mít volnost v cestování, v navštěvování barů, restaurací, fotbalových zápasů. Nebo strachu ze ztráty zaměstnání. Nejhorší byl pochopitelně strach ze smrti. A tak se ten virtuální příkop mezi těmito dvěma skupinami ještě prohloubil. Najednou ztrácíme své kamarády a přátele, najednou si s nimi nemáme co říct. Protože ten rozdíl ve vibrační úrovni je skutečně a prokazatelně velký, že to naše citlivá duše vnímá.

     A jako další příklad mohu uvést klasickou situaci. Jsme ve věku, kdy si vybíráme svého životního partnera. Tady snad více než kdy jindy je naprostá nutnost shody vibračních úrovní. V minulosti se tradovalo, a platí to možná i dodnes, že souhlas s výběrem partnera je spíše na ženské straně. Pokud vybírala dívka svého vyvoleného podle jeho fyzického vzhledu a stavu jeho finančního konta, tak trvání takového vztahu nemělo většinou dlouhého trvání. Pokud ale vybírala životního partnera svým srdcem, byla ve vztahu určitě spokojenější. A dostáváme se k tomu, zda vybírat mozkem nebo srdcem? Logikou či intuicí? Mozek pracuje na principu vzpomínek ze současného světa, a jeho rozhodovací pravomoc je spíše na mužské straně. Zatímco ženská duše vybírá především pomocí intuice, tedy pomocí srdce. Vibrační úroveň srdce je až pět tisíckrát silnější než vibrační úroveň mozku. Tak tady máme i měřitelné a hmatatelné potvrzení těchto mých myšlenek.“

     Narazil jsi na ve svých slovech na rozdíly mezi mozkem a srdcem. Který z těch orgánů je důležitější? A je nutná spolupráce těchto dvou životně důležitých orgánů?

    „Oba orgány jsou pro náš život velmi důležité. A pochopitelně jejich vzájemná spolupráce je pro náš život naprosto klíčová. Když se na tyto dva orgány podíváme s určitým nadhledem, tak zjišťujeme, že mozek představuje logiku, materiální svět, jistoty, určité zákonitosti v našem životě. Ale především řídí naše fyzické tělo. Pracuje také na principu vzpomínek, a to především z našeho současného života. Zatímco srdce je centrem intuice, lásky, radosti, spokojenosti, pocitů štěstí a pracuje na úplně jiných principech. Je silně provázáno právě s naší duší a jejími projevy v našem fyzickém těle. Fyzické tělo, řízené mozkem, pracuje na základech principů podle určitých zákonitostí, daných výbavou DNA našeho těla. Ale naše duše takto řízena není. Pokud se podíváme detailněji na vývoj embrya v děloze, tak v prvních fázích života dochází k tvorbě, formování a organizaci našich orgánů. Tomu říkáme v embryologii organogeneze. Ta je ukončena zpravidla do konce 12. týdne po oplodnění. Proto se také doporučuje v případě úvahy o přerušení těhotenství, učinit tento akt do konce 3. měsíce. Teprve od čtvrtého měsíce dochází k dalšímu vývoji již plnohodnotného plodu. Otázkou tedy pro nás zůstává, kdy do našeho fyzického těla vstupuje naše duše, která si to konkrétní tělo vybrala. Údaje o tom se různí, ale zpravidla k tomu dochází od 4. měsíce těhotenství a později. Jsou dokonce popsány duše, které se do fyzického těla dostávají až v okamžiku porodu nebo těsně předtím. Moudřejší a mladší duše vstupují do těla dříve, aby se lépe integrovali a intenzivněji korigovaly nerovnováhu hemisfér našeho mozku. Starší duše naopak přicházejí později, neboť vývoj mozku již pokročil a mohou s ním pak lépe komunikovat. V okamžiku, kdy dojde ke vstupu duše do fyzického těla, dochází k určitému procesu, který umožní rozvoj určité spolupráce naší duše s mozkem. Tedy optimalizaci vztahu mezi řízením fyzického těla a řízením duše. Vždy je nutná určitá spolupráce duševní mysli s naším mozkem. Čím větší soulad mezi těmito centry panuje, tím lepší je startovací pozice pro nově narozeného človíčka na tomto světě. Ale k tomuto souladu vůbec nemusí dojít, a potom je řízení „dvoukolejné“. Jiný záměr sleduje duše a jiný mozek. Duše má určitou představu o tom, kam má člověk ve svém dalším vývoji směřovat. Mozek ale může mít představu jinou. Potom dochází k určité disharmonii, která se projeví v chování člověka, což může způsobovat určité komplikace vývoje. Na obou úrovních. Pokud ale mozek souzní s naší duší, stává se určitým pozorovatelem, který sjednocuje hmotnou a éterickou substanci na Zemi i v duchovním světě. Tady je třeba si uvědomit, že naše fyzické tělo se vyvíjí podle určitých principů na naši Zemi, v našem hmotném světě podle určitých zákonitostí. Především zákonitostí, které označujeme jako dědičné. Podle pravidel genetiky. Ale vývoj naší duše je naprosto odlišný. Proto je velmi důležité určité harmonické spojení charakteru naší duše s temperamentem hostitele, tedy fyzickým tělem. “

    To je velice zajímavé, vždycky jsem si myslel, že duše vstupuje do fyzického těla až v okamžiku porodu. Jak správně vysvětluješ, pokud je to dříve, tak je to určitě ku prospěchu obou, kteří se na celém procesu sjednocení účastní. A když se nyní bavíme o vstupu duší do fyzického těla, tak se nabízí otázka, zda se může narodit nějaká lidská bytost bez duše?

    „Ne, to nemůže. Každá lidská bytost má svou duši. Ale vím, kam míříš. Myslím si stejně jako ty, že řada lidí v našem současném životě se chová tak, jako by duši neměli. Jsou to různé psychopatické osobnosti, zejména z řad současných světových politiků a vládců, kteří kormidlují náš svět tam, kam my nechceme. A vytvářejí určité situace a konflikty, o kterých si myslíme, že to mohou dělat jen bytosti bez duše. Příkladů by bylo jistě z nedávné historie i současnosti mnoho. Ale tady se nabízí jedna odpověď. Jsou to bytosti, které si díky chování a jednání v současném životě zakládají na velmi těžký karmický dluh, který budou muset v budoucnu splácet. A prožít si to, co prováděli jiným bytostem ještě s větší intenzitou. Takže si jen určitým způsobem půjčují ten současný lehkovážný život, ve kterém se cítí být šťastní. Mnohdy na úkor ostatních bytostí, kterým v této době vládnou a nějakým způsobem je ovládají. Vždyť nejsilnější drogou pro současného člověka je pocit moci, pocit toho, že mohu někoho ovládat. Velice často i prostřednictvím peněz. Proto mají peníze tak silnou energii. A pokud ji neumíme usměrňovat, tak nám tato energie může být spíše na škodu než ku prospěchu.“

     Takže na světě existují jen fyzické bytosti, které mají duši?

    „Ano, ale s tou naší duší je to o trochu složitější. Už jsme tady několikrát zmiňovali, že duše je multidimenzionální. A rozhodující bude, kolik energie z této celistvosti duše si vezmeme do naší fyzické inkarnace sem na naši Zemi a jaké procento zachováme v Universu, kam se všechny duše po ukončení života ve fyzickém těle tady na Zemi vracejí. Mnohdy to množství energie, kterou budeme potřebovat k životu neodhadneme dost dobře. Což může způsobit i určité oslabení naší současné karmické cesty tady na naší planetě. Ale to už se dostáváme do poněkud imaginární roviny. Já se snažím vysvětlovat všechno tak, aby to každý čtenář pochopil.“

     Vrátím se ještě k našemu původnímu tématu. Hovořili jsme o srdci a mozku. Existuje také spolupráce srdce a mozku na tělesné úrovni?   

    „Samozřejmě, existuje. A velice intenzivní. Zase to uvedu raději na nějakém příkladu. Asi se všichni shodneme v tvrzení, že nejdůležitějším orgánem našeho těla je srdce. Bez jeho fungování neexistuje život. Bez fungování mozku život existuje, i když ne zcela plnohodnotný. A proto je činnost srdce řízená nejen z mozku, ale má i své vlastní řízení. To pro případ, že by řízení z mozku selhávalo nebo neodpovídalo potřebám srdce. Takže přímo v srdci máme malý nervový uzlíček, který je schopen řídit srdce při výpadku mozkového impulzu. A tady se dostáváme k situaci, kdy může být v rozporu informace poslaná z mozku s informací poslanou přímo z řídícího centra srdečního svalu. V tom okamžiku nastává porucha srdečního rytmu, označovaná jako arytmie. Dochází k ní tak, že se obě ty informace odlišují nebo jsou v přímém rozporu. A kdy k tomu dochází? Pokud příliš často podléháme rozhodovací pravomoci mozku s vědomím, že bychom naopak měli věnovat více pozornosti intuici, tedy rozhodování prostřednictvím srdce. Mozek zpravidla prosazuje naše ego, naši dominanci, ješitnost. Kdy si nechceme připustit, že bychom se měli rozhodnou jinak, intuitivně.“

    Tak to je velice zásadní. Budeme ale dále pokračovat v úvahách o cestách naší duše. Jak je to s inkarnací duše a délkou života? Proč jeden člověk žije do sta let a jiný umírá v kojeneckém věku?

    „Tady platí více než kde jinde zákony naší osobní karmy, osobního vývoje naší duše. Naše fyzické tělo žije tak dlouho, jak je potřeba k splnění životní cesty duše. Pokud si tato duše splní to, co bylo v jejím plánovaném programu, může odejít. Tak si můžeme vysvětlovat takové situace, kdy se rodičům narodí mrtvé dítě nebo umírá ještě v kojeneckém nebo batolecím věku. Duše si splnila svůj úkol. Třeba jen tím, že naučila něco pochopit rodiče, kteří to v tu chvíli potřebovali. Nebo dokončit něco ze svého minulého vtělení. Ač je to vždy bolestná lekce, je zřejmě pro zúčastněné žádoucí a nutná. Tato problematika je natolik rozsáhlá a mnohostranná, že se nechci nyní pouštět do nějakých podrobností v jejích zákonitostech. Naopak člověk, který kolem sebe šíří optimismus, je soucitný a svým konáním pomáhá svému okolí a je stále pro své okolí přínosem, umírá rozhodně ve vyšším věku. Protože ten člověk má stále nějaké osobní úkoly a plní je v souladu se záměrem své duše. Tady opět mohu uvést na konkrétním příkladu cestu duše svého otce, který byl rybář a celý svůj život si přál prožít tuto vášeň v nějakém rybářském ráji. V jeho 79 letech se mi naskytla příležitost cesty do Finska na lov ryb v brakických vodách u Ålandských ostrovů. Vzal jsem ho s sebou, přestože já rybář nejsem. Ale chtěl jsem mu udělat radost. Tam byl najednou úplně jiný člověk. Měl absolutní osobní volnost, mohl si dělat to, co se mu líbí a co ho uspokojuje. Dokonce si jako dlouholetý abstinent s námi dával v jídlu skleničku vína. Když jsem mu říkal, že se do chatky nemusí zouvat a v holínkách může i do postele, byl ve své svobodě neskonale šťastný. Prožíval si své pozitivní emoce naplno a vlastně si splnil životní sen své duše v tomto fyzickém těle. Asi dva měsíce po návratu náhle onemocněl a jeho duše se rozhodla, že tento svět již může opustit. Jako druhý příklad uvedu příběh svého přítele akademického malíře, který měl jako své životní poslání duše namalovat křížovou cestu do kostela. Dlouhá léta o tom snil a mluvil, až svůj sen realizoval. Když své dílo dokončil a instaloval v kostele v Konecchlumí, krátce nato odešel z tohoto světa. Splnil si svůj životní úkol, mohl tedy odejít.“

     A jak si vlastně duše vybírá tu svou osobní cestu? A co se děje s duší po smrti? 

    „To je také určitý zákonitý proces, který si formujeme mimo tento svět, mimo naši Zemi, v určitém akášickém prostoru, vesmíru. Někde v rozlehlém prostoru, který můžeme označit jako Universum, prostor duševního rozvoje, prostor mezi fyzickými životy tady na Zemi. Duše je nesmrtelná, ta neumírá. Jen se po smrti a odchodu z fyzického těla přesouvá do jiné dimenze. Představme si, že za jakousi oponu, kam my nevidíme. Do určitého otevřeného prostoru, kde se cítí být doma. Tady prožívá určitý čas k očistě, odpočinku, k bilancování své minulé inkarnace. Zhodnocení, zda na své cestě obstála a zda si splnila to, co bylo v plánu její cesty. V tomto prostoru ale dochází také k určité edukaci duše. Učí se, co by měla ještě ve svém vývoji zvládnout ke své dokonalosti. A určuje si podmínky, za kterých by to bylo optimální. Může pak uvažovat o možnosti další inkarnace k dalšímu vývoji a zdokonalení ve novém fyzickém těle. Dostává se prostřednictvím svých poradců a Mistrů k rozhodování. Vybírá si vhodné prostředí, kam se chce inkarnovat. Od svých průvodců dostává určité tipy a vize ke své další cestě, ke svému záměru duše. Po rozhodnutí kam, dochází k rozhodnutí jak, v jakém těle. Zda v mužském, ženském. Další část rozhodování směřuje k výběru rodičů, kterým se má narodit. Tak, aby bylo co nejlépe splněno zajištění finanční nebo materiální, ale i emoční a citové, s možností optimálního vzdělání. Zase s cílem harmonizace a optimalizace záměrů duše. Když jsou splněny všechny tyto předpoklady a duše souhlasí se svou další inkarnací, dochází k spojení s fyzickým tělem v lůně budoucí matky. Některé duše chtějí urychlit svůj vývoj a těší se na další lekce ve fyzickém těle, a tak se mohou inkarnovat třeba i dvakrát ve stejném století. Některé duše potřebují určitý klid, regeneraci nebo se i trochu obávají dalšího vtělení. Těm je dopřán delší čas k pobytu v prostoru Universa mimo fyzický svět. Čekají na další inkarnace třeba i několik staletí. Ale vždy musí dojít k svobodnému rozhodnutí a souhlasu duše s inkarnací do fyzického těla. Nikdy je nikdo k inkarnaci nenutí.“

     Máš nějaké příklady, kterými je možné vysvětlit třeba určitý záměr duše?

    „Někdy se stává, že si bude muset duše některé nevyřešené životní lekce zopakovat v další inkarnaci. Zase uvedu příklad. Duše žila v těle kuřáka, který zemřel ve svých 70 letech na nádor plic. V příštím životě si tak duše naplánuje, že tuto negativní zkušenost změní. Ale aby mohla svůj úkol splnit, musí se narodit do rodiny kuřáků. Pokud podlehne pokušení prostředí, zemře jako kuřák ve svých 50 letech na nádor plic. A jeho následné životy se budou nadále zkracovat, dokud se jeho vlastní duše nezbaví této závislosti a zůstane nekuřákem i v rodině, kde všichni kouří. Potom může tato duše ve svém vývoji postoupit dál, nebo raději výš.“

     A co když si ta duše splnila úkol na své životní cestě? Co potom?

    „Potom může ve svém vývoji pokračovat v kvalitativně vyšší rovině. Vývoj těch všech duší můžeme rozdělit podle určité vyspělosti. Duše pokročilé se mohou stát určitými pomocníky duší začínajících. Stávají se učiteli se speciálním zaměřením, v dalším vývoji mohou postoupit i na místo průvodců mladších duší. Jejich vývoj může pokračovat dál, až se stávají jako staré vyspělé duše určitými Mistry.“

    A tato cesta někdy skončí?

    „Ano. Ale může a také nemusí, to je vždy na rozhodnutí duše. Teprve dokonalá duše může opustit tento koloběh inkarnací a dále se již nevtělovat. Ale k tomu vede dlouhá, předlouhá cesta vývoje duše. Tuto teorii má rozpracovanou filosofie buddhismu. Buddhismus hovoří o cestě životem s cílem dosažení nirvány. Což je pojem, který je možné přeložit jako jakési „vyvanutí“. Tím cyklus inkarnací vlastně končí. Ale kdy lze tento proces ukončit, to rozhodně nezávisí jen na nás. Je to rozhodnutí na vyšší úrovni našeho Já, na úrovni našeho božství. Ale o tom budeme jistě v budoucnosti ještě mluvit.“

     Takže jde určitým způsobem vlastně o relativně jednoduchý princip vývoje naší duše. Nebo ne?  

    „Rozhodně ne, celý ten proces jsem v tuto chvíli úmyslně trochu zjednodušil v rámci určitého pochopení této problematiky. On je daleko složitější. Duši můžeme vnímat také z pohledu kvantové fyziky. A tady nám už docházejí slova a argumenty, neboť se pohybujeme v úrovni poněkud jiné dimenze života, která je našimi smysly neuchopitelná. Pokusím se aspoň schematicky o určitý pohled. Naše duše je jakoby rozdělená na několik fragmentů, na určité kvantové části. Každá část se vyskytuje v jiné dimenzi, v jiných podmínkách. Zpravidla ta větší část naší duše je inkarnována do fyzického těla, ve kterém žijeme ten svůj současný fyzický život v trojdimenzionálním světě tady na Zemi. Další část naší duše zůstává za tou symbolickou „oponou“, za určitým neviditelným závojem ve vyšší dimenzi Universa, kde přebývá naše „vyšší Já“. Další menší části naší duše se vyskytují v našich dětech i rodičích a lidech nám velmi blízce inkarnačně spřízněných. Je to taková relativně malá skupina duší, které mají podobnou cestu, ale také podobnou, někdy i stejnou vibrační úroveň. To už se velmi těžko popisuje, ale ještě hůře chápe. Máme tady na tom světě řadu různých neviditelných vazeb, které nás mnohdy ovlivňují více než jsme schopni si připustit. Takže naše duše žije současně v mnoha dimenzích, v mnoha rovinách a v mnoha kvantových podobách. Pokud bych opět použil určitý příklad a jakousi symboliku, tak bychom si mohli utvořit představu o jakési polévce. Polévka obsahuje tekutinu, vývar z koření, kousky zeleniny a dalších jiných materiálních součástí podle stanoveného receptu. Pokud bychom tuto tekutou materii rozmixovali, tak nám vznikne ona směs, kterou nazveme polévkou. Ale v tuto chvíli již nemůžeme chuťově oddělit jednotlivé součásti jako třeba zeleninu, koření, tekutinu, vše tvoří určitou harmonickou směs, která obsahuje vše, co jsme tam vložili. A stejné je to s naší multidimenzionální duší. Ta je stejně obsažena v našem fyzickém těle, ale i jinde, jak jsem dříve uvedl. My jsme se všechno naučili chápat pouze lineárně, ve světě materialismu a duality. Ale ono je to všechno podstatně složitější, zvláště pro naši omezenou představivost.“

     Já bych ti nyní položil trochu záludnou otázku. Víš, jak vlastně duše vznikla a kdy to asi bylo?

    „Tak na tuto otázku nám asi nikdo zcela přesně a přesvědčivě neodpoví. Já se nyní budu držet jen toho, co jsem se dozvěděl a co jsem načerpal z příslušné literatury. První duše se objevily na naší Zemi tak, že byly určitým způsobem „osety“ mimozemskou civilizací, kterou někdy také označujeme jako Plejáďany. Na principu určitého cílevědomého formování vhodné energie. Od svých tvůrců obdržely dualitu. Prošly Lemurijskou zkušeností a mnoha následnými změnami tady na Zemi. Tyto staré duše se tu objevily asi před sto tisíci lety, ale to je jen určitý odhad. Možná i dříve. Jinde jsem dokonce četl o tom, že duše jsou na tomto světě již miliony let. Tak bychom mohli asi charakterizovat celou historii lidstva. Lidstvo ve svém vývoji prošlo mnoha změnami, určitým vývojem, ale i mnoha různými katastrofami.“

     Tak to je velice zajímavé. Jen doufám, že v nedaleké budoucnosti najdeme vysvětlení i těchto vazeb, které probíhají za tím virtuálním závojem. Mne samotného tyto věci velmi zajímají a chtěl bych o nich vědět ještě víc. Máš nějaké doporučení?

    „Samozřejmě, o těchto a dalších informacích se především dočteme v příslušné literatuře. Jen musíme umět číst i mezi řádky, nejen ten vlastní text. A vnímat i jemné vzájemné souvislosti, které bývají mnohdy pouze naznačené. Dnes je již takových knih velké množství, neboť neustále roste hlad po těchto informacích, protože lidstvo se konečně probouzí do věku duchovního prožívání života. Naprosto jedinečnou knihou, zabývající se touto problematikou je dílo amerického psychologa, který získává informace prostřednictvím svých klientů, které uvádí do hypnotického stavu. Uvádí je ve své hypnóze do stavů změněného vědomí s cílem získat příslušné informace z nám neznámého světa. Pracuje tak s jejich podvědomím nebo nadvědomím, vždy cíleně podle záměru, kterého chce docílit. Autor se jmenuje Michael Newton a kniha má příznačný název „O duších“. I když je hodně podrobná, obsahuje velké množství zajímavých informací. Samozřejmě, že nelze bezvýhradně přijímat všechny informace a sdělení v této knize. To by byla až moc dokonalá. Ale řada informací tu je velice zajímavých a pro nás jistě poučných. Dalším informačním zdrojem mohou být různí jasnovidní léčitelé v rámci dialogu při osobním kontraktu. Ale informace můžeme získávat i z univerzálního informačního zdroje cestou různých chanelingů. Pro mne byl a v současné době ještě je tímto zdrojem mnoha informací Kryon.“

     Kdo je Kryon?

    „Kryon je určitá entita, nežijící na této planetě, která je schopná prostřednictvím cíleného energetického a myšlenkového proudu sdělovat lidstvu to, co je mu v této chvíli skryté. Právě prostřednictvím jakéhosi kanálu se tyto informace dostávají k člověku, který je na myšlenkové úrovní přijímá a je schopen je dále analyzovat a sdělovat prostřednictvím řeči nebo písma svým posluchačům a čtenářům. Takovým člověkem, který přijímá láskyplná poselství a myšlenky Kryona je Lee Carroll. Velice úzce spolupracuje se ženou, jejíž jméno je Monika Muranyi, která shromáždila všechny dosavadní Kryonovy channelingy, nejen o naší duši. Ta jejich společná cesta trvá již více než třicet let. A právě kniha od této autorky nazvaná „Lidská duše odhalena“ s podtextem „cesta do tajů za závojem“ je asi tou správnou publikací, která nám objasní mnoho pro nás zdánlivě nevysvětlitelných souvislostí ohledně cesty a vývoje naší duše. Rozhodně ji mohu doporučit k přečtení. Ale těch knih o duši je pochopitelně více. Jen těch Kryonových knih s jeho poselstvím je do současné doby přeloženo do češtiny čtrnáct.“

     Tak to je další námět ke studiu a dalšímu přemýšlení.

     Cesty duší jsou někdy také dávány do souvislostí s představou některých náboženství.

    „Asi vím, co máš v tuto chvíli na mysli. Zda je možné, aby se duše dostala do nebe nebo do pekla. Zda duše prochází skutečně určitým očistcem a je trestána za to co na Zemi ve svém životě způsobila. To jsou jen určité představy, které nám jsou vštěpovány v rámci náboženských dogmat, které mají vést k naší poslušnosti tady na Zemi. Samozřejmě, že po smrti, kdy se dostáváme zase „domů“, tak je naše duše hodnocena. Ale vždy láskyplně a tolerantně, nikdy ne se záměrem určitého trestu. Ve svém hodnocení je duše zaměřena na určitou sebereflexi, zda si myslí, že splnila všechno, co bylo v jejím plánu. Ale do „pekla“ se určitě nedostává. Prochází určitý proces očisty, relaxace a vzdělávání v oblastech, které jsou potřebné a žádoucí pro její další vývoj.“

     A může se duše člověka v příští inkarnaci vtělit třeba do zvířete nebo jiné nižší formy života?

    „Nikoliv, energie lidské duše je na úplně jiné úrovni. Není to možné. Lidská energie je podstatně vyšší.“ 

     Dobře. A jak je to s duší zvířat?

    „Také zvířata mají svou duši. Ale ta je na energetické úrovni nižší formy života než u člověka. O duších zvířat se také tvrdí, že se až na výjimky nikdy neinkarnují. Výjimkami mohou být určitá posvátná zvířata, která mají tady na Zemi určité úkoly a určitou symboliku pro náš život.“ 

     Tak jsme se toho dozvěděli o duších poměrně dost. Příště budeme pokračovat v diskuzi na další zajímavá témata.

​

    Svět duše a naše innate

     Slíbil jsi mi, že se budeme zabývat dalším zajímavým tématem, kterého jsme se již dotkli v minulosti také. To je pojem innate.  

    „Do hry tady vstupuje ještě jeden faktor, o kterém se v normálním životě moc neví a taky se o něm moc nemluví, protože chybí určité „racionální“ zdůvodnění jeho existence. Tímto faktorem je innate. Nemá dosud racionální český název, aspoň jsem se s ním nikdy nesetkal. Překládá se z angličtiny jako „vrozený, vlastní.“ Innately znamená vrozeně, od přírody, od narození. My se budeme v našem následujícím textu držet původního názvu, převzatého z angličtiny. Významově volně přeloženo do češtiny innate znamená „vrozená inteligence našich buněk“, tedy vlastnost velice výrazně navázaná na naši duši. A proč o ní mluvím nyní, když jsme se již zmiňovali o mozku a srdci? Má to vše svou myšlenkovou logiku.

     Jde o třetí část energetického systému člověka. Je to nejvyšší, vrozená inteligence v našem těle. Jde o určité pochopení bez jakékoliv logiky. Innate řídí informace v našich kmenových buňkách. Je těžké si představit stovky miliard kousků naší DNA, naprosto jedinečné, s otiskem našeho akášického záznamu duše na úrovni všech buněk našeho těla. Všechny jsou naprosto stejné. Tyto identické části naší DNA jsou schopny vzájemné komunikace mezi sebou s vyloučením našeho mozku. Kmenové buňky jsou určité šablony naší jedinečnosti. Jde o inteligenci buněk, kterou lze využít zásadním způsobem v péči o naše zdraví. Innate je stejně jako naše DNA v kvantovém stavu, je multidimenzionální. Má úplnou moc nad lidskými buněčnými strukturami a geny. V praxi to můžeme využít tak, že prostřednictvím naší innate začneme komunikovat s naším fyzickým tělem. Můžeme tak pozitivně ovlivnit řadu imunitních reakcí, využívat určitých šablon v kmenových buňkách díky Akáše a dovést naše fyzické tělo k uzdravení a vyléčení. Mnohdy námi označovanému jako zázračné, neboť k němu došlo bez přispění lékařů, chemických léků či jiných prostředků, které současná medicína používá. Jen prostřednictvím naší probuzené a aktivní innate, což je projev řídící schopnosti naší duše. Ještě musím objasnit jeden související pojem, kterým je intuice. Intuice je most k naší innate. Je to multidimenzionální systém zpráv pro lidskou bytost. Co ale musím zdůraznit, že není generována mozkem. Naopak, mozková aktivita její působení brzdí nebo dokonce zastaví. Mozek totiž pracuje na systému určitých zkušeností z minulosti. Každý den se několikrát dostáváme do situace, kdy je třeba se rozhodnout. První, co nám přinese naše mysl je intuice, tedy to, co nám říká naše srdce. Udělej to tak, jak to cítíš. Vzápětí nastoupí mozek a sdělí, že to tak není vhodné, neboť v minulosti jsme se rozhodovali jinak. Právě podle programu mozku. My zpravidla poslechneme ten svůj mozek a rozhodnutí se následně ukáže jako špatné. Nejednou si řekneme, že kdybychom poslechli svou intuici, své srdce, udělali bychom v rozhodovacím procesu rozhodně lépe. Vrátím se ale k intuici. Intuice přichází skrze portál vyššího já a vždy je pro nás správná. Ovlivní naši innate a ta zase řídí funkci buněčné DNA. Innate představuje láskyplného Boha v nás. Jde o jakousi chytrou část našich buněk. Innate ví, co se v každé buňce odehrává, co ji chybí, co přebývá, proč je nemocná. Na rozdíl od našeho mozku, který tuto schopnost nemá. Mozek nám nesdělí, že část našich buněk začala nekontrolovatelně růst a vytvářet tak nádorový proces. Mozek nám nesdělí, že potravina, kterou hodláme konzumovat, obsahuje chemickou látku, na kterou budeme mít alergii. Ale innate toto všechno ví. Innate nesídlí v našem mozku, ale v každé molekule naší buněčné DNA. A ještě jedna důležitá informace na závěr, se kterou jsem se setkal v literatuře a nesmírně mne potěšila. Innate reaguje na akupunkturu.“

     Tím chceš sdělit, že innate lze cíleným léčebným zásahem, který používá a uznává i naše současná medicína, určitým způsobem probudit a aktivovat?

    „Ano, je to tak. Akupunktura je velice zvláštní, specifická, naprosto jedinečná léčebná metoda, která je schopná ovlivnit v našem těle řadu různých fyziologických pochodů, vedoucích k uzdravení. Vzhledem k tomu, že nemá svůj „vědecky dokazatelný“ a logikou klasické vědecké medicíny racionální základ, mnoho lékařů ji neuznává a ve svých účincích zpochybňuje jako určité placebo. Ale akupunktura tu byla jako léčebná metoda již mnohem a mnohem dříve, než naše moderní a vědecká západní „medicína založená na důkazech“, jak ji známe z vědeckého světa jen několik málo století. Přesněji od dob francouzského filosofa jménem René Descartes (1596-1650), který ve svém učení oddělil „tělo od duše“. Akupunkturu řadíme k energetické medicíně. Trochu si nyní objasníme základní principy, se kterými akupunktura pracuje. Představte si, že v těle nám proudí určitá energie. Je nazývána čchi, ki, prána nebo jen energie. Energie proudí v přesně stanovených drahách, které akupunktura zná jako meridiány. Každý meridián má své jméno, které si půjčí od orgánu, kterým prochází. Většinou asi třetina dráhy je v tom příslušném orgánu a uvnitř našeho těla. Další asi dvě třetiny probíhají na povrchu našeho těla, kde jsou ovlivnitelné určitými fyzikálními zásahy. Určité uzlové body na meridiánu nazýváme akupunkturními body, nebo také aktivními body. V těchto místech je možné efektivně energetický tok na dráze ovlivnit. Jak ve smyslu tonizace, povzbuzení, nebo sedace, zklidnění. Standardně se používají akupunkturní jehly, které umožňují ideální ovlivnění akupunkturního bodu díky hloubce a charakteru vpichu v příslušném místě. Záleží na tom, jak chceme příslušný energetický tok ovlivnit. Na meridiánu tak máme body, které nazýváme tonizačními, pokud chceme energii stimulovat a zrychlit. Nebo body sedativní, pokud chceme naopak energetický tok zpomalit a zklidnit. Těchto bodů se v terapii využívá nejvíce. Dále máme body přechodu mezi jednotlivými meridiány, pokud chceme tok energie přesměrovat do jiné dráhy. Body souhlasné odpovídají projekci určitého orgánového systému a bývají lokalizované kolem páteře. Pak tu máme body pramene a body spoušťové. Pokud energie proudí správně, člověk je zdravý, nemá žádné obtíže. Pokud se ale energetický tok na nějakém místě přibrzdí nebo dokonce zastaví, dochází tak k určitým dysbalancím s důsledky primárně v energetické oblasti, následně ve funkčních projevech. Typickým příkladem může být ztuhlý, stažený sval, který neumožní plynulý tok energie a dochází tu k určité stagnaci. Pokud do tohoto ztuhlého svalu zavedu jehlu, sval se uvolní a umožní tak obnovu energetického proudění. Ty bloky v toku energií mohou být mechanické, ale také funkční. Pokud se zaměříme na cílový efekt akupunktury, tak jeho záměrem je obnovit energetické toky v meridiánech k normě. Nebo se alespoň k tomuto cíli přiblížit. Tady ale zase hrají patogenetickou roli další negativní vlivy, které daný stav způsobily. Pokud známe jejich příčinu, můžeme ji začít odstraňovat a následně ovlivnit důsledek, který celý patologický stav způsobuje. Tím, že určitým způsobem přelaďuji energii v orgánech, v tkáních a na úrovni každé buňky našeho těla, působím na naši innate, která se začíná harmonizovat. Akupunkturou mohu ovlivnit nejen energetický tok v příslušném meridiánu, což je cílem terapie, ale i bolest, určité napětí svalů, fascií a cév, mohu ovlivnit i negativní emoční stavy. Proto má akupunktura tak široký léčebný záběr a v mnoha případech je naprosto nenahraditelná. Výčet toho, co všechno akupunktura umí v našem těle ovlivnit, to by dalo na další samostatnou kapitolu. Ještě musím sdělit, že energetický rozvrat je ten prvotní, jemný. Pokud je neřešený, přechází do stadia funkčních změn. Pokud ani tento stav nezměníme, začne se projevovat na fyzickém těle. A tady ho už vnímáme jako určité nepříjemné příznaky, které zpravidla vyústí v nemoc. Takže akupunkturu můžeme z dnešního hlediska označit jako smysluplnou a prvotní prevenci. Zastavím se ale u jednoho velice zajímavého, ale zároveň klíčového efektu. Akupunktura jako jediná metoda v celé naší medicíně totiž dokáže ovlivňovat neurovegetativní systém. Řízení vegetativních funkcí. Žádná jiná metoda to neumí a chemické působení na tento řídící systém je vždy jen přechodné a mnohdy velmi diskutabilní. Vegetativní nervový systém primárně ovládá dechovou a tepovou frekvenci, pocení a podílí se na řízení řady fyziologických reakcí, naší vůlí neovlivnitelných. Jako příklad zase mohu uvést zčervenání kůže při studu, fenomén husí kůže při překvapení, roztřesení hlasu při určitých emocích, vnitřní neklid bez zjevné příčiny, sexuální vzrušení, náhlé propuknutí pláče či smíchu vlivem určitých emočních vlivů, ale i neklid našich nohou a řadu dalších. Všechny tyto stavy dokáže akupunktura ovlivňovat a harmonizovat díky působení na řízení vegetativních funkcí. Jen ještě doplním, že tento systém regulací je řízený i za podpory hormonů prostřednictvím štítné žlázy. Jako lékař dnes vidím obrovský nástup poruch štítné žlázy, ať už ve smyslu hyperfunkce, tak i vyčerpání, tedy hypofunkce. Většinu těchto problémů bohužel řešíme užíváním chemických léků, které jsou schopné tyto stavy pouze potlačovat, ale nikoliv řešit. Proto smysluplné využití akupunktury a homeopatie v léčbě těchto problémů považuji v současné době za klíčové.“

     Ale kolik lékařů zastává tento názor a kolik jich aplikuje akupunkturu?

    „Je to pravda, celostních lékařů je skutečně málo. Těch, kteří aplikují akupunkturu v různých formách je už podstatně více. Ale stále ještě málo. Řada lékařů akupunkturistů využívá tuto terapii pouze v rámci své odbornosti. I když i to je přínosem pro současnou medicínu. Po roce 1989 nastala renesance akupunktury, kurzy byly tehdy uvolněné pro lékaře všech odborností, včetně praktiků. Akupunktura byla asi dva roky dokonce za určitých podmínek hrazena z veřejného zdravotního pojištění. První ministr po revoluci byl totiž „osvíceným“ lékařem a pochopil, že je to metoda prověřená, racionální, perspektivní, laciná a smysluplná, vycházející z tradice východních filosofií po dobu více než pět tisíc let. Česká lékařská akupunkturistická společnost měla tehdy přes 500 členů. Nyní je podle oficiálních zdrojů České lékařské společnosti registrováno 469 členů, ne všichni však aktivně akupunkturu vykonávají.“

     Vrátíme se ještě k našemu základnímu tématu, kterým je innate.

    „Jedním z cílů vývoje lidské bytosti je vybudovat si určitý most mezi naším vědomím a innate. Aby informace z našich buněk mohla být předávána mozku, který ji dokáže odpovídajícím způsobem zpracovat, vyhodnotit a reagovat na ni. Což se může stát díky vyšší aktivitě naší buněčné DNA. Cílem by mělo být sjednocení našeho vyššího já, naší innate a našeho vědomí. Spojení, které může probíhat na úrovni srdce prostřednictvím lásky. Tento stav můžeme krátkodobě zažít v době naší zamilovanosti. V době, kdy jsme zamilovaní, posloucháme svoje srdce a příliš nedáme na svůj rozum.“

     To máš úplnou pravdu.

    „Každá naše buňka si na principu holografického záznamu naší DNA pamatuje vše, co naše duše prožila a co má ve své virtuální paměti. Tato informace je nám záměrně ve fyzické inkarnaci skrytá. Ale my si ji můžeme probudit a odhrnout tak onu „roušku“, kterou je naše paměť a mysl v našem životě zastřena. K posilování tohoto mechanizmu existuje řada různých technik. Jednou z nich je meditace. Nebo jakákoliv cvičení a techniky, které nás uvádějí do změněného stavu vědomí. Třeba i prostřednictvím holotropního dýchání. Zase mohu uvést příklad ze života. V průběhu dne se mnohokrát rozhodujeme. Zda otevřu dveře levou či pravou rukou, zda půjdu vlevo či vpravo, zda si dám k obědu to či ono jídlo. Ale rozhodujeme se mnohdy o závažných postojích, názorech, otázkách. Proces rozhodování většinou začíná tím, že si v duchu říkáme „já cítím, že bych se měl rozhodnout tak…“ A najednou se do procesu zapojí mozek a řekne nám, že bychom se měli rozhodnout podle toho, jak jsme se již rozhodli v minulosti, na základě vzpomínek. My většinou poslechneme náš mozek, neboť je to řídící orgán našeho myšlení, ale mnohdy i rozhodování. Po určité době zjistíme, že naše rozhodnutí nebylo vhodné a pokud bychom se rozhodli podle intuice, bylo by naše rozhodnutí správné. Rozhodnutí podle intuice je rozhodnutí podle našeho srdce. A nyní chci propojit tu informaci z našich buněk, tedy innate s informací z našeho mozku. A tím virtuálním spojovacím mostem je tady právě srdce. Tedy naše intuice. Intuice tak propojuje vrozenou inteligenci našich buněk v těle s informací z mozku. Čím více zapojíme srdce, a tedy intuici do našeho rozhodování, tím bude našeho rozhodování vždy správnější a bezchybné.“

     A existuje nějaký projev, který nám potvrdí, že je naše intuice skutečně pravdivá?

   „Jistě se vám někdy stalo, že při sdělení skutečné a opravdové pravdy máte jakési potvrzující mrazení nebo vidíte na své kůži projev, který nazýváme „husí kůže“. To je fyzický projev naší innate, kdy nám sděluje, že je to skutečná pravda. I v okamžiku, kdy ji třeba nečekáme. Signalizace pravdy, potvrzení naší víry. Ale mnohdy se stává, že se právě do cesty projevu innate dostane náš mozek. Ten ale pracuje na principu určitých vzpomínek a zkušeností, ale jasnou pravdu nám nikdy neposkytne. Mozek uvažuje pouze s pravdou, která má svou logiku získanou na základě předchozích zkušeností v našem současném životě a následně upravenou pro jeho potřeby. Mozek nám řekne, že nemáme sahat na rozpálená kamna, neboť si to pamatuje na základě dřívějších situací, ale nikoliv na základě momentální intuice. Jedním z cílů vývoje lidské bytosti je vybudovat si určitý most mezi naším vědomím a innate. Aby informace z našich buněk mohla být předávána mozku, který ji dokáže odpovídajícím způsobem zpracovat, vyhodnotit a reagovat na ni. Což se může stát díky vyšší aktivitě naší buněčné DNA. Cílem by mělo být sjednocení našeho vyššího já, naší innate a našeho vědomí. Spojení, které může probíhat na úrovni srdce prostřednictvím lásky. Tento stav můžeme krátkodobě zažít v době naší zamilovanosti. V době, kdy jsme zamilovaní, posloucháme především svoje srdce a příliš nedáme na svůj rozum. Tady je názorný příklad, jak to funguje ve skutečnosti.“

    Naše duše a proces inkarnace

      V minulých rozhovorech jsme spojovali celý tento proces ještě s mřížkami u nás na Zemi.

     „Ano, klíčovou roli hraje krystalická mřížka naší DNA. Naše buněčná DNA obsahuje všechny energie a informace o tom, co naše multidimenzionální duše kdy prožila na této Zemi. Všechno si pamatuje. Ale velká část těchto informací je pro nás v našem běžném životě ukrytá. Určitě se někdy budeme na tomto místě bavit také o naší DNA, o Akáše, o genetice a o všech těchto souvislostech. Ale vrátím se ještě o krok zpět, abych propojil všechny ty mřížky naší Země a naší duše, respektive naší DNA. Lidská energie a informace je ukrytá také v takzvané Jeskyni stvoření. Což je fyzické uložiště tady na Zemi, které obsahuje krystaly, nesoucí tyto hybridní dimenzionální informace. Každá duše, která opouští fyzicky tento svět, předává do těchto krystalů všechny informace, které za celý život nashromáždila. Je to individuální, naprosto unikátní záznam. Pokud se duše reinkarnuje na Zemi do nového života, navštíví ještě před průchodem porodním kanálem nejprve tuto Jeskyni stvoření a do své DNA nově se tvořícího života tyto informace opět „nahraje“. Takže se nikdy nic neztratí. Tyto záznamy obsahují informace o tom, kdo jsme. A také veškeré zkušenosti a dovednosti našich minulých a současných životů. Protože jsou multidimenzionální, nic v nich nechybí. V dalším pozemském životě tak můžeme využívat toho, co jsme se kdy v minulosti naučili.“

     Ale těch mřížek je několik?

    „Zastavím se tedy ještě u energetických mřížek planety Země. Je jich mnoho, ale zásadní pro lidstvo jsou tři. Magnetická mřížka, mřížka vědomí Gaii a krystalická mřížka. Tyto tři mřížky spolu vzájemně komunikují a jsou propojené. Co je pro nás podstatné, je skutečnost, že všechny jsou ovlivnitelné lidským vědomím, které je může měnit a určitým způsobem také „přeprogramovávat“. Změny v mřížkách zase zpětně ovlivňují lidstvo jako celek. To je nádherná vzájemná spolupráce, která tu existuje jako určitý záměr, určitý program. Život na Zemi je umožněn díky tomu, že na povrchu naší planety je umístěna krystalická a magnetická mřížka. Tato energetická struktura je zodpovědná za mnoho dějů, které se na Zemi odehrávají. Především je určitým zdrojem vědomí a informací. Právě ta krystalická mřížka, o které hovoříme, reaguje na lidské vědomí a soucit. Tudíž je velice úzce propojena s lidstvem. Magnetická mřížka má kvantovou energii a je určitou anténou planety pro vesmír. Je v úzkém kontaktu s magnetickou mřížkou Slunce, jako zdroje energie a života tady na Zemi. Pokud na Slunci dojde k energetickým změnám, které tady nazýváme erupce, projeví se tento děj v podobě slunečního větru, který tuto energii přesunuje směrem k Zemi. Tady se setkává s magnetickou mřížkou Země. Toto vzájemné setkání se projeví určitou interferencí, které ovlivňuje život u nás na Zemi. Ale náš život je ovlivňován také tím, co se odehrává v nitru Země. Magnetická mřížka je mřížka komunikace. Magnetismus je na naší planetě neustále sledován a měřen mnoha vědci, takže nejde o žádné duchovní principy, ale o vědecky doložený princip. Značné výkyvy však vykazoval třeba v době tsunami v prosinci 2004 nebo při událostech kolem 11. září v USA. To byly značně negativní události pro planetu Zemi. Ale významný výkyv zemského magnetismu probíhal i při záchraně 33 horníků v Chile, kdy došlo ke koncentraci soucitu po celém světě s těmito bytostmi uvězněnými pod zemí. Právě soucitné události na planetě zvyšují vibrace naší Země. Mnohá tato vysvětlení jsou pro nás nepochopitelná, neboť svůj svět vnímáme pouze ve třech dimenzích, nyní mnohdy již ve čtyřech, ale tento kvantový jev je multidimenzionální. Tudíž těžko popsatelný naší řečí a uchopitelný našim vnímáním a myšlením. Uvedu další příklad. Co už je pro nás pochopitelnější v souvislosti s magnetickou mřížkou Země, to je třeba informace o zázračné vodě v Lurdech, která tu vyvěrá z jeskyně a má léčivou schopnost díky magnetickým anomáliím ve skále. Magnetické pole totiž dokáže ovlivňovat naši buněčnou DNA. A jsme u jadérka problému. Naše buněčná DNA dále komunikuje s další mřížkou Země, kterou nazýváme krystalickou. Ta v sobě nese určité informace. Aby to nebylo tak jednoduché, tak musím ještě upozornit na to, že i naše buněčná DNA má svou krystalickou a magnetickou mřížku. Ty všechny mřížky na určité úrovni spolu mohou komunikovat a vzájemně se ovlivňovat.“

     Takže vše souvisí se vším a je vzájemně propojeno, aniž si to plně uvědomujeme.  

    „Mřížka naší Země Gaii je úzce provázaná s veškerým životem na planetě, tedy i životem nás, lidí. Je to mřížka života. Má své vědomí, cítění, vrozenou inteligenci, svou intuici, ale i svou Akášu. Krystalická mřížka Země v sobě zahrnuje určitou paměť. Tedy to, co se na planetě událo v minulosti Jak to pozitivní, tak to negativní. Pokud navštívíme nějaké místo na Zemi, můžeme se tam cítit nesmírně dobře, zvláště pokud jde o místa, kde probíhala určitá setkání pozitivně naladěných lidí třeba při různých poutích či oslavách nebo na duchovních místech, kde naši předkové postavili poutní chrámy nebo jiné oslavné sakrální stavby. Ale mnohdy cítíme určitou úzkost, strach či smutek. To v okamžiku, kdy navštívíme místa, kde se odehrávaly v minulosti negativní události a umíralo tam mnoho lidí. Třeba různá bitevní pole, válečné zóny, popraviště. Místa, kde se konaly rituální obětní obřady, kde se upalovaly čarodějnice.“

     A jak to souvisí s naší DNA, je tu určitá provázanost a propojení?

    „Máme tu ještě jednu stranu téže mince. A to je krystalická mřížka naší DNA. Naše buněčná DNA obsahuje všechny energie a informace o tom, co naše multidimenzionální duše kdy prožila na této Zemi. Všechno si pamatuje. Ale velká část těchto informací je pro nás v našem běžném životě ukrytá. O DNA jsme tu už také něco slyšeli. Už jsem před chvílí zmiňoval také skutečnost, že všechny ty mřížky naší Země a naší duše, respektive naší DNA jsou propojené. Protože jsou multidimenzionální, nic v nich nechybí. V dalším pozemském životě tak můžeme využívat toho, co jsme se kdy v minulosti naučili. Taky tu již zazněla informace o geniálních dětech, které umí hrát bravurně ve 4 letech na klavír nebo v 6 letech namalovat mistrovský obraz. Tady je vše vysvětleno. Jeskyně stvoření skutečně existuje, ale nikdy nebude nalezena, svou povahou je krystalická a obsahuje Akášu celého lidstva. Je to jakási knihovna paměti lidstva. Jejím obsahem je záznam každého života, který byl na Zemi prožitý, obsahuje krystal každého člověka. Tyto krystaly zůstávají na Zemi, i když jsme ji už opustili a mohou se vzájemně ovlivňovat a působit na sebe svými energiemi. Což vytváří určité karmické skupiny, které jsou v odborných kruzích označovány jako primární duševní skupiny, které velmi úzce spolupracují jako duše v období mezi životy ve fyzickém těle tady na Zemi. Tedy další kamínek do mozaiky, vysvětlující složité vztahy mezi lidmi a jejich dušemi.“     

​

​